Co to pro Vás znamená? S jakým projektem se přihlásil?

Být nominovaný na LHIFF je pro mě potvrzením, že má hudebně-vizuální výprava do světa Kandaháru má smysl. Tenhle projekt vznikal z čisté fascinace propojením technologie, lásky a estetiky sci-fi světa a hudby. To, že si ho všimli právě na mezinárodním festivalu, kde se potkává světová špička nezávislé tvorby, je nejen obrovská čest, ale i povzbuzení do další práce. Pro mě osobně je to důkaz, že kombinace AI, emocí a syntetických beatů může rezonovat. A to je zatraceně silná věc. Projekt a jeho další čášti také nasbírali ocenění na dalších festival, třeba výhra v New Jersey za Best Micro Short, a na Paris ISF se zatím drží v semifinále (uvidíme devátého) s Parallax a Critics Choice IFF, Chicago Filmmaker Awards a Tokoy Women FF s Broken Heart– to jsou takové malé festivaly. Úspěch je ale být i jen vybraný… všechny si ani nepamatuju, ale třeba Europ Music Video Awards v Košicích a indický Pageant FF, Czech AI FF v Praze a spousta přihlášek ještě nemá rozhodnutí… Z těch větších mě velmi potěšilo semifinále na Mirada Corta IFF s Cosmic Dance a to už je pěkný velký klasický filmový festival v Novém Mexiku. 

Na LHIFF mě těší, že ta vzdálenost na festival není nedosažitelná a tak jsme se se ženou rozhodli, že účast tam spojíme s takovou malou dovolenou. Ještě krátce k celému projektu Secrets of Kandahar – jde tedy o audiovizuální dílo, jehož výstupem by měla být filmová opera opatřená hudbou, která se nazývá Synthwave. To je můj velmi oblíbený mikrožánr vycházející ze 90 kové estetiky za zvuků kláves a syntetizátorů a v současné době zažívá boom. Mezi třeba známe daksynthové projekty patří Perturbator nebo Carpenter Brut, které opravdu rezonují a které už jsem několikrát slyšel, třeba v Praze nebo na Brutal Assault… Kandahar klipů je zatím pět, písní zatím osm. Všechny najdete na YouTube, Spotify nebo dalších platformách, kterých je asi kolem 20ti. Když se mi povede proložit to hranýma scénama může z toho být slušný celovečerák, se kterým zkusím už oipravdu velké festival, na které si zatím netroufám. Mám k tomu vytvořený projekt na Patreonu – takže předem díky za podporu. 

O jak významný jde festival a v jaké kategorii soutěžíte? Jak velká je konkurence na tomto poli?  Jak velká je konkurence na tomto poli?

LHIFF je Love & Hope International Film Festival, je dnes prestižní filmový festival, který se koná počtvrté v Barceloně v Cinema Malda. Měl jsem to štěstí stát se součástí festivalu, jehož ambice se právě rozrostly, co se týče jeho velikosti. Je to teď místo, kde se potkávají filmaři z celého světa – od nezávislých experimentátorů až po ostřílené matadory. Festival není jen o projekcích – jsou tam workshopy, networkingy, mistrovské lekce a hlavně inspirace. Co je ale nejvíc? LHIFF je otevřený i alternativnímu vyjádření, takže když děláš synthwave projekt na pomezí sci-fi a umělé inteligence jako já, máš šanci, že vás tam vezmou vážně. A právě to se mi stalo. Je to pro mě něco jako Cannes pro našeho druhu tvůrců, aspoň myslím. Co vím tak festival odpromítá něco kolem 200 filmů. Co se počtu přihlášených filmů týče, festival uvádí, že přijmuli 1102 přihálšek.

Out of the incredible pool of over 1102 submissions, we handpicked nearly 282 exceptional films, and yours truly stood out among them. This recognition is a testament to your dedication, talent, and unique storytelling. We extend our heartfelt congratulations and commend you for your outstanding contribution to the world of cinema. Píše Débora Artieda - organizátor festivalu. 

Já zatím končím u hudebních videií, takže můžu soutěžit buď v Micro Short nebo Music Video kategoriích, protože moje díla nepřesáhnou pět minut. Takže na LHIFF jdu s Parallax do Best Music Video a utkám s poměrně známými jmény třeba významné režijní duo Bradley & Pablo, multitalentovaný režisér Yoann Lemoine, Aidan Zamiri, Torso a Raman Djafari – vítězové kategorií Best Pop / Best Animation na UK Music Video Awards známé třeba pro spolupráci s hvězdami jako Charli XCX, Dua Lipa či Coldplay. Ale zpět ke kůži s kterou jdu na trh.  Parallax je audiovizuální kapitola z futuristického světa Kandaháru. V tomto klipu se opět prolíná mystika s technologií, láska s dystopií a zvuk se světlem. Sledujeme příběh napříč realitami, kde se vesmíry lámou ve zlomu času – tedy v parallaxu. Celý koncept je o vnímání různých pravd z různých úhlů a o tom, že realita není nikdy jen jedna. 

Ve videu účinkuje AI modelka Lena Baier, ikonická postava Secrets of Kandahar, která zosobňuje most mezi světy – mezi člověkem a strojem, emocemi a technologií. Její postava je tvořena pomocí umělé inteligence, a přesto v sobě nese hlubší lidskost než mnozí skuteční herci. Lena je múzou, symbolem a zároveň postavou, která nese emoce celého příběhu. Já se beru jako autor konceptu, scénáře, hudby a vizuálního zpracování, který jako AI tvůrce posouvá hranice mezi uměním a technologií. V novém klipu Cosmic Dance jsem se ale vtělil do postavy klávesisty. Ještě důležitý je říct, že klip je unikátní tím, že je natočený na „jednu klapku“, takže v něm neexistuje žádný střih podobně jako třeba ve filmu Gravitace. Do Semifinále v Best Music Video bylo vybráno celkem 17 filmů z USA, Francie, Italie, Francie, Španělska, Řecka. Jo a na celém festivalu jsem jediný Čech. 

Jaké další úspěchy máte za sebou? 

Kromě nominace na LHIFF 2025 v Barceloně, která je aktuálně největší poctou pro můj audiovizuální projekt Secrets of Kandahar, mám za sebou i další momenty, které mě osobně posouvají dál. V oblasti herní tvorby jsem autorem temné hororové adventury Dark Disharmony, která si získala kultovní status v rámci indie scény a stále se mě někdo ptá, kdy bude pokračování. To je mimochodem taky v plánu.

Co se týče AI tvorby, stal jsem se součástí mezinárodní komunity – překládal jsem příručku k MidJourney AI (generování grafiky) do češtiny, spolupořádal AI výstavu Singularity: Human Expiration 2045 s hradeckou uměleckou skupinou Homo Digitalis 3.2.1 s Petem Marešem a Martinou Jurčekovou o kterém vyšel článek i ve Wired, což je přední technologický časopis. A v současné době máme výstavu v Galeri za Parkánech, která se jmenuje Mezi lidským a nelidskýa je pokračováním 2045 A ve svém studiu d3arts.cz propojuji technologie s uměním napříč médii. V současné době jsem se také podílel na výstavě Migrující Kostel – Inspirace Andyho Warhola, která probýhá do konce listopadu v dřevěném kostele sv. Mikuláše v Jiráskových sadech, každý pátek od čtyř. Tady jsem byl přizván, coby technická realizace a autora kódu projekce pro zařízení, které ovládá světla, hudbu, dvě simultálně běžící projekce a hologram a taky rozhýbával historické snímky ze života AW, samozřejmě že pomocí AI. Výstavu produkoval Petr Vyšohlíd a Jindřich Max Pavlíček, kteří projekt vedli s mnoha dalšími lidmi pod plaketou Victory Nox Art Division. A za mě to byla jedna z nejnáročnějších výstav, aspoň technicky a komplexně.

V roce 2008 jsem vyhrál fotografa roku v celorep. soutěži, který vyhlásil Canon a časopis Digitální Foto. A co se týče klasické filmařiny, moje nejvýznamnější dílo je experimentální dokumentární film Jednoletá Zahrada, kde jde o časosběr jednoho roku smrsknutý do nějaké půlhodinky - takové vědecké konceptuální téma. Ten se zabývá proměnlivostí, časem a teorií osudu... i když nevím, jestli ho považovat úplně za velký úspěch. Úspěch byl pro mě to, že jsem s ním udělal absolutorium na VOŠ Aplikované Kybernetiky HK a definitivně tím uzavřel svá studia. Když se to vezme kolem a kolem – začal jsem s grafikou, ale dneska jsem režisér, producent, skladatel a občas i vypravěč. A co se týče těch lidských úspěchů, mám skvělou rodinu, manželku, dceru, bez kterých bych tohle nikdy nedokázal a toho si opravdu strašně vážím. Úspěch také je, že moje studio d3arts.cz a eshop fungují a to všechno mi dovoluje tvořit dál.

Poprosili bychom o vysvětlení posluchačům, čemu se věnujete, jak Vaše projekty vznikají?

Moje projekty – vznikají z fascinace a vlastní inspirace, to je prostě dar se kterým jsem se narodil, to se týká většinou propojením technologie s emocemi. Nejde mi jen o cool vizuály. Jde mi o příběhy, co mají přesah. O hledání lidskosti tam, kde bychom ji nečekali – třeba v očích androida nebo v syntetickém hlasu. Co se týče samotné tvorby, je to synergie a hybridní tvorba. AI u mě není nástroj, co tvoří za mě, ale rozšíření mé kreativity. Takže zhruba 70 % je moje vize, koncept, scénář, střih, hudba – ten lidský otisk, co drží projekt pohromadě. AI mi pomáhá s vizualizací, animací, rychlostí práce. Věci, které by jinak zabraly měsíce, dnes díky MidJourney, Runway, Stable Diffusion nebo Udio udělám za pár dní – ale pořád to musím řídit, ladit, mazat, předělávat. Řekl bych, že moje práce je jako dirigování orchestru, kde AI jsou špičkoví hráči – ale bez dirigenta by z toho byl jen náhodný šum. A právě ten smysluplný celek, ten vzniká v hlavě. V mojí.