Z Barcelony bez trofeje, ale s hlavou plnou zážitků.
Moje L’HIFF 2026
Tak jsem zpátky z Barcelony. Dreams tentokrát cenu nezískalo a já jsem si ten festival stejně užil naplno. Představil jsem svoji práci, potkal nové lidi, znovu se viděl s přáteli z minulého roku a mezi tím vším nachodil kus města. Taky jsem se dost nasmál, po dlouhé době si zatancoval a nakonec se už pořádně těšil domů. A protože jsem skoro všude tahal kameru nebo telefon, brzy z toho bude i pořádný cestovatelský vlog.
Z Hradce přes rozhlas až do Barcelony
Moje cesta začala v Hradci Králové a ještě před odletem jsem o ní mluvil v Českém rozhlase. O nominaci, o Secrets of Kandahar i o tom, co vlastně na filmových festivalech hledám. Už tehdy jsem říkal, že si chci letošní Barcelonu hlavně užít a mít čas na lidi.
Loni jsem přijel s rodinou. Letos jsem vyrazil sám, takže jsem si mohl program poskládat trochu jinak a víc se věnovat projekcím, setkáním a všemu kolem festivalu. Člověk se ovšem nestane úplně jiným člověkem jen tím, že nastoupí do letadla. Takže jsem během cesty samozřejmě ještě pracoval na svém softwaru. Vlak, letiště, letadlo, přesuny, telefon, kamera, počítač. Taková moje klasika.
Do Barcelony jsem se vracel na Love & Hope International Film Festival, který se letos konal od 14. do 17. října. Už jsem trochu věděl, do čeho jdu. A taky jsem věděl, že vedle filmů mě tam čekají lidé, které budu rád zase vidět.
Celou cestu jsem si průběžně komentoval do kamery. Někdy DJI, někdy telefon, podle toho, co bylo zrovna po ruce. Odjezd z Hradce, nádraží, letiště, čekání, přílet a hledání dalšího spoje. Když se pak člověk podívá na hotové fotky z festivalu, tohle všechno kolem v nich chybí. Přitom právě přesuny zabírají docela velký kus takového výletu. A u mě se navíc cestou pořád střídá cestovatel s člověkem, kterého napadne něco dodělat na počítači.
Rozhovor v rozhlase byl příjemný začátek. Mám radost, že i moje tvorba dostává takový prostor. Kromě Dreams jsme se dostali také k HyperBoschi a k tomu, jak pracuju s obrazem pomocí současných technologií. Je fajn na chvíli vystoupit z vlastního pracovního režimu a zkusit srozumitelně vysvětlit, co vlastně dělám. Když u toho sedíte celé dny, některé věci vám připadají samozřejmé. Pro člověka, který váš projekt vidí poprvé, jsou ale úplně nové.
Tentokrát jsem chtěl mít na samotném festivalu víc prostoru právě na takové vysvětlování a povídání. S rodinou se program přirozeně skládá jinak a je potřeba hledat společný čas. Teď jsem se mohl rozhodnout, že zůstanu na další rozhovor nebo že s ostatními ještě někam vyrazím. To byl rozdíl, který jsem během těch několika dnů opravdu využil. A jak se později ukázalo, někdy i víc, než by moje ranní verze doporučovala.
Dreams na plátně
Důvodem cesty byl můj videoklip Secrets of Kandahar – Dreams, nominovaný v kategorii Best Music/Dance Video. Ve čtvrtek 15. října se promítal v Cinema Maldà v bloku Love & Resistance.
Secrets of Kandahar je můj vlastní hudební a vizuální svět. Potkává se v něm synthpop, new wave, sci-fi a příběhy postav, ke kterým se postupně vracím. Dreams sleduje Lenu Baier a její rozhodnutí podstoupit proměnu kvůli lásce. Kdo klip ještě neviděl, tomu tentokrát konec prozrazovat nebudu.
Při tvorbě používám i umělou inteligenci, ale moje práce kolem filmu samozřejmě nekončí u vytvoření obrázků. Řeším příběh, podobu scén, střih, hudbu, prezentaci i to, jak hotový projekt dostat mezi lidi. Většinu toho dělám sám. A právě proto pro mě má cenu občas zavřít pracovní okna na monitoru, někam dojet a představit výsledek osobně.
Tady se Dreams dostalo na plátno a já měl příležitost mluvit o své práci přímo na festivalu. Najednou máte před sebou konkrétní lidi. Můžete si povídat, ptát se jich na jejich filmy a vysvětlit, co se snažíte dělat vy. Kvůli tomu se mi vyplatí podstoupit i všechny ty přesuny s batohem a technikou.
Večer před vlastní projekcí jsem se převlékl a vyrazil v tričku svého projektu. Když už reprezentovat Kandahár, tak pořádně. Plakát Dreams visel v kině mezi dalšími filmy a i taková zdánlivá drobnost pro mě něco znamená. Doma je to soubor, který upravuju, kontroluju a znovu přehrávám. Tady je součástí programu, kolem kterého chodí lidé. A já mezi nimi stojím a můžu se s nimi dát do řeči.
Před promítáním jsem byl samozřejmě nervózní. V záznamu pak vyprávím i o obavě, aby všechno dobře dopadlo se zvukem. U hudebního videa je to věc, na které vám opravdu záleží. Člověk může udělat maximum při přípravě, ale na místě už stejně doufá, že se nic nepokazí. U Dreams zvuk fungoval a po projekci ze mě spadlo napětí, které jsem v sobě předtím nosil. Teprve pak jsem si mohl večer užívat s lehčí hlavou.
Můj svět Secrets of Kandahar přitom pokračuje dál než jedním klipem. Lena Baier a ostatní postavy patří k práci, ke které se vracím napříč hudbou i obrazem. Vedle toho vznikají další projekty, třeba HyperBosch, kde jsem se pustil do rozhýbání Boschovy Zahrady pozemských rozkoší. Jsou to různé věci, ale spojuje je moje potřeba něco si vymyslet a potom hledat způsob, jak to dostat ven z hlavy. Festival je dobrá příležitost ukázat, kam jsem se s tím zatím dostal, a poslechnout si, na čem pracují ostatní.
Lidi, se kterými si máte co říct
Hodně jsem se těšil na Katie Reyes, se kterou se znám už od minulého roku. Právě taková setkání dělají z druhé návštěvy něco osobnějšího. Přijedete do cizího města, ale už tam máte koho pozdravit. Stejně rád jsem znovu viděl Johnnyho B. Vance.
Přibyly i nové známosti. Se Sabrinou Dietel, spojenou s filmem Interference, jsme si povídali v Sala Manu Pérez. Potkal jsem také Rahula Kumara, jehož The Woman on Line 1 bylo ve stejném promítacím bloku jako Dreams. Člověk nejdřív narazí na název v programu a o chvíli později se baví s tím, kdo za filmem stojí.
Nechyběla ani česká stopa. Bořivoj Hořínek přijel s dokumentem Fotograf na ostrově, který natočil o svém otci, a s producentkou Terezou Krejčovou. Byl tu i tým kolem Natálie Eštočinové a jejího filmu I Can Share. Ten si nakonec odvezl cenu za nejlepší studentský krátký film. Takže česká tvorba byla vidět a bylo komu fandit.
Na těch rozhovorech mě bavilo, jak rychle jsme se dostali k věcem, které nás zajímají. K filmům, k práci, k tomu, proč vůbec něco tvoříme. Nemusel jsem dlouze vysvětlovat, proč věnuju tolik času pár minutám obrazu. A řešili jsme i to, jestli film může něco změnit, co v lidech zůstane a kolik prostoru má mít obyčejná zábava. Tohle si z festivalu pamatuju stejně dobře jako samotné projekce.
Ta osobní rovina začíná už u obyčejného pozdravu. Katie pro mě byla jedním z prvních přátelských kontaktů ve Španělsku při minulé návštěvě. Letos jsme na to mohli navázat. Je příjemné vrátit se někam, kde se nemusíte pokaždé představovat úplně od začátku. A zároveň kolem sebe máte spoustu nových tváří, takže pořád přibývají další rozhovory a společné fotky.
Líbí se mi i to, jak se tím mění sledování filmů. Když už jste s někým mluvili, zajímá vás jeho práce jinak. Chcete vidět, co přivezl, a přijdete mu fandit. Přesně tenhle pocit popisuju i po jednom z večerů: s některými filmaři jsem se seznámil pár dnů před jejich projekcí, takže jsem pak v sále nesledoval jen další anonymní položku z programu. Měl jsem k těm lidem vztah a jejich film mě zajímal i přes ně.
Některé rozhovory pokračovaly po promítání, jiné u jídla a další někde na ulici. Neměly všechny podobu velké debaty o smyslu umění. Často jsme se prostě bavili a dělali si legraci. To k tomu pro mě patří úplně stejně. V mých komentářích z té cesty se pořád opakuje, jaká tam byla sranda. Při zpětném procházení záběrů se tomu vůbec nedivím. Spousta těch fotek vznikla právě ve chvílích, kdy už člověk přestane řešit, jak na nich bude vypadat.
Taky jsem měl možnost být chvíli součástí české festivalové společnosti. S Natálií a lidmi kolem jejího filmu jsme se potkávali i mimo oficiální program. Každý jsme do Barcelony přivezli něco jiného, ale měli jsme společný důvod tam být. U I Can Share pak přišla i radost z ocenění. V takovou chvíli se výsledky prožívají mnohem osobněji, protože víte, komu ten úspěch přejete.
Barcelona mezi projekcemi
Když už jsem tam byl, chtěl jsem si užít i město. Takže jsem procházel ulice, zastavoval se na náměstích, u památek, na kávu nebo na jídlo a zase vytahoval kameru. Plaça Reial, Arc de Triomf, Parc de la Ciutadella. Došlo dokonce i na blízké setkání s místními papoušky. Fotky jsou důkaz, že jsem chvíli fungoval i jako přistávací plocha.
Velkou část téhle cesty pro mě tvořilo výtvarné umění. Navštívil jsem Moco Museum a také Museu Nacional d’Art de Catalunya, tedy MNAC na Montjuïcu. Dvě dost odlišné návštěvy, které se mi do programu krásně doplnily. V Moco současné umění a výrazné vizuální instalace, v MNAC obrazy, detaily a celé sály, u kterých jsem se chtěl zastavovat a dívat se pořádně.
U Fortunyho Bitvy u Tetuánu jsem měl zase důvod vytáhnout fotoaparát. Tohle mě na galeriích baví: můžu si prohlížet celou scénu a pak se zaseknout na malém detailu. Pro někoho, kdo se živí obrazem a ještě po práci vytváří vlastní světy, je takový výlet dost přirozeným pokračováním toho, co dělá doma. Jen před sebou konečně nemám displej.
Prošel jsem si také Casa Batlló. Od fasády přes interiéry až na střechu bylo pořád na co koukat. A k tomu výhledy na Barcelonu, pouliční hudba a vystoupení cestou. Nechtěl jsem jen přebíhat od jedné festivalové položky ke druhé. Chtěl jsem mít čas se někde zastavit, rozhlédnout se a být chvíli prostě tam.
V Moco jsem se díval i na způsob, jakým jsou věci vystavené a jak celý prostor funguje s návštěvníkem. Chvíli stojíte před obrazem, potom jste mezi světly a odrazy a najednou už jste sami součástí fotografie. Na fotkách ze světelných instalací je dobře vidět, že jsem se tam uměl zabavit. Měl jsem pořád důvod vytahovat telefon a zkoušet, co z toho vyleze. Tohle je ta část cestování, kdy člověk nasbírá během chvíle víc obrázků, než pak zvládne večer projít.
MNAC mě zase přibrzdilo. Po předchozím festivalovém večeru jsem tam šel i trochu vydechnout. Konečně prostor, kde můžu chodit pomaleji, zastavovat se a soustředit se na jednotlivé věci. Do videa jsem často mluvil potichu, protože jsem byl v galerii. V připravovaném vlogu proto budou mít větší prostor i fotografie. U některých obrazů je příjemnější nechat diváka chvíli dívat a nehonit kameru z jednoho rohu do druhého.
U velkých pláten mě zajímá, jak drží pohromadě celý obraz a co se v něm děje, když se přiblížím. U menších věcí zase barva, výraz, kus látky, světlo na obličeji. Nemusím si z návštěvy odnést seznam všech autorů a letopočtů, abych měl z čeho čerpat. Mám fotografie, vlastní dojmy a chuť se k některým dílům vrátit. A pořídil jsem si i knížku. Jak jsem tehdy komentoval do kamery, má spoustu obrázků, takže se na ni těším. Profesní deformace se zkrátka nezapře.
Casa Batlló mi přinesla zase jiný druh zážitku. Tam jsem během prohlídky mluvil hlavně o světle, tvarech, barvách a detailech, které člověka vedou celým domem. Bavilo mě pozorovat okna, dveře, povrchy i průhledy mezi jednotlivými částmi. Pořád se mění to, na co se díváte. Pak vyjdete na střechu a máte další důvod zastavit se a fotit. Tahle návštěva mi do cesty sedla i tím, jak přirozeně propojovala architekturu s výtvarným uvažováním.
Mezi tím vším jsem si užíval i úplně obyčejné zastávky. Kafe, něco k jídlu, chvilku venku, pohled na kolemjdoucí. Nemusí z toho pokaždé být kulturní událost. Ve městě, kde jsem jen pár dnů, mě baví i sledovat jeho běžný provoz. A když cestou hraje hudba nebo někdo vystupuje, je to další dobrý důvod nikam nespěchat. Právě proto chci ve vlogu nechat víc prostoru i městu samotnému.
A ano, došlo i na tanec
Festivalový den nekončí poslední projekcí. Pokračuje povídáním venku, společným posezením a někdy taky tak, že se po letech ocitnu na diskotéce s mladšími kolegy a normálně tancuju.
Přesně to se mi stalo. Vyrazil jsem s Natálií, jejím týmem a dalšími lidmi z festivalu a užil si večer, jaký jsem dlouho nezažil. Synthwave mi sice zahrát nechtěli, zkoušel jsem to, ale přežil jsem i bez něj. Ráno už mi tělo připomnělo, že podobný program nemám každý víkend. Každopádně jsem rád, že jsem šel.
V jednom ranním komentáři se sám sobě směju, že jsem na diskotéce nebyl snad deset let. Najednou jsem tam stál mezi mladšími lidmi a opravdu si to užíval. Občas je asi potřeba přestat přemýšlet nad tím, jestli člověk někam ještě patří, a prostě se přidat. Já jsem se přidal a další den jsem měl o čem vyprávět. I když s poněkud pomalejším rozjezdem.
Po jiné projekci jsme zase skončili v gay baru. Sám od sebe bych takový večer možná nenaplánoval, ale s lidmi z festivalu z toho byla výborná společná zkušenost. Hudba, tanec a situace, u kterých jsem se mohl potrhat smíchy. Jsem rád, že podobné chvíle do té cesty patřily. Z programu festivalu je předem nevyčtete a při plánování dopravy a ubytování na ně taky není žádná kolonka.
Ve vlogu se tohle všechno přirozeně míchá s ranními procházkami a mými pokusy zase se dát dohromady. Nebudu ze sebe dělat člověka, který každý den vstal dokonale odpočatý a přesně podle plánu obcházel kulturní instituce. Někdy jsem potřeboval jídlo, pití a chvíli klidu. I to byl kus mojí Barcelony. A pořád jsem měl pocit, že jsem tam správně a že se nenudím ani chvíli.
Galavečer
Na závěrečný galavečer jsem vyměnil běžné oblečení za oblek a vyrazil do Salón de Eventos FA. Večeře, setkávání, vyhlašování, fotografie a flamenco v podání Compañía de Antonio Corral. Ten večer jsem dokumentoval hlavně telefonem, takže ho uvidíte i ve vlogu.
V mojí kategorii vyhrálo Nico Leyba – You Didn’t Say Goodnight v režii Daniela Oruého. Gratuluju. Dreams tentokrát zůstalo u nominace a já s tím byl úplně v pohodě. Už při odchodu jsem do telefonu říkal, že jsem si večer opravdu užil.
Na festival jsem jel ukázat svou tvorbu, seznámit se s lidmi a zažít to celé osobně. To se povedlo. Měl jsem komu fandit, s kým se smát a o čem mluvit. Z těch několika dnů mi zůstaly konkrétní tváře a rozhovory, ke kterým se budu vracet. Výsledková listina mi je nijak nepřepsala.
Díky patří Darwinovi Reinovi, Katie Reyes, Miriam Campos a celému festivalovému týmu. A taky všem, se kterými jsem se potkal u projekce, u stolu nebo někde venku. Letos jsem si na podobná setkání udělal víc času a jsem za to rád.
Na gala se změnilo oblečení i prostředí, ale pokračovalo to, co mě bavilo celý týden. Společný stůl, rozhovory a lidé, se kterými už jsem měl něco za sebou. Na fotografiích je samozřejmě vidět oblek a festivalové pozadí. Za každou takovou fotkou je ale nějaká chvíle, kterou si pamatuju po svém. Někdy rozhovor, někdy blbnutí před foťákem, někdy jen radost, že jsme se ještě stihli potkat.
Flamenco do večera přineslo další energii. Chtěl jsem si ho zaznamenat, stejně jako dění kolem vyhlašování. Telefon jsem měl po ruce a natáčel jsem, co šlo. Díky tomu nebude gala ve vlogu jen jedna společná fotografie a informace o výsledku. Zůstane v něm i pohyb, hudba a část atmosféry toho večera.
Jasně že jsem byl před vyhlášením zvědavý. Nominace mi udělala radost a výhra by mi ji udělala taky. Ale už před vstupem jsem do telefonu říkal, že jsem spokojený a bude to dobré, ať to dopadne jakkoli. Po výsledku jsem neměl důvod svůj pohled na celou cestu měnit. V tu chvíli už jsem měl za sebou projekci, spoustu setkání i zážitky, kvůli kterým bych jel znovu.
Když jsem se pak večer vracel, měl jsem potřebu o tom ještě mluvit do kamery. Bylo toho hodně a pořád jsem to zpracovával. Nejvíc se mi vracelo, jak dobře mi mezi těmi lidmi bylo. Pro někoho může být nejdůležitější okamžik, kdy zazní jméno vítěze. Já si z toho večera odnesl i všechny ty chvíle před ním a po něm. Byly moje bez ohledu na to, kdo si odvážel cenu.
Domů a brzy znovu ve vlogu
Přes všechnu tu radost se mi ke konci už dost stýskalo po ženě a dětech. Na cestě se toho děje spousta, pořád někoho potkáváte a něco natáčíte, ale pak přijde chvíle, kdy byste prostě chtěli být s nimi. Těšil jsem se, až se vrátím do Hradce, rozdám dárky a budu vyprávět doma. Díky mojí ženě za podporu a za to, že jsem si tenhle výlet mohl takhle užít.
Měl jsem tam i slabší chvilku, kdy se mi po nich stýskalo opravdu hodně. Říkám to i v záznamech. Je zvláštní být nadšený z místa, kde právě jste, a současně už počítat, kdy budete doma. U mě se tyhle dvě věci nijak nevylučovaly. Barcelonu jsem si užíval a zároveň jsem se těšil na návrat do svého normálního života.
Před odjezdem přišlo balení a otázka, jestli se mi do batohu vůbec vejde všechno, co jsem pořídil. Pro každého doma jsem měl něco. Nakonec zase letiště, letadlo, cesta přes Pardubice a Hradec. Po barcelonských ulicích najednou známá místa a podzimní stromy. Ten kontrast je na fotkách hezky vidět. Jedna cesta končí a já si z ní vezu dost materiálu na to, abych s ní ještě nějakou dobu žil při střihu.
Z Barcelony jsem přivezl hromadu fotek a záběrů z DJI i telefonu. Brzy vydám delší dokumentární cestovatelský vlog, ve kterém se mnou projdete celou cestu: od rozhovoru v rozhlase a odjezdu z Hradce přes festival, muzea a toulání městem až po galavečer a návrat. Bude tam moje práce i běžné věci kolem cestování. Taky únava, radost, moje komentáře a lidé, díky kterým mě to celé tolik bavilo.
Chci v něm nechat prostor tomu, jak ta cesta opravdu plynula. Vzít vás s sebou do dopravy, na procházku, do galerie i mezi filmové kolegy. Někde budu vysvětlovat, co zrovna vidím, jinde jen nechám běžet záběr nebo fotografie s komentářem. A mezi tím se bude vracet Dreams a důvod, proč jsem do Barcelony přijel. Pro mě to všechno tvoří jeden příběh, protože jsem ty kulturní, pracovní a osobní věci během cesty taky neprožíval odděleně.
Fotogalerie pod článkem je zatím taková první ochutnávka. Vybral jsem do ní cestu, město, muzea, prezentaci mojí tvorby i společné fotografie. Některé jsou hezčí, jiné pro mě mají cenu hlavně kvůli tomu, co mi připomínají. Dohromady ukazují, proč na tenhle ročník vzpomínám s takovou radostí. Až vyjde vlog, dostanou ty obrázky ještě hlas, hudbu a souvislosti.
Zatím přikládám výběr fotek. Já jsem si Barcelonu užil moc. A jestli se ptáte, jestli stálo za to jet i bez výhry — za mě rozhodně.
