Tísňové údolí a generovaná AI videa
Tísňové údolí (anglicky „uncanny valley“) je fenomén, který popisuje negativní reakci člověka na umělou bytost nebo objekt, který je téměř, ale ne zcela lidský. Tento koncept poprvé představil japonský robotik Masahiro Mori v roce 1970. Podle Moriho teorie dochází ke stavu tísňového údolí tehdy, když robot, avatar nebo jiný umělý výtvor vypadá téměř jako člověk, ale stále vykazuje drobné nedokonalosti nebo zvláštnosti, které způsobují pocit nepohodlí či odporu.
Závislost lidských emocí při vnímání robota s proměnlivou mírou antropomorfismu. Osa x představuje míru antropomorfismu od zcela nehumanoidní bytosti po bytost nerozeznatelnou od člověka, osa y zachycuje míru emocí při vnímání takové bytosti lidmi. V počátku je neutrální, směrem nahoru rostou pozitivní a směrem dolů negativní emoce.
Téměř lidští androidi nás děsí. Zjednodušený graf s průběhem od strojového robota s tísňovým údolím až téměř dokonalého zjevu a plně lidského zjevu.
Tísnivé údolí, někdy též strašidelné údolí, je oblast na pomyslném grafu závislosti polarity lidských emocí při vnímání humanoidů (robotů, počítačem vytvořených trojrozměrných postav, detailně vymodelovaných panenek apod.) podle jejich míry podobnosti s člověkem (antropomorfismu). Míra kladných emocí při vnímání postupně lépe a lépe antropomorfizované bytosti zpočátku stoupá, ale nepředstavuje prostou funkci – od určité míry antropomorfismu klesá až k negativním emocím, aby těsně před metou dokonalé antropomorfizace opět stoupla k maximu. Interval v míře antropomorfismu, jímž obdařeného humanoida člověk vnímá odpudivě, se nazývá tísnivé údolí.
Mozek na funkční magnetické rezonanci při sledování robota, androida a člověka. Kredit: Ayse Pinar Saygin, UC San Diego. Sayginová a spol. natočili videa na nichž Repliee Q2, Japonka, která byla předobrazem podoby aktroidky a pak tentýž robot v syrové podobě bez lidského povrchu, tedy připomínající terminátora, dělají běžné pohyby, jako je mávání, přikyvování, uchopování sklenky s vodou nebo zvedání kousku papíru. Dobrovolníkům nejprve prozradili, kdo je na kterém videu, pak jim je pustili a sledovali jejich mozky funkční magnetickou rezonancí. Nedostižná matka Sheldona Coopera by jistě měla radost.
Tísňové údolí v kontextu generovaných AI videí
V posledních letech se s rozvojem umělé inteligence (AI) a pokročilých algoritmů pro generování videa stává tísňové údolí stále aktuálnějším tématem. AI dnes dokáže generovat realistická videa, která jsou na první pohled k nerozeznání od skutečnosti. Avšak když se tato videa dostanou do bodu, kdy jsou „téměř dokonalá“, ale stále obsahují drobné anomálie – například nepatrně nepřirozené pohyby, zvláštní výrazy obličeje, nebo nesoulad mezi mluveným slovem a pohyby rtů – mohou vyvolat silný pocit nepohodlí nebo dokonce strachu.
Generovaná videa mohou tísňové údolí překonat dvěma způsoby. Prvním je neustálé zdokonalování technologií, až do bodu, kdy budou tyto drobné chyby zcela odstraněny a umělé výtvory budou zcela nerozeznatelné od skutečných lidí. Druhým přístupem je úmyslné ponechání určitých znaků „umělosti“, aby diváci okamžitě rozpoznali, že se jedná o ne-lidskou tvorbu, což snižuje míru nepohodlí.
Tísňové údolí a robotika
Robotika je dalším polem, kde tísňové údolí představuje významnou výzvu. Moderní humanoidní roboti jsou navrhováni tak, aby napodobovali lidské chování, výrazy obličeje a pohyb. Když je však jejich podoba a pohyb příliš realistický, ale ne zcela přesný, mohou vyvolávat nepříjemné pocity u lidí, kteří s nimi přicházejí do styku. Tento jev může mít závažné důsledky pro aplikace, kde je důležitá interakce mezi lidmi a roboty, například v péči o seniory nebo v zákaznickém servisu.
Aby se minimalizoval efekt tísňového údolí, designéři robotů často volí stylizovaný nebo zjednodušený vzhled, který sice připomíná lidské rysy, ale je dostatečně odlišný, aby nevyvolával pocit, že jde o skutečného člověka. Tento přístup je patrný například u robotů typu „Pepper“, kteří mají záměrně zjednodušený a přátelský design.
Budoucnost a etické otázky
Jak generovaná AI videa, tak humanoidní roboti budou v budoucnosti stále častěji překonávat hranice mezi umělým a skutečným. To přináší nejen technologické, ale i etické otázky. Jaký vliv bude mít tísňové údolí na naši psychiku, a jak bychom měli přistupovat k designu těchto technologií, aby byly pro lidi co nejpřirozenější a nejpřijatelnější?
V oblasti AI generovaných videí se také objevuje otázka autenticity a důvěryhodnosti. Jakým způsobem budeme schopni rozpoznat, co je skutečné a co je generováno AI? A jak zajistíme, že tyto technologie nebudou zneužity k šíření dezinformací nebo manipulaci veřejného mínění?
V konečném důsledku je tísňové údolí nejen technickým problémem, ale i hlubokým filozofickým a etickým dilematem, které bude nadále formovat budoucnost robotiky a AI technologií. Rozpoznání a překonání tohoto fenoménu je klíčovým krokem pro vytvoření technologií, které budou sloužit lidem a současně budou respektovat naše přirozené reakce a emocionální potřeby.
