Jednoletá zahrada
Experimentální dokumentární film o časoprostoru.
Jednoletá zahrada je filmový experiment o vnímatelnosti, času a osudu. O tom jak málo víme o místě ve kterém žijeme. Jak moc jsme ho schopni opravdu poznat. Tím místem je zahrada kolem domu, město ve kterém žijeme a které vnímáme našimi smysly a to především zrakem. Obraz a čas plynoucí naší přítomností nám zprostředkovává trojrozměrný vjem, jisté bytí, které lze zaznamenat prostřednictvím filmu jako takového. Náš lidský mozek nás nutí vnímat pouze v jedné časové rovině a my jsme tedy nuceni být neschopni vidět jiný pohyb, jen takový co se hýbe stejně rychle jako lidské tělo. Film je ale médium, se kterým se dá ovšem pracovat a tak pouze zrychlení nebo otočení šipky času je zanedbatelná hračka, což je hlavní podstatou filmové řeči toho dokumentárního záznamu. Díky těmto hrátkám jsem prostřednictvím tohoto experimentálního vyprávění, které se skládá z prolínání a střídání detailů, celků a polocelků v mnohonásobném zrychlení.
V Jednoleté zahradě jsem neukázal jen obyčejný časosběr celého roku, zkomprimovaný do 36 minut, se vší jeho integrací a desintegrací jsem si pohrál s několika filozofickými a vědeckými teoriemi, které mě v té době velmi zajímaly… zvláště pak s teorií osudu, budoucnosti vesmíru a již zmíněné šipce času. Podstatou tohoto experimentu byla především budoucnost vesmíru. Konkrétně je to teorie Uzavřeného vesmíru, který by se při Velkém krachu vracel do svého původního bodu až do své původní podstaty Apeironu (pralátky). To, že by bylo možné, že by čas mohl jednou plynout pozpátku je fantastické. Jednoletá zahrada vám ukáže, že to je docela představitelné ba skutečné, že vše může být relativní a proměnlivé jako město a zahrada, které rostou a dýchají, bez obrazu člověka. Ten jako by snad ani v této časové rovině neexistoval. Divák tak zahradu v kontrastu s průmyslovou periferií dokonale pozná tak, aby mohl filmové poselství rozluštit. A pokud nerozluští i tak nepřijde o poetický zážitek z příběhu krásy plynoucí z přírody, bujarého zrodu a rychlého zmaru, kterým provází tříbarevná kočka Vendulka žijící v zahradě. V experimentální třetině filmu je ukázáno na teoretické důkazy, které jsou deklarovány prostřednictvím dvou prolnutých filmových rovin poslanými šipkami času proti sobě.
Co je to přítomtost a budoucnost ? Co s tím vlastně máme dělat? To je obsahem snímku, který by se dal zařadit jak do filozofického žánru, tak do dokumentární fikce. Nevšední snímek o všedních věcech Jednoletá zahrada se tak stává poetickým vesmírem v uzavřeném vesmíru, kterou doplňuje zádumčivá ambientní hudba.
Musím si přiznat, že film je pro nezvídavého diváka velký propadák. Dokonce si dovolím říct, že byl nepochopený, protože pochopení vyžaduje jistou znalost pokročilé teoretické fyziky a Atropického principu vesmíru, či aspoň tu její populární část. Primárně je to tím, že tento dokument není zábava a nemá smysl diváka pobavit, ale zamyslet se nad tím, jak odlišně vnímáme čas narozdíl od reality. Jak málo víme o místě a o vesmíru, ve kterém žijeme. A protože by byl film sám monstrozně ukecaný a sám o sobě je toto téma těžko uchopitelné, rozhodl jsem se jej udělat bez řečí a jeho myšlenku udělat jako samotnou studii. Jde tedy o dílo ve smyslu vědeckého pozorování. Film je dělán metodou introspekce, tedy zkoumáním, které samotné nastavuje další děj a další objekty zkoumání a nakonec dochází k nějakým závěrům. Vezměme to ale nějak tak od konce, aby jste nějak pochopili, co jsem tu vlastně zkoumal. A tím je šipka času v kolabujícím vesmíru.
V tomto videu vidíme tři možné konce vesmíru. Pokud by platila ta třetí, mohli bysme žít v neustálé smyčce a tím se můj film zabývá. pokračujme tedy prologem od Stewena W. Hawkinga ze Stručné historie času:
V klasické obecné teorii relativity nelze říci, jak vesmír začal, protože platnost všech známých vědeckých zákonů končí v singularitě velkého třesku. Vesmír mohl začít ve velmi hladkém a uspořádaném stavu, čímž by byla splněna podmínka pro existenci dobře definované termodynamické i kosmologické šipky času tak, jak to pozorujeme. Ale stejně dobře mohl vesmír začít i v nestejnorodém, hrudkovitém stavu. V tom případě by se nacházel ve stavu úplné neuspořádanosti hned na počátku rozpínání, takže by neuspořádanost nemohla dále narůstat. Buď by se neuspořádanost neměnila – v tom případě by dobře definovaná termodynamická šipka času neexistovala, nebo by dokonce klesala – a pak by termodynamická šipka času směřovala v opačném směru než kosmologická šipka. Ani jedna z těchto možností nesouhlasí s našimi zkušenostmi.
Ovšem klasická relativita, jak už jsme o tom hovořili, předpovídá svůj vlastní konec. Když nadměrně vzroste křivost prostoročasu, jevy kvantové gravitace se stanou nezanedbatelnými a klasická teorie přestane být dobrým popisem přírody. Abychom pochopili počátek vesmíru, potřebujeme nalézt kvantovou teorii gravitace.
V kvantové teorii gravitace, jak jsme o tom hovořili v předchozí kapitole, je k úplnému určení stavu vesmíru nutno říci, jak se chovají jeho možné historie na okraji prostoročasu v minulosti. Této povinnosti popsat, co neznáme a znát nemůžeme, se můžeme zbavit v případě, že historie splní podmínku o neexistenci hranice: pak budou mít historie konečný rozsah, bez okrajů a singularit. Jen v tom případě se stane počátek času nesingulárním bodem prostoročasu, který začal svůj vývoj ve velmi hladkém a stejnorodém stavu. Dokonale stejnorodý však vesmír být nemohl; to by totiž byl porušen princip neurčitosti z kvantové mechaniky. Musely být přítomny aspoň malé nerovnoměrnosti v hustotě i rychlosti částic. Podmínka o neexistenci hranice však říká, že tyto fluktuace mohly být tak malé, jak jen to povoluje princip neurčitosti.
Vesmír započal svou existenci zrychleným „inflačním“ rozpínáním, během něhož mnohonásobně zvětšil svůj rozměr. V průběhu této expanze zůstávaly hustotní fluktuace nepatrné, ale později začaly bytnět. Oblasti, v nichž gravitační přitažlivost nadbytečné hmoty převládla, se staly zárodky pozdějších galaxií, hvězd a tvorů, jako jsme my. V okamžiku zrození byl vesmír hladký a uspořádaný, ale časem se přeměnil na hrudkovitý, žmolkovitý a nestejnorodý. Tím si vysvětlujeme existenci termodynamické šipky času.
Co by se stalo, kdyby se vesmír přestal rozpínat a nastalo smršťování? Obrátila by se termodynamická šipka a začala by se neuspořádanost zmenšovat? Lidé, kteří přežili z období expanze, by se dostali do nejfantastičtějších situací. Obavy ze zpětného kolapsu vesmíru se mohou zdát poněkud akademické; v dalších deseti miliardách let k tomu jistě nedojde.
Existuje však rychlejší cesta, jak zjistit, co se přihodí: skok do černé díry. Vznik černé díry kolapsem hvězdy se totiž v mnohém podobá pozdním údobím kolapsu celého vesmíru. Chování astronautových přístrojů i funkce jeho těla jsou určeny situací v minulé singularitě (při velkém třesku), z níž se současný vesmír vyvinul, a v budoucí singularitě (při velkém krachu v případě smrštění vesmíru, nebo v singularitě pod horizontem událostí, pokud máme na mysli pád do černé díry). Má-li neuspořádanost v této fázi kosmického vývoje klesat, můžeme očekávat, že se bude snižovat i v černých dírách. Astronaut, padající do černé díry, by možná mohl být schopen vyhrát v ruletě tím, že si ještě před vsazením peněz zapamatuje, kam kulička spadne. Naneštěstí si však dlouho nezahraje a záhy jej gravitace natáhne a zahubí.
Nebude nám také schopen podat zprávu o otočení své termodynamické šipky ani spočítat svou výhru, protože už zůstane uvězněn pod horizontem událostí černé díry.
Zprvu jsem předpokládal, že neuspořádanost vesmíru během smršťování klesá. Vedla mne k tomu domněnka, že se vesmír musí vrátit do hladkého a uspořádaného stavu v době, kdy se stane zase malý. To by znamenalo, že fáze smršťování je vlastně velmi podobná časově převrácené expanzi. Lidé by v období kontrakce prožívali své životy pozpátku: zemřeli by dříve, než by se narodili; s postupujícím smršťováním by se omlazovali.
Ta myšlenka mě přitahovala, protože vyjadřuje hezkou souměrnost mezi obdobím rozpínání a obdobím smršťování. Ale to by samozřejmě k jejímu přijetí nestačilo. Především je třeba vyjasnit, jaký má vztah k ostatním poznatkům o vesmíru. Jedna z otázek zní: Je to důsledek podmínky neexistence hranice vesmíru, či jsou spolu naopak v protikladu? Jak už jsem řekl, zpočátku jsem si myslil, že z neexistence hranice přímo vyplývá, že neuspořádanost v průběhu smršťování klesá. Částečná podobnost se zemským povrchem mě v tomto případě zavedla nesprávným směrem: pokud počátku vesmíru odpovídal severní pól, potom by jeho konec měl být obdobou počátku, tak jako se jižní pól podobná severnímu. Jenomže severní a jižní pól můžeme srovnávat s počátkem a koncem vesmíru, sledujeme-li je v imaginárním čase. V reálném čase se mohou zásadně lišit. Také jsem se nechal poněkud unést svou prací o jednom jednoduchém modelu vesmíru, u něhož fáze kolapsu vypadala jako časově obrácené období expanze. Nicméně můj kolega Don Page z Pensylvánské státní univerzity ukázal, že podmínka neexistence hranice nevyžaduje nezbytně, aby období smršťování bylo časově obrácenou fází rozpínání. Potom jeden z mých studentů, Raymond Laflamme, zkoumal trochu složitější kosmologický model a zjistil, že v něm kolaps probíhá velmi odlišně od expanze. Uvědomil jsem si, že jsem se mýlil; i při neexistenci hranice se bude neuspořádanost zvětšovat jak v průběhu rozpínání, tak během smršťování. Termodynamická a psychologická šipka času se neobrátí ani při zpětném kolapsu vesmíru, ani uvnitř černé díry.
Pokud vás téma zaujalo. Doporučuji si sjet videa od Františka Koukolíka, popularizátora vědy a publicistu (nejen), v jeho mikroesejích z pořadu Jádro a Metuzalém od České televize.
Pokud jste došli až sem a dopravdy zpracovali všechny předložené informace, tak už musíte být v obraze a víte, že vnímat čas jako takový odděleně je nesmysl a že si tím pouze zjednodušujeme naše vlastní fungovaní. Čas samotný tedy neexistuje, existuje pouze časoprostor, pro který platí úplně jiná pravidla. Klíčovou fází filmu je tedy otočení šipky času, kdy jde čas pozpátku. V čem tedy spočívá. Pokud vezmeme tuto sekvenci a překryjeme ji stejnou sekvencí v režimu prolnutí – tzn. že vydíme obě časové roviny přes sebe zároveň, z nichž jedna jde od začátku dopředu a druhá jde od konce na začátek, v jednom bodě se nám různorodý obraz spojí do křišťálově jasného jednoho obrazu – tj. tedy filmový ůkaz přítomnosti. Pokud vezmeme rychlost těchto sekvencí jako symbolickou rychlost rozpínání časoprostoru a tedy rychlost plynutí času a začneme tyto dvě sekvence různě posouvat a hledat pomyslný „střed času“ (tam kde se obě roviny dokonale překrývají) zjistíte, že tento pomyslný střed je v každém jejich bodě obou a více těchto rovin, což je brilantní důkaz přítomnosti v tomto relativním světě.
Použitím „středu času“ jako filmové řeči mě napadlo v souvislosti určováním středu vesmíru, který jak je známo je v každém jeho bodě. Pokud si tedy vezmeme jeden obraz, který duplikujeme a položíme před sebe a jeden z nich zvětšíme nebo zmenšíme (tím ilustrujeme rozpínání vesmíru) a pak jedním z nich posouváme, vždy narazíme na jeden bod z obrazu, který je dokonale ostrý. Střed času je tedy relativní stejně jako určení středu vesmíru.
V této myšlence vycházíme z předpokladu, že svět jako takový je složen z fyzikálních částic, které podléhají fyzikálním zákonů. Chování malých částic a systémů jsme tak schopni předvídat a do jisté míry vypočítat. My samotní jsme z těchto části stvoření a pokud bysme měli dostatčnou výpočetní kapacitu a předvídali bysme chodvání všech částic nás a našeho okolí, dokázali bysme jasně vidět již napsanou budoucnost, kterou nedokážeme nijak ovlivnit. Předpokládáme tedy, že osud jako takový existuje. Filomovou řečí ilustruji vnímání časoprostoru – jeho budoucnosti, přítomnosti a minulosti třemi různými kočkami a jejich pohybem.
Tím narážím. Jako režisér neříkám, že tomu tak opravdu je, ale to, že to tak může být a v nějakém multivesmíru určitě je. Jestli je to zrovna ten náš a jestli žijeme svůj život už třeba pomilionté a jsme pouze vykonavatelé námi poprvé napsaných příběhů, které si nejsme schopni pamatovat, když je čteme pozpátku a pak znovu od začátku dopředu, to je otázka. Tím ale narážíme na velmi zvlástní filozofickou a psychologickou rovinu poznatelnosti a nevyhnutelnosti našeho osudu, ať chceme nebo ne. To se může zdát na jednu stranu velmi uklidňující, nemá se svým spůsobem trápit nad budoucností, neb už je jasně daná… Tedy tady je celý film.
Samotná poznatelnost je nastavena už v první polovině filmu, kdy na záběrech nejsou viditélné postavy a lidi, pouze při zpomalení záběrů. Pokud bychom si představili, že pozorovatel jsme my z pohledu květiny, která vnímá čas v závislosti na rychlosti vlastního pohybu, tedy že my sami jsme květinou, lidstvo jako takové bysme nebyli vůbec schopni pozorovat. Okolo nás by rostla města, pohybovala se auta, ostaní kolem nás by zničeho nic mizeli apod. My samotní bysme se pak mohli přemisťovat pouze neustálým zrodem na jiném místě, umíráním, zrodem na jiném místě. Je možné, že se i něco takového děje nám lidem? Tuto myšlenku hezky ilustruje i tento krátký francouzský animovaný film.
Co říci závěrem. V Jednoleté zahradě hraje moje kočka Vendulka, která se mi zatoulala rok po vydání snímku a já doufám, že pokud je tato teorie pravdu, tak se s ní v nějakém tom multivesmíru určitě shledám. Jak sentimentální, že. Odehrává se v mém rodném městě Jihlavě. Z toho jednoho okna mého ateliéru jsem koukal celý život a nikdy neviděl to, co jsem díky filmu objevil. Z technické roviny to byla opravdu titěrná každodení zanícená práce, která se těžko kloubila s jinou činností a vyžadovala neustálé zpracovávání dat, které jsem často prováděl vzdáleně, nemluvě o pořádku, který jsem musel udržovat. Byla brána fotoaparátem a zároveň videokamerou. Na tyhle zařízení jsem si postavil šasi z různého nábytku, aby odolala venkovním vlivům a byla také neustále u elektrické sítě. Nakonec z toho vznikla tahle úctyhodná čísla. Film jsem nakonec publikoval ve dvou verzích, ta delší je na Youtube a tak kratší a vymakanější na Vimeo.
Snímek jsem udělal jsem ho jako absolventskou práci na SSAKHK, kde jsem s ní obhájil titul DiS. Tu si můžete přečíst zde.
Kam dál? Pokud vás toto vyčerpávající téma jako takové zaujalo. Doporučuji seriál Devs na HBO, který se touto teorií seriózně zaobírá v brilantně nastaveném scifi dramatu.
人生不如意十之八九，开心最重要！