Internet už dávno není jen „místo“, kam se chodíme dívat; je to prostředí, ve kterém se učíme vidět. Pokud je internet kolektivním vědomím společnosti, pak jeho část je také kolektivní fantazií — a dnes čím dál více hyperfantazií. Generátory obrazů nevyrábějí jen ilustrace našich přání, ale posouvají samotnou laťku představitelného: dávají nám obrazy tak hladké, přesné a esteticky vyhrocené, že realita vedle nich působí „nedokončeně“. Jenže tím to nekončí. Uživatelé tyto obrazy sdílí, remixují, hodnotí a znovu vrací do sítě; tím internet zpětně přetváří sám sebe jako databázi obrazů, která vychovává náš vkus. Vzniká kybernetická smyčka: obraz formuje estetiku a estetika formuje další obraz. A jestli Kurzweil mluví o metačlověku, pak možná první proměna nepřijde skrze tělo, ale skrze normu krásy — skrze to, co si jako kolektiv začneme považovat za „přirozené“ a „skutečné“.

Read More