Midjourney funkce AI pro ovládání počátečního a koncového snímku videa

MidJorney umí generovat video!

Generativní AI pro vytváření grafiky MidJourney už si jen tak nehraje s videem – teď to myslí vážně. 25. července 2025 vydali aktualizaci, která tiše mění celé hřiště: nyní můžete definovat vlastní počáteční a koncové snímky, přidat plynulé smyčky a dokonce generovat videa přímo v Discord. To může znít jako malý krok, ale pro tvůrce, animátory a umělce zabývající se umělou inteligencí je to krok významný. Je to obrovský skok v kreativní kontrole.

Co je nového a proč je to důležité.

Nejnovější aktualizace Midjourney přináší výkonné vylepšení pracovního postupu Image-to-Video:

Nastavení vlastního počátečního a koncového snímku
Vytváření dokonalých video smyček (Loop)
Konečně možnost použití v Discord

Ať už vytváříte snové vizuální přechody nebo smyčky estetických klipů pro hudební videa a reely, tato aktualizace otevírá zcela nové možnosti animace – bez nutnosti používat After Effects.

Midjourney - start and end frame animation web.

I když má MJ zatím pořád problémy s anantomií, jako napříhlad animace prstů u noh, výsledek na první pokus je poměrně impozantní. Důležité je, pokud chcete dosáhnout lepších výsledků v dalším generování dávat zpětnou vazbu pomocí Help us improve video. Video můžete dále prodloužit nebo použít jako počáteční snímek pro další video. Zobrazí se zvětšený obrázek. Pokud výsledek srovnáme třeba s RuwayML, dovoluji si říci, že je kvalitativně lepší s tím rozdílem, že Gen3 Turbo umí tři klíčové snímky a upscale na 4K formát, Gen4 zatím klíčové snímky nepodporuje.

midjourney_start-end-frame-animation-extension

Smyčky

Plynulé smyčky, které skutečně… smyčkují. V Midjourney můžete vytvářet smyčková videa. Chcete-li vytvořit smyčkové video, můžete:

Webová stránka: Znovu použít počáteční snímek jako koncový snímek zaškrtnutím políčka „Loop“ (Smyčka) v sekci Ending Frame (Koncový snímek).

Discord: nebo přidáním parametru --loop do příkazu pro video --motion low/high. Nebo změnu promptu klikem na tlačítko low/high motion

Tím zajistíte, že počáteční a koncový snímek budou stejné, a vytvoříte plynulou smyčku.

To je ideální pro Vizualizátory hudby, Lofi YouTube smyčky, Instagram reels, Animace pro prezentaci produktů.

Integrace Discord

Funkce generování videa, která byla dříve dostupná pouze na webu, je nyní k dispozici i na Discord, což tvůrcům výrazně usnadňuje testování, opakované úpravy a sdílení za běhu. Vytvářejte, animujte a exportujte – vše ve vašem oblíbeném chatovacím serveru. Nyní je to zcela bezproblémové.

1) Generování a upscale:

Vygenerujte obrázek jako obvykle a vylepšete ten, který chcete animovat.

2) Animujte

Chcete-li vytvořit videa, klikněte na tlačítka „Animate“ pod položkou „Upscale“ (Zvýšit rozlišení).

Remix: Pokud máte povolený režim remixu, můžete zadat výzvu pro video.

Chcete-li animovat obrázek mimo Midjourney, zadejte adresu URL obrázku na začátku příkazu a použijte argument --video
Chcete-li získat soubor .mp4 ve vyšší kvalitě, klikněte na jedno z virtuálních tlačítek pro vylepšení kvality videa.
Videa lze prodloužit. Zapněte režim remixu, abyste při prodlužování mohli změnit příkaz.
Chcete-li vytvořit smyčkové video, použijte v příkazu --loop
Chcete-li nastavit koncový snímek, použijte --end image_url

Proč je tato aktualizace tak důležitá

Nejde jen o to, aby věci byly „hezčí“. Jde o to, aby tvůrci měli větší volnost.Je to také jasný signál: MidJourney připravuje půdu pro simulaci AI v reálném čase a otevřeném světě. A ta budoucnost začíná tím, že nám umožňuje ovládat naše snímky.

Jak to vyzkoušet hned teď (návod):

Na webu

Vyberte výchozí obrázek a přejděte na jeho stránku s podrobnostmi.
Klikněte na „Animate Image“ (Animovat obrázek).
Přidejte koncový snímek (nebo zaškrtněte „Loop“ (Smyčka)).
Vložte přechodovou výzvu, například „fade into a cherry blossom field“ (přechod do pole třešňových květů).
Klikněte na „Generate“ (Generovat).

Na Discordu

/imagine → vytvořte svůj obrázek.
Zvětšete svůj oblíbený obrázek.
Přidejte --end [URL obrázku] pro vlastní koncový snímek.
Nebo použijte --loop, aby se obrázek nekonečně opakoval.
Odešlete a čekejte na zázraky.

Co bude dál?

Toto je jen začátek. S již spuštěným videomodelem V1 a nyní i ovládáním jednotlivých snímků + generováním Discord… můžete si být jisti, že MidJourney ještě neskončilo.

Očekávejte:

Delší videa
Pokročilejší pohybové podněty
Renderování v reálném čase v pipeline

Nejsme daleko od toho, abychom mohli vytvářet filmové AI sekvence od nuly – pouze s podnětem a dvěma snímky. Nejnovější aktualizace videa MidJourney není jen novým lesklým tlačítkem – je to kreativní nástroj.

Nyní máte skutečnou kontrolu nad tím, jak vaše videa začínají, transformují se a opakují. Ať už jste umělec využívající AI, vypravěč nebo jen experimentujete s pohybem poprvé – toto je vaše příležitost. Vyzkoušejte to. Zkuste to. Opakujte to. Oživte své nejbizarnější, nejjemnější a nejodvážnější sny.

Překlad článku od Christine C.

Kompletní příručka midjourney česky

LHIFF laurel 2025 - Secrets of Kandahar - Parallax

Parallax míří na Love and Hope International Film Festival v Barceloně, autorem je Hradečák.

S AI filmem do Barcelony!

Český synthwave projekt Secrets of Kandahar, jehož autorem je inovativní umělec a AI evangelista Petr Chroustovský známý jako Chroust, získal významnou nominaci na mezinárodní filmový festival Love & Hope International Film Festival (LHIFF), který se uskuteční od 1. do 4. října 2025 v Barceloně.

Skladba Parallax, spojující futuristickou estetiku, technomystiku a unikátní vizuální styl vytvořený pomocí nejmodernějších technologií a umělé inteligence, byla zařazena do soutěže v kategorii „Best Musical Video“. Parallax, jako součást připravované synthwave opery Secrets of Kandahar, vypráví příběh propojující kosmickou tematiku s hlubokými lidskými emocemi a odráží tak současné trendy ve spojení hudby, filmu a digitálního umění.

Synthwave, také známý jako retrowave nebo futuresynth, je žánr elektronické hudby, který se objevil okolo roku 2000 a čerpá inspiraci z hudby 80. let, zejména z filmových soundtracků, videoher a popkultury té doby. Jeho charakteristickým rysem je použití syntezátorů, pulzujících rytmů a atmosféry evokující nostalgii a retro-futuristickou estetiku.

Mezi významnými režiséry, kteří se letos představí na festivalu, jsou například Gabo Ramos (Mexiko), Giorgi Markozashvili (Gruzie), Sharvi M (Indie), Hope Martinez (USA), Stuart Brennan (Velká Británie), Irina Unger (USA), René Bueno (Mexiko) a Patrick Schulz (Německo).

V soutěžní kategorii „Best Musical Video Film“ se kromě Parallax představí také další renomované snímky z celého světa, které spojují hudební a vizuální umění v unikátních audiovizuálních zážitcích. Secrets of Kandahar se v této kategorii utká s uznávanými tvůrci, mezi něž patří:

Významné režijní duo Bradley & Pablo, oceněné za klip „Seven“ (Jung Kook feat. Latto) na Clio Awards (Bronze Award in Film Craft: Direction), a známé také klipem „Alone Together“ (Charli XCX), který zazářil na festivalech SXSW a BFI Flare.

Multitalentovaný režisér Yoann Lemoine (Woodkid), známý hudebník a umělec, který získal řadu ocenění za klipy „Iron“, „Run Boy Run“, „Born to Die“ a další, zejména v kategoriích nejlepší vizuální efekty, art design a cinematografie na UKMVA, Grammy a Berlínských cenách.

Další slavná jména zahrnují režiséry jako Aidan Zamiri, Torso a Raman Djafari – vítězové kategorií Best Pop / Best Animation na UK Music Video Awards, včetně spoluprací s hvězdami jako Charli XCX, Dua Lipa či Coldplay.

Love & Hope International Film Festival se každoročně koná v prestižním Cinema Maldà v srdci Barcelony a představuje nejlepší současné světové filmy a hudební videa. Účast na festivalu je příležitostí pro tvůrce navázat kontakty s předními osobnostmi filmového průmyslu, účastnit se odborných workshopů a masterclassů.

Secrets of Kandar - Parallax - photos, ArchenCZ - DeviantArt - dimmensions

Secrets of Kandar - Parallax - photos - Ufopus (UFO octopus)

Secrets of Kandar - Parallax - photos - Lenka Baier (synthbaierova)

Secrets of Kandar - Parallax - photos - planets

Secrets of Kandar - Parallax - photos

Petr Chroustovský, rodák z Jihlavy, který od roku 2013 žije v Hradci Králové, kde předtím studoval od roku 2006 na SŠAKHK (tzv. Kyberna), k nominaci dodává: „Účast na festivalu LHIFF v Barceloně je pro Secrets of Kandahar obrovskou poctou a potvrzením toho, že naše snaha o propojení umělé inteligence s uměním a hudbou má smysl. Parallax je důkazem, že s inovativními nástroji lze vytvořit skutečně originální díla, která rezonují s diváky i odbornou veřejností.“

744083_9550e47ec580497f821adeb7b3637ec5~mv2

Z neuvěřitelného počtu více než 1102 přihlášených filmů jsme ručně vybrali téměř 282 výjimečných snímků, mezi nimiž vynikl právě ten váš. Toto uznání je důkazem vašeho odhodlání, talentu a jedinečného vyprávění příběhů. Srdečně vám blahopřejeme a vyjadřujeme uznání za váš mimořádný přínos světu kinematografie. Píše LHIFF.

Projekt Secrets of Kandahar zaznamenal i jiné dílčí oceněnní v rámci jiných festivalů. Chroustovský je také autorem dalších úspěšných projektů, mezi které patří hororová adventura Dark Disharmony, pohádka Bubobola a vesmírná cesta (ve vývoji) a několik dalších krátkých filmů a AI projektů realizovaných jeho studiem d3arts.cz. Jeho tvorba byla rovněž součástí loňské výstavy 2045: Human Expiration, která proběhla v Galerii za galerií GMU v Hradci Králové. V současnosti se podílí na výstavě Mezi lidským a nelidským, probíhající do konce srpna v Galerii Na Parkánech jak člen hradecké umělecké skupiny Homo Digitalis 3.2.1 spolu s Petrem Marešem a Martinou Jurčekovou. Významnou součástí jeho aktuálních aktivit je i spolupráce s Petrem Vyšohlídem (Victory Nox Art Division) na audiovizuální instalaci v rámci výstavy Migrující kostel – inspirace Andyho Warhola, která je každé páteční odpoledne přístupná v Kostele sv. Mikuláše až do konce listopadu.

Slavnostní vyhlášení vítězů proběhne na gala večeru v sobotu 4. října 2025, kterého se osobně účastním.

Více informací naleznete na oficiálních stránkách festivalu: lhifilmfestival.com nebo na mém portfoliu d3arts.cz Popřípadě mě neváhejte kontaktovat. Také můžete kontaktovat mého chatbota, který ví o projektu možná více, než já. Na festivalu budu jediný Čech, držte mi palce.

Co to pro Vás znamená? S jakým projektem se přihlásil?

Být nominovaný na LHIFF je pro mě potvrzením, že má hudebně-vizuální výprava do světa Kandaháru má smysl. Tenhle projekt vznikal z čisté fascinace propojením technologie, lásky a estetiky sci-fi světa a hudby. To, že si ho všimli právě na mezinárodním festivalu, kde se potkává světová špička nezávislé tvorby, je nejen obrovská čest, ale i povzbuzení do další práce. Pro mě osobně je to důkaz, že kombinace AI, emocí a syntetických beatů může rezonovat. A to je zatraceně silná věc. Projekt a jeho další čášti také nasbírali ocenění na dalších festival, třeba výhra v New Jersey za Best Micro Short, a na Paris ISF se zatím drží v semifinále (uvidíme devátého) s Parallax a Critics Choice IFF, Chicago Filmmaker Awards a Tokoy Women FF s Broken Heart– to jsou takové malé festivaly. Úspěch je ale být i jen vybraný… všechny si ani nepamatuju, ale třeba Europ Music Video Awards v Košicích a indický Pageant FF, Czech AI FF v Praze a spousta přihlášek ještě nemá rozhodnutí… Z těch větších mě velmi potěšilo semifinále na Mirada Corta IFF s Cosmic Dance a to už je pěkný velký klasický filmový festival v Novém Mexiku.

Na LHIFF mě těší, že ta vzdálenost na festival není nedosažitelná a tak jsme se se ženou rozhodli, že účast tam spojíme s takovou malou dovolenou. Ještě krátce k celému projektu Secrets of Kandahar – jde tedy o audiovizuální dílo, jehož výstupem by měla být filmová opera opatřená hudbou, která se nazývá Synthwave. To je můj velmi oblíbený mikrožánr vycházející ze 90 kové estetiky za zvuků kláves a syntetizátorů a v současné době zažívá boom. Mezi třeba známe daksynthové projekty patří Perturbator nebo Carpenter Brut, které opravdu rezonují a které už jsem několikrát slyšel, třeba v Praze nebo na Brutal Assault… Kandahar klipů je zatím pět, písní zatím osm. Všechny najdete na YouTube, Spotify nebo dalších platformách, kterých je asi kolem 20ti. Když se mi povede proložit to hranýma scénama může z toho být slušný celovečerák, se kterým zkusím už oipravdu velké festival, na které si zatím netroufám. Mám k tomu vytvořený projekt na Patreonu – takže předem díky za podporu.

O jak významný jde festival a v jaké kategorii soutěžíte? Jak velká je konkurence na tomto poli? Jak velká je konkurence na tomto poli?

LHIFF je Love & Hope International Film Festival, je dnes prestižní filmový festival, který se koná počtvrté v Barceloně v Cinema Malda. Měl jsem to štěstí stát se součástí festivalu, jehož ambice se právě rozrostly, co se týče jeho velikosti. Je to teď místo, kde se potkávají filmaři z celého světa – od nezávislých experimentátorů až po ostřílené matadory. Festival není jen o projekcích – jsou tam workshopy, networkingy, mistrovské lekce a hlavně inspirace. Co je ale nejvíc? LHIFF je otevřený i alternativnímu vyjádření, takže když děláš synthwave projekt na pomezí sci-fi a umělé inteligence jako já, máš šanci, že vás tam vezmou vážně. A právě to se mi stalo. Je to pro mě něco jako Cannes pro našeho druhu tvůrců, aspoň myslím. Co vím tak festival odpromítá něco kolem 200 filmů. Co se počtu přihlášených filmů týče, festival uvádí, že přijmuli 1102 přihálšek.

Out of the incredible pool of over 1102 submissions, we handpicked nearly 282 exceptional films, and yours truly stood out among them. This recognition is a testament to your dedication, talent, and unique storytelling. We extend our heartfelt congratulations and commend you for your outstanding contribution to the world of cinema. Píše Débora Artieda - organizátor festivalu.

Já zatím končím u hudebních videií, takže můžu soutěžit buď v Micro Short nebo Music Video kategoriích, protože moje díla nepřesáhnou pět minut. Takže na LHIFF jdu s Parallax do Best Music Video a utkám s poměrně známými jmény třeba významné režijní duo Bradley & Pablo, multitalentovaný režisér Yoann Lemoine, Aidan Zamiri, Torso a Raman Djafari – vítězové kategorií Best Pop / Best Animation na UK Music Video Awards známé třeba pro spolupráci s hvězdami jako Charli XCX, Dua Lipa či Coldplay. Ale zpět ke kůži s kterou jdu na trh. Parallax je audiovizuální kapitola z futuristického světa Kandaháru. V tomto klipu se opět prolíná mystika s technologií, láska s dystopií a zvuk se světlem. Sledujeme příběh napříč realitami, kde se vesmíry lámou ve zlomu času – tedy v parallaxu. Celý koncept je o vnímání různých pravd z různých úhlů a o tom, že realita není nikdy jen jedna.

Ve videu účinkuje AI modelka Lena Baier, ikonická postava Secrets of Kandahar, která zosobňuje most mezi světy – mezi člověkem a strojem, emocemi a technologií. Její postava je tvořena pomocí umělé inteligence, a přesto v sobě nese hlubší lidskost než mnozí skuteční herci. Lena je múzou, symbolem a zároveň postavou, která nese emoce celého příběhu. Já se beru jako autor konceptu, scénáře, hudby a vizuálního zpracování, který jako AI tvůrce posouvá hranice mezi uměním a technologií. V novém klipu Cosmic Dance jsem se ale vtělil do postavy klávesisty. Ještě důležitý je říct, že klip je unikátní tím, že je natočený na „jednu klapku“, takže v něm neexistuje žádný střih podobně jako třeba ve filmu Gravitace. Do Semifinále v Best Music Video bylo vybráno celkem 17 filmů z USA, Francie, Italie, Francie, Španělska, Řecka. Jo a na celém festivalu jsem jediný Čech.

Jaké další úspěchy máte za sebou?

Kromě nominace na LHIFF 2025 v Barceloně, která je aktuálně největší poctou pro můj audiovizuální projekt Secrets of Kandahar, mám za sebou i další momenty, které mě osobně posouvají dál. V oblasti herní tvorby jsem autorem temné hororové adventury Dark Disharmony, která si získala kultovní status v rámci indie scény a stále se mě někdo ptá, kdy bude pokračování. To je mimochodem taky v plánu.

Co se týče AI tvorby, stal jsem se součástí mezinárodní komunity – překládal jsem příručku k MidJourney AI (generování grafiky) do češtiny, spolupořádal AI výstavu Singularity: Human Expiration 2045 s hradeckou uměleckou skupinou Homo Digitalis 3.2.1 s Petem Marešem a Martinou Jurčekovou o kterém vyšel článek i ve Wired, což je přední technologický časopis. A v současné době máme výstavu v Galeri za Parkánech, která se jmenuje Mezi lidským a nelidskýa je pokračováním 2045 A ve svém studiu d3arts.cz propojuji technologie s uměním napříč médii. V současné době jsem se také podílel na výstavě Migrující Kostel – Inspirace Andyho Warhola, která probýhá do konce listopadu v dřevěném kostele sv. Mikuláše v Jiráskových sadech, každý pátek od čtyř. Tady jsem byl přizván, coby technická realizace a autora kódu projekce pro zařízení, které ovládá světla, hudbu, dvě simultálně běžící projekce a hologram a taky rozhýbával historické snímky ze života AW, samozřejmě že pomocí AI. Výstavu produkoval Petr Vyšohlíd a Jindřich Max Pavlíček, kteří projekt vedli s mnoha dalšími lidmi pod plaketou Victory Nox Art Division. A za mě to byla jedna z nejnáročnějších výstav, aspoň technicky a komplexně.

V roce 2008 jsem vyhrál fotografa roku v celorep. soutěži, který vyhlásil Canon a časopis Digitální Foto. A co se týče klasické filmařiny, moje nejvýznamnější dílo je experimentální dokumentární film Jednoletá Zahrada, kde jde o časosběr jednoho roku smrsknutý do nějaké půlhodinky - takové vědecké konceptuální téma. Ten se zabývá proměnlivostí, časem a teorií osudu... i když nevím, jestli ho považovat úplně za velký úspěch. Úspěch byl pro mě to, že jsem s ním udělal absolutorium na VOŠ Aplikované Kybernetiky HK a definitivně tím uzavřel svá studia. Když se to vezme kolem a kolem – začal jsem s grafikou, ale dneska jsem režisér, producent, skladatel a občas i vypravěč. A co se týče těch lidských úspěchů, mám skvělou rodinu, manželku, dceru, bez kterých bych tohle nikdy nedokázal a toho si opravdu strašně vážím. Úspěch také je, že moje studio d3arts.cz a eshop fungují a to všechno mi dovoluje tvořit dál.

Poprosili bychom o vysvětlení posluchačům, čemu se věnujete, jak Vaše projekty vznikají?

Moje projekty – vznikají z fascinace a vlastní inspirace, to je prostě dar se kterým jsem se narodil, to se týká většinou propojením technologie s emocemi. Nejde mi jen o cool vizuály. Jde mi o příběhy, co mají přesah. O hledání lidskosti tam, kde bychom ji nečekali – třeba v očích androida nebo v syntetickém hlasu. Co se týče samotné tvorby, je to synergie a hybridní tvorba. AI u mě není nástroj, co tvoří za mě, ale rozšíření mé kreativity. Takže zhruba 70 % je moje vize, koncept, scénář, střih, hudba – ten lidský otisk, co drží projekt pohromadě. AI mi pomáhá s vizualizací, animací, rychlostí práce. Věci, které by jinak zabraly měsíce, dnes díky MidJourney, Runway, Stable Diffusion nebo Udio udělám za pár dní – ale pořád to musím řídit, ladit, mazat, předělávat. Řekl bych, že moje práce je jako dirigování orchestru, kde AI jsou špičkoví hráči – ale bez dirigenta by z toho byl jen náhodný šum. A právě ten smysluplný celek, ten vzniká v hlavě. V mojí.

Na kolik procent je to práce AI a na kolik Vaše osobní invence?

Ano, mám s tím zkušenost. Tradiční umělecká scéna často přistupuje k tvorbě za pomoci AI s určitým odstupem, někdy dokonce s nedůvěrou a despektem. Často zaznívá názor, že to není 'skutečné umění', že autor jen 'klikne a ono se to udělá samo'. Jenže ono to tak rozhodně nefunguje, což jsem ukazoval na přednáškách v KMHK, kde se objevily taková jména jako Dita Malečková a Petr Válek. Vizuální výstup je jen vrchol ledovce. Za tím, co publikum vidí, je vždy komplexní koncepční práce, výběr nástrojů, přesné zadávání promptů, následná úprava a v neposlední řadě umělecká vize. Když tvořím, nejsem v roli pasivního uživatele, ale aktivního režiséra, který propojuje zvuk, obraz, rytmus i příběh do jednoho celku. Například klip Saucers vznikl jako syntéza emocí, sci-fi estetiky a narativního rámce. A přestože vznikl s pomocí AI nástrojů, měl dopad – rezonoval s diváky a vzbuzoval emoce, což je podle mě hlavním měřítkem umění. Rozumím, že pro část tradičního uměleckého světa je těžké přijmout nové technologie jako rovnocenný prostředek tvorby. Ale stejně jako kdysi fotografie nebo digitální grafika, i AI je jen další kapitolou v evoluci umění. Neznamená to konec lidské kreativity – spíš její rozšíření. A věřím, že časem se tohle paradigma promění.

Jak vidíte budoucnost tohoto žánru?

Budoucnost AI tvorby vidím jako jednu z největších kreativních revolucí naší doby. AI neberu jako hrozbu, ale jako obrovský potenciál. Vnímám ji jako rozšíření lidského myšlení – něco jako štětec pro novou generaci malířů, nebo nástroj, který nám konečně umožní realizovat i ty nejnáročnější vize, které dosud existovaly jen v hlavě. Díky AI může dnes jeden člověk tvořit na úrovni celého štábu – hudbu, film, animaci, vizuál. To, co dřív bylo doménou velkých studií, je teď dostupné jednotlivci s nápadem a odvahou experimentovat. A to je naprosto osvobozující. Sám na tom stavím svoje projekty – Secrets of Kandahar by bez AI nikdy nemohl vzniknout v té podobě, v jaké ho dnes vidíte. Umělá inteligence mi umožňuje tvořit světy, které by jinak zůstaly jen snem. A co je na tom nejlepší? Teprve jsme na začátku. Věřím, že AI promění nejen způsob, jak tvoříme, ale i jak vnímáme umění. Otevře prostor novým hlasům, novým příběhům a novým formám vyjádření. A já chci být u toho.

Co se týče hudby. Budoucnost synthwave žánru – a hlavně jeho audiovizuálního přesahu – vidím velmi nadějně. Ne jako nostalgii po osmdesátkách, ale jako platformu pro nové vyprávění. Tenhle styl má schopnost spojit retro estetiku s futuristickou vizí, analogový pocit s digitální technologií. A právě v tom je jeho síla – mluví jazykem emocí, ale zároveň se nebojí inovace. Myslím, že nás čeká éra propojení. Hudba se už dávno neomezuje jen na zvuk, ale stává se komplexním zážitkem. V tomhle kontextu vidím synthwave jako ideální médium pro vyjádření sci-fi témat, identity, digitalizace světa, a ano – i mezilidských vztahů v době umělé inteligence. Do budoucna očekávám, že se žánr rozvětví – do experimentálního umění, do interaktivních médií, do videoher nebo třeba VR instalací. A pevně věřím, že právě projekty jako Secrets of Kandahar pomáhají posouvat tyhle hranice. Už teď to není jen hudba. Je to svět, do kterého můžeš vstoupit.

Další nápady a plány do budoucna?

To už jsem dost nastínil. Budu rád když do poloviny příštího roku udělám ten filmový muzikál, který hodlám nazvat Circa 1923. Circa 1923 vzniklo jako audiovizuální pocta imaginární historii, která nikdy neexistovala – ale mohla. Inspiroval mě virální AI obrázek 'Giant of Kandahar', původně použitý jako clickbait. Fascinovalo mě, jak si komunita kolem AI začala z toho dělat legraci, ale zároveň jak silný byl vizuální archetyp, který v sobě nesl. Bylo to jako fragment z jiné reality, která prosákla do té naší. Z téhle myšlenky se zrodil celý svět Secrets of Kandahar – fiktivní planetární civilizace, která spojuje arabský vizuál, sci-fi estetiku, retrofuturismus a duchovní mystiku. Pro mě je Kandahár symbolem místa, které existuje mimo čas. Místa, kde se stýká lidské s mimozemským, analogové s digitálním, minulost s budoucností. A právě rok 1923 je tu zvolen schválně – je to doba romantické techniky, kdy jsme ještě věřili, že technologie nás spasí. Název Secrets of Kandahar pak odkazuje nejen na fiktivní lokalitu, ale na samotný proces objevování – tajemství, které si tenhle svět nese. Mě baví, když umění není jen ke konzumaci, ale když tě donutí hledat mezi řádky, když tě svědí mozek. A přesně tohle jsem chtěl: vytvořit univerzum, kde každá píseň je jako kód, každá animace jako artefakt z jiné dimenze.

Simultálně teď pracuji na pohádce nejen pro děti. Jmenuje se to Bubola a vesmírná cesta, příběh malé holčičky co cestuje po sluneční soustavě svou raketou a poznává jednotlivé planety, na kterých potkává zajímavé bytosti a objevuje nové způsoby vnímání. Tohle dílo je silně ovlivněno Malým Princem od Exupéryho. Bubola a vesmírná cesta“ není jen dětská pohádka. Je to výlet – niterný, tichý, fantaskní – a který se rodí v hloubkách dětské duše. Konkrétně v duši mojí čtyřleté dcery. Tato ekniha vznikla jako večerní rituál mezi mnou a mou dcerou Jasmínkou. V nejhezčích večerech jsme společně tvořili nové postavy, jak budou vypadat, jak se budou jmenovat a kam že to ta Bubola vlastně poletí. Její dětská představivost byla nekonečně bohatá: milovala šneky, kreslila bytosti bez úst... A tak se narodili Ušišula, Dudidula, Čuchola nebo Bambula – postavy, které se zrodily z jejích nápadů a mých metafor.

Příběh je postaven jako moderní Malý princ, s poetikou, která respektuje dětskou vnímavost a zároveň mluví jazykem hlubokých otázek odpovídá na hlubokou podstatu života a je vlastně nučný co se týče naší sluneční soustavy. Každá planeta je jiná, každá postava učí Bubolu něco, co se slovy často vyjádřit nedá – o tichu, vůni, pomalosti, doteku či ztrátě hlasu. A přesto je v tom všem útěcha a hluboké lidské porozumění. Pohádka vznikla s pomocí nástroje AI (ChatGPT), ale její duše pochází z lásky mezi otcem a dcerou. V textu jsem se snažil nechat prostor pro jemnost, symboly a otázky, které si klademe i my dospělí – jen jsme na ně už zapomněli. V současné době, když si potřebuji odpočinout od jiných témat dělám Bubolu, kterou jsme s mojí dcerou nadabovali a nedávno na YouTube na kanále d3arts.cz vyšel čtvrtý díl. Nejdřív jsem myslel, že to bude spíš animovaná audiokniha, ale vyvýjí se z toho skutečný plnohodnotný večerníček. Dílů bude celkem 9, protože planet je osm plus předmluva. Takže kdybyste dostali chuť na pohádku, je to online.

Pohádka o Bubole a její raketě

Bubola a vesmírná cesta

Když jdu číst mé dceři pohádku na dobrou noc, nechám jí napsat podle AI a podle toho, co to moje holátko občas vyplodí a co se v naší malé rodince také děje. Třeba když Jasmínka milovala díl Ucho z animovaného seriálu Byl jednou jeden život vznikla Ušišula. A když si založila šnečí farmu, tak vznikla Šnekula a tak dále. Má dcera má obrovskou fantazii a ráda si vymyšlí a i já také nežiju úplně nohama na Zemi. Proto jsem s pomocí ChatGPT zkusil složit tuto půvabnou pohádku ve stylu Malého Prince a zkompletaval ji a občas něco ubral nebo přidal.
Hezké počtení i vašim dětem přejí Jasmínka, Petr Chroustovský a ChatGPT 4.0.

Bubola a Háboba: Marsovská pohádka

Za devatero planetami a jedním rudým pískem pokrytým světem žila Bubola. Měla kulatou hlavu, oči jako kapky rosy a srdce, které jí svítilo v hrudi jako lucerna. Každou noc si lehala na střechu své maličké rakety a dívala se na hvězdy. A pokaždé si říkala: „Co asi dělá Mars, když nespí?“

Jednoho dne si zabalila sklenici marmelády, tři otázky a starou knihu básní a vydala se na cestu. Raketa zaburácela, zamávala kometám a odnesla Bubolu až k rudé planetě.

Když přistála, Mars byl tichý. Rudý písek šeptal pod jejími kroky, jako by si povídal sám se sebou. Bubola se vydala hledat odpověď na jednu ze svých otázek: "Co cítí planeta, když je sama?"

A tehdy ho potkala. Seděl na kameni jako malý pahorek v písku. Měl kabát ušitý z červených paprsků a v očích hvězdy, které nesvítily, ale vzpomínaly. Jmenoval se Háboba.

„Ty nejsi z Marsu,“ řekl jemně.

„A ty nejsi z mé otázky,“ odpověděla Bubola.

Háboba se usmál, ale spíš smutně než vesele. „Já tu čekám. Sbírám zapomenuté myšlenky, co sem dolétly z jiných planet.“

„A nejsi sám?“ zeptala se.

„Jsem. Ale když jsi sám dost dlouho, staneš se příběhem. A příběhy už nejsou nikdy samy.“

Bubola si k němu sedla. Ukázala mu knihu básní. On jí ukázal údolí, kde kameny šeptají sny robotů, kteří dávno ztichli. Společně poslouchali Mars a bylo to, jako by planeta dýchala.

„Mám ještě dvě otázky,“ řekla Bubola večer.

„Nech si je,“ usmál se Háboba. „Otázky někdy stačí držet u srdce, jako světlušku ve sklenici.“

A tak Bubola zůstala ještě chvíli, možná minutu, možná století. Nikdo přesně neví. Ale od té doby, když se někdo v noci podívá na Mars a slyší tiché „ššš“, říká se, že je to Háboba, co šeptá Bubole novou báseň.

A raketa? Ta pořád čeká. Protože někdy není důležité, kam letíš. Ale koho potkáš, když přistaneš.

Bubola a Hobobába: Neptun - Modrá planeta slov

Když Mars opět začal dýchat tichem a Háboba zůstal šeptat písku o tom, co bylo a bude, Bubola nasedla do své staré rakety. Připnula si šálu, která si pamatovala Hábobův smích, a vytáhla druhou otázku z kapsy:

„Jak vypadá někdo, kdo vidí jen srdcem?“

Raketa vzlétla pomalu, jako by se jí nechtělo pryč. Ale Bubola věděla, že otázky mají křídla. A Neptun na ně čekal.

Letěla dlouho. Přes Saturnovy prstence, které se třpytily jako stará gramodeska, kolem Uranovy mlhy a nakonec — ticho. Modré, hluboké a bez zvuku. Přistála v krajině, která nebyla ani pevná, ani tekutá. Všechno bylo měkké jako sen, který se zapomíná jen napůl.

A tam, uprostřed modrého ticha, seděla Hobobába. Neměla oči, ani vlasy, ani nos. Jen pusu. Ale i ta byla zavřená. Bubola se přiblížila opatrně.

„Ahoj,“ řekla tiše, aby nezlomila ticho jako větvičku.

Pusa se otevřela. „Ahoj. Čekala jsem tě.“

„Jak to víš, když nemáš oči?“

„Protože jsem tě slyšela dřív, než jsi něco řekla.“

„A jak víš, že jsem to byla já?“

„Protože jen ti, co hledají odpovědi, zní jako ptáci, kteří zapomněli letět.“

Bubola si sedla. Chvíli mlčeli. Pak se pusa znovu otevřela.

„Víš, proč nemám oči?“ zeptala se Hobobába.

„Nevím.“

„Protože svět je moc barevný, když se díváš srdcem. A barvy někdy bolí.“

„A nos?“

„Zapomněla jsem, jak voní věci, když je začneš milovat jen pro to, co říkají.“

„A vlasy?“

„Odletěly. Každé slovo, které jsem kdy řekla, bylo jedním vlasem. A všechny už jsem použila. Teď jen poslouchám.“

Bubola chvíli přemýšlela.

„A proč máš pořád pusu?“

Hobobába se usmála. „Protože někdy stačí jedno slovo. Ale musí být přesné. Jako špendlík, co drží nebe.“

„A jaké je to slovo?“

„To si musíš najít sama,“ odpověděla Hobobába a zavřela pusu.

Pak se svět kolem začal tiše vlnit. Modrá se změnila v průzračnost, a Bubola věděla, že už musí jít. Raketa na ni čekala jako starý kamarád.

A když odlétala z Neptunu, slyšela, jak Hobobába šeptá:

„Hledej slovo, které budeš jednou říkat beze slov.“

A Bubola letěla dál. A v kapse jí zůstala jen poslední otázka. A modré ticho.

Bubola a Dudidula: Jupiterova zahrada mlčení

Raketa tiše proplouvala vesmírem jako semínko pampelišky větrem. Bubola seděla u kulatého okýnka, šálu obtočenou dvakrát kolem krku, a držela v dlani poslední otázku. Byla to ta nejtěžší:

„Jak mluvit, když slova nestačí?“

Za ní už zůstaly modré mlhy Neptunu a tiché šepoty Marsu. Před ní rostl Jupiter — obrovský, vířivý, jako kdyby se z mraků stal sen, který se ještě nerozhodl, o čem bude.

Přistála uprostřed věčného větru. Krajina se vlnila jako obří plíce. Nikde žádné stromy, jen levitující kameny a světlo, které nevrhalo stín. A tam stála Dudidula.

Byla vysoká a hubená jako kometa. Neměla pusu, jen tři velké oči, které se nedívaly – ale pozorovaly. Bubola se zarazila. Jak se s ní dá mluvit?

„Ahoj,“ zkusila.

Žádná odpověď nepřišla.

Ale pak to přišlo – ne do uší, ale rovnou do srdce.

„Slyším tě.“

Bubola se zamračila. „Ale ty jsi nic neřekla.“

Oči se jemně zavlnily světlem. A opět:

„Tvoje slova mají tvar. Cítím je v sobě, ne kolem sebe.“

Bubola si sedla. Vítr jí cuchal vlasy a dotýkal se jí, jako by se omlouval. Chvíli jen mlčely. Pak Dudidula pomalu přistoupila a ukázala prstem na Bubolino srdce.

„Tam máš jazyk, kterým rozumím. Není třeba víc.“

„A co když chci říct něco, co se nedá říct?“

„Pak jen buď.“

A Bubola jen byla. Seděla vedle Dudiduly, v tichu, které mluvilo hlasitěji než cokoliv, co kdy slyšela. Tři oči se dívaly do tří směrů, a přesto byly stále přítomné. Nechápala, ale cítila. A to bylo víc.

„Tys nikdy nemluvila?“ zeptala se naposledy.

„Když jsem byla malá, měla jsem pusu. Ale jednou jsem zalhala. A tak zmizela. Od té doby říkám pravdu jen očima.“

Bubola pokývala hlavou. Slova jí najednou přišla moc ostrá. A tak vstala, políbila Dudidulu na čelo mezi oči a beze slov odešla ke své raketě.

Z kapsy vytáhla poslední otázku, ale byla už prázdná. Jen kousek papíru, co byl kdysi těžký a teď nic nevážil.

A Bubola se usmála. Protože některé odpovědi nepřicházejí jako zvuk. Ale jako ticho, které zůstane.

Bubola a Ušišula: Saturnský tanec ticha

Saturn se přibližoval pomalu, jako když se roztáčí starý kolotoč snů. Kolem dokola se točily prstence – jako kdyby někdo rozsypal zmrzlé hodiny a ty tančily, protože zapomněly, co je čas. Bubola seděla v raketě, zabalená do šály, která voněla po Neptunu a šeptala o Jupiteru. V kapse už neměla žádné otázky. Jenom zvědavost.

Přistála na měkké zemi, která se chvěla. Jako kdyby Saturn sám bručel tichou písničku. A tam, uprostřed té hudby, tančila Ušišula.

Byla to bytost zvláštní. Měla jen nohy a uši – velké, zakroucené jako ulity, a vlasy tak dlouhé, že se jimi občas zakopla. Neměla oči, ani nos, ani pusu. Jen uši a tanec. A každé její šlápnutí bylo jako notička do partitury světa.

Bubola chvíli jen stála. Nechtěla rušit.

Ale Ušišula ji slyšela. Ne ušima. Celým tělem.

Pomalým krokem přitančila k ní, zatočila se třikrát a pak zůstala stát.

„Já nemůžu mluvit,“ řekla bez slov. „Ale můžu poslouchat všechno, co neříkáš.“

Bubola si sedla. Přiložila ruku k zemi. Cítila vibrace. Jemné tóny. Hudbu, která nevycházela z nástrojů, ale z rotace, z kamenů, z prachu. Hudbu vesmíru.

„Tohle posloucháš celý den?“

Ušišula se otočila a udělala čtyři ladné kroky, jako by tančila odpověď:

„Poslouchám, i když spím.“

„A nejsi nikdy smutná, že nemůžeš mluvit?“

Ušišula se zastavila. Vlasy jí tančily okolo jako mlhoviny. Pak se poklonila tak hluboce, až se její vlasy dotkly Buboly.

„Někdy je mluvení jen zvuk. Ale tanec je řeč těla. A hudba je řeč ticha. Já žiju mezi nimi.“

Bubola přivřela oči. Větry Saturnu zpívaly pomalu, jako valčík bez orchestru. A Ušišula tančila. A její uši naslouchaly – nejen Saturnu, ale i Bubole. A najednou měla pocit, že slyší sama sebe líp než kdy dřív.

„Můžu si zatancovat s tebou?“ zeptala se tiše.

Ušišula neodpověděla. Ale natáhla nohu. A když Bubola vstala a udělala první krok, svět pod nimi zavibroval – jako když dvě hvězdy najdou společný rytmus.

A tančili. Bez hudby. Ale v hudbě. Bez slov. Ale v porozumění.

A když Bubola později odletěla, netáhla s sebou otázku, ani odpověď. Jen rytmus v nohách a ticho, které hrálo melodii jenom pro ni.

Bubola a Čuchola: Venušino tajemství vůní

Raketa klouzala prostorem tiše, unášena zlatavým proudem slunečního světla. Bubola stála u okénka a poprvé necítila žádnou otázku v hrudi. Ne proto, že by nebyly, ale protože se proměnily v něco jiného – v otevřenost. Teď letěla na Venuši. Planetu obalenou mlhou, tajemnou a hebkou jako závoj kolem tváře světa, který něco skrývá… nebo možná chrání.

Když přistála, dýchlo na ni teplo, jako když tě obejme den, který nezná noc. Vzduch byl těžký a jemný zároveň. Všechno kolem vonělo – ale ne jako květiny. Spíš jako vzpomínky. Každý nádech byl jiný. Jednou cítila ztracené dětské léto, jindy teplou dlan, která ji kdysi držela, a pak třeba i vlastní smutek, který už dávno zapomněla.

A tehdy ji ucítila.

Čuchola.

Stála tam, celá zahalená v závojích z mlhy. Měla jen nos. Velký, kulatý, citlivý jako kompas ve větru. Neměla oči, pusu ani uši. Jen ten nos, který se jemně třásl, jako by naslouchal celým světem.

„Ty jsi Bubola,“ řekla Čuchola — ne ústy, ale vdechnutím.

„Jak to víš?“

„Protože voníš jako někdo, kdo se nebojí necítit nic. A to je vzácné.“

Bubola si sedla. Vzduch kolem voněl jako otázky, které nikdo nikdy nevyslovil.

„A proč máš jen nos?“
Čuchola se tiše nadechla.
„Protože vůně nelžou. Neptají se. Nepřesvědčují. Jen jsou.“

„A nejsi někdy smutná, že nevidíš nebo neslyšíš?“

Čuchola se pomalu přiblížila.
„Když ucítíš svět doopravdy, nepotřebuješ ho vidět. Lidé se často dívají, ale nic necítí.“

Bubola zavřela oči. Vdechla.

V tom nádechu byl Saturnský tanec, pohled Dudiduly, mlčení Hobobáby a písek Marsu. A někde v tom všem – byla i ona sama. Ne jako jméno. Ale jako vůně, která nepatří nikomu, a přesto je nezaměnitelná.

Čuchola udělala poslední krok blíž a lehce se dotkla nosem jejího čela.
„Jsi připravená.“

„Na co?“ zašeptala Bubola.
Ale odpověď už nepřišla slovy. Jen vůní – tak jemnou, že si nebyla jistá, jestli si ji nevymyslela.

A tak Bubola nasedla zpátky do rakety. V kapse už neměla otázky, ale jednu malou lahvičku. Byla prázdná. Ale voněla jako domov, který ještě nenašla.

Bubola a Šnekula: Příběh pomalého světla

Uran byl tichý jako spící dech. Zmrzlý vítr si nepamatoval jména hvězd a vše kolem bylo bleděmodré, jako když světlo zapomene být teplé. Bubola přistála pomalu, aby nerušila. Její raketa se sotva dotkla ledového povrchu, a přesto to znělo jako pád vločky.

Bubola vystoupila, zabalená do šály, která si pamatovala Saturnský tanec i Venušiny vůně. Kolem nebylo nic – jen nekonečno světla, které se nehýbalo.

A pak to ucítila. Neviděla ho hned, ale cosi jemně bublalo pod ledem. A z něj se najednou vynořila hlava – dlouhá, na stopkách, s očima, které se pohybovaly každá jinam. A mezi nimi: velká, červená pusa, která se smála dřív, než vůbec něco řekla.

„Bubola!“ zvolal ten podivný tvor. „Přesně tě znám. Voníš jako cesta, co nikam nespěchá!“

„Ty mě znáš?“ zeptala se Bubola překvapeně.

„Jsem Šnekula. Zvíře, co si nosí svět na zádech, protože nevěří planetám.“

Bubola se posadila na vyčnívající rampouch. „A proč nevěříš planetám?“

Šnekula se zasmál – pusa se mu roztáhla jako duha na ledě. „Protože planety tě zvou a pak mlčí. Ale moje ulita – ta se mnou mluví pořád. Každý den mi připomíná, kdo jsem. A že není kam spěchat.“

Bubola se na něj dlouze dívala. „A ty se nikdy nikam neposuneš?“

Šnekula se zastavil. Jeho oči na stopkách se pomalu stáčely k sobě. „Pohybuju se. Jen hodně, hodně pomalu. Tak pomalu, že si toho někdy ani nevšimnu. Ale to nevadí. Protože všechno, co má hodnotu, roste v tichu.“

Bubola přikývla. Vzpomněla si na Dudidulu a na jeho mlčenlivé oči. Na Čucholu, která místo slov dýchala vůně. Na Ušišulu, který tančil beze slov. A teď – Šnekula. Tvor, co si nese celý svět na zádech, aby ho nemusel hledat.

„A co je ve tvé ulitě?“ zeptala se jemně.

Šnekula se usmál. „Všechno, co jsem kdy nepotřeboval. A tím se to stalo nejdůležitějším.“

Bubola mlčela.

A pak si lehla vedle něj. Společně hleděli na oblohu Uranu – modrou a vzdálenou. A nic se nestalo. Ale právě to bylo nejvíc.

Když pak odletěla, v kapse jí zůstala šupinka z jeho ulity. Malá, ale těžká jako věčnost.

A Šnekula? Ten stále leží v ledu. S očima, co bloudí světem, a pusou, která se směje, i když nikdo neposlouchá. Protože někdy je největší pohyb právě to, že zůstaneš.

Bubola a Bambula: Dotek návratu

Bubola a sen o Plutu

Raketa tiše klouzala zpět černotou vesmíru, unavená stejně jako její jediná pasažérka. Bubola seděla přivázaná ke své sedačce, šálu kolem krku, oči přivřené. Hvězdy jí míjely jako myšlenky, které si nestihla poznamenat. Slunce pálilo slaběji s každou minutou — protože se vracela domů.

Když míjela Měsíc, mávala mu. Nebylo to potřeba, ale bylo to hezké.

A pak uviděla modrou planetu. Zemi. Její domov.

Raketa přistála tiše, jak jen mohla, do měkké trávy jejich zahrady. Pampelišky se trochu podivily, ale jinak vše bylo jako dřív. A pak se otevřely dveře domu. Vyšla z nich maminka.

Měla krásné vlasy jako paprsky sluníčka, usměv na tváři a v očích slzy. Ale ty byly jen ze štěstí.

„Bubolo... jsi doma,“ řekla.

Bubola k ní přiběhla a objala ji tak pevně, jak jen jí vesmírná únava dovolila.

„Co ses naučila?“ zeptala se maminka a pohladila ji po vlasech.

Bubola se posadila na trávu, zády ke své raketě. A začala vyprávět.

„Na Marsu jsem potkala Hábobu, měl oči, co vzpomínaly.
Na Neptunu Hobobábu, neměla oči, ani nos, jen pusu a spoustu ticha.
Na Jupiteru Dudidula – měl tři oči, ale žádná slova.
Na Saturnu Ušišulu, ten tančil ušima místo slov.
Na Venuši jsem potkala Čucholu, měla jen nos, a všechno poznala po vůni.
Na Uranu Šněkulu, pomalého tvora s ulitou, co mě učil zpomalit.
A nakonec Bambulu – byla jen červená chapadla, ale říkala mi všechno jen dotekem...“

Maminka poslouchala mlčky. A když Bubola domluvila, začala šeptem:

„Merkur, Venuše, Země, Mars... Jupiter, Saturn, Uran, Neptun...“

Pak se na chvíli zarazila.

„A Pluto?“ zeptala se maminka a usmála se, ale trochu smutně.

„Pluto... to už vlastně planeta není.“

„A co tam žije?“ zeptala se Bubola tiše.

Maminka pokrčila rameny.
„Nevíme. Je to až úplně na konci. Daleko. Moc daleko. A ty jsi přece už doma.“

Bubola se podívala na oblohu. Hvězdy tam byly pořád. Ale najednou jí připadalo, že některé z nich jsou možná jen... sny.

„Tak já si o Plutu nechám zdát,“ řekla, a šla spát.

A když v noci maminka přišla přikrýt svou malou Bubolu, přistihla ji, jak se usmívá ze spaní.

A nikdo neví, co přesně ve snu viděla. Ale možná... možná o mořských panách, které tam žijí nebo možná někde v dálce, za Neptunem, si právě někdo povídal s Bubolou beze slov.

A Pluto znělo jako tiché „Dobrou noc.“

Konec

12 3 4 Next ›Last »

Cart