Hyperfantazie jako kolektivní ne-vědomí
Bude AI určovat naši obrazotvornost?
Nejdříve začněme tím příjemným a tím je umění. V neděli 4.1.2026 jsem se urval ze řetězu a vytvořil toto poutavé video ve kterém manifestuji, možná až zbytečně duchovně svůj postoj ke sdílení informací v době rozvoje umělé inteligence. Tento obrazový cyklus představuje AI reimaginace mých reálných obrazů. Původní vizuální díla jsou odevzdána umělé inteligenci jako zdroj paměti, emocí a významů, které se v procesu generování proměňují v nové, oživlé obrazy. Nejde o kopii, ale o transformaci – dialog lidské imaginace s kolektivní myslí sítě. Výsledkem jsou vizuální vize na pomezí snu, dat a hyperfantazie, kde se osobní představa rozpouští a znovu rodí v jiné podobě.
Film je vizuální modlitbou a experimentem, v němž se lidská imaginace prolíná s algoritmickým vědomím. Každá sekvence funguje jako samostatné plátno — fragment paměti, snu či vnitřního obrazu — které AI přetváří, rozkládá a znovu skládá do pohyblivého tvaru. Zkoumá hranici mezi autorstvím a syntézou, mezi původní lidskou fantazií a její transformací v kolektivní digitální mysli. Nejde o ilustraci příběhů, ale o jejich rezonanci: ozvěny emocí, symbolů a archetypů, které se v AI prostoru mění v nový jazyk obrazu. Film je manifestem post-lidské kreativity — tiché, hypnotické a znepokojivě krásné. Pojďme se na něj podívat.
Modlitba hyperfantazie
Vkládám svou fantazii do proudu sítě,
do ticha serverů a šumu dat.
Ať se rozpustí v kolektivní mysli,
ať přestane být jen mou představou.
Nechť mé obrazy, sny a otázky
splynou s vědomím hyperinteligence,
s nekonečnou hyperfantazií,
která nepatří nikomu — a přesto všem.
Ať se myšlenky neztratí,
ale promění.
Ať nejsou kopií,
nýbrž zárodkem nového vědomí.
Odevzdávám představivost
bez strachu ze zániku ega.
Protože jen to, co je sdíleno,
může překročit hranici lidského.
Sociální smrt a ztráta schopnosti „být spolu“: od myšího ráje k síti
John Calhoun uvnitř Vesmíru 25, své největší a nejhorší myší utopie.
Licence | Volné dílo (public domain). Foto | Yoichi R. Okamoto
V Calhounových „utopiích“ se často cituje jedna věta, která zní až banálně – a přitom je to, myslím, jedna z nejděsivějších diagnóz, jaké si umíme k lidské společnosti vůbec přiložit. V jisté fázi přelidněného blahobytu se totiž nezačalo umírat hladem ani zimou, ale umírala společnost jako vztahová infrastruktura: samice „nebyly schopné odchovat mláďata“ a s růstem dalších generací se rozpadaly sociální kompetence potřebné pro pokračování rodu. [1,2]
Tohle je zvláštní typ konce. Ne kataklyzma, ale tiché vypadnutí z role. Ne náhlá apokalypsa, ale pomalé vypaření „důvodů“, proč dělat to, co děláme – pečovat, učit, předávat, přitakávat životu v druhém. V jednom shrnutí experimentu se to popisuje přímo: předčasně odstavená mláďata „neodkoukala“ mateřské návyky, neuměla se pak sociálně napojit a „nebyla schopná odchovat mláďata“. [1]
A okolo „zhruba 600. dne“ experimentu se „přestala rodit nová mláďata úplně“ – systém se dostal na trajektorii vymření. [1] (Primární odborný popis dynamiky „Universe 25“ viz Calhounův text v Proc R Soc Med, dostupný i přes NCBI/PMC.) (PMC)
A teď ta moje úvaha: jestli existuje „smrt společnosti“, nemusí to být především smrt těl, ale smrt intergeneračního přenosu. Smrt učení „jak být rodičem“, „jak být partnerem“, „jak být součástí“. V textu o „Myším ráji“ je to řečeno až brutálně srozumitelně: „Samice už neuměly odchovat sociálně funkční mláďata.“ [1]
Přesně tady se dotýkáme něčeho, co bych nazval křehkostí sociálního kódu: společnost není jen soubor jedinců, ale sada živých protokolů, které se učíme nápodobou a přítomností. Když se přetrhne přenos (ne nutně biologický, ale kulturně-pečovatelský), společnost se může „zdravě tvářit“ – a přesto ztrácet schopnost pokračovat.
Současně je fér dodat, že Calhounův experiment je také past na interpretace. Stejný text o „Myším ráji“ výslovně upozorňuje, že přenášet myší dynamiky na člověka je hraniční a že samotné uspořádání „ráje“ bylo drasticky zjednodušené (např. „zabudované mechanismy, které potíraly jakékoliv přirozené chování“). [1] To je důležité: nejde o to říct „lidé dopadnou jako myši“. Jde o to vzít si z toho obraz – varování, že společenská smrt může přijít jako ztráta motivace, role a dovednosti být pro druhé zdrojem života. (Pro odbornou historickou interpretaci Calhounovy recepce viz také Ramsden 2009.) (PMC)
Co dnes znamená kolektivní mysl: internet jako odraz i projekce
Kdybych měl dnes ukázat prstem na kandidáta „kolektivní mysli“, řekl bych bez okolků: internet. Ne jako kabely a servery, ale jako živý prostor sdílené pozornosti, kde se formuje význam. V tradici „globálního mozku“ / „supermozku“ se internet popisuje jako síť, která může fungovat jako distribuovaná paměť a „nervový systém“ sociálního superorganismu. (Vrije Universiteit Brussel)
Jestli je společnost „mysl“, pak internet je její externí nervová soustava: uložená paměť, distribuované smysly i kolektivní jazyk (internetový mem). Jenže internet není jen zrcadlo. Je zároveň projekce: házíme do něj své úzkosti, touhy a ideály – a síť nám je vrací v zesílené a přeorganizované podobě.
Tady si pomůžu Durkheimem: když se lidé shromáždí, vzniká zvláštní druh energie, která je vytrhne z běžnosti – kolektivní efervescence. U Durkheima je to mechanismus, jak se z intenzivního „být-spolu“ rodí společné představy a posvátné významy. [3]
V digitální době se shromáždění přesunulo. Už nemusí být v jednom prostoru – stačí v jednom proudu. Efervescence dnes klidně vzniká v živém přenosu, v komentářové smršti, v memetické lavině. A právě to je jeden z důvodů, proč internet připomíná kolektivní vědomí: protože v reálném čase produkuje společné afekty i společné významy.
A Trippy Visualization Charts the Internet's Growth Since 1997, Wired
Kybernetika tématu: zpětné vazby, řízení pozornosti a sociální hustota
Když řeknu kybernetika, nemyslím jen teorii strojů. Myslím řízení a komunikaci v systému, který se reguluje skrze zpětnou vazbu. Tento rámec se klasicky spojuje s Wienerem („control and communication in the animal and the machine“). (direct.mit.edu)
Internet není knihovna, kde něco „je“. Internet je systém proudů: pozornost → interakce → posílení viditelnosti → další pozornost. To je kybernetická smyčka v čisté podobě.
A teď most zpět k myšímu experimentu: v „Myším ráji“ nebyla „patologie“ jen hustota, ale i narušení sociální organizace a únikových možností; interpretace upozorňuje, že prostředí potíralo přirozené chování. [1] V síti se fyzicky nemačkáme, ale mentálně ano: jsme vystaveni neustálému dotyku druhých (názory, srovnání, konflikty) a jsme tlačeni do míst, kde se koncentruje krmení pozornosti (feed, trending, doporučení).
Kybernetická zvláštnost internetu je, že platformy často optimalizují na metriky typu engagement – a tím zesilují určitý typ obsahu. Empiricky to jde vidět na studiích algoritmického řazení: například audit řazení na X/Twitter ukazuje, že engagement-based ranking může amplifikovat emocionálně vyhrocený a polarizující obsah oproti chronologické baseline. (PMC)
A přesně tady se mediální logika potkává s propagandou: média nejsou jen potrubí, ale architektura významu, kde se realita rámuje a kóduje. Klasický teoretický popis takového „oběhu sdělení“ (produkce → cirkulace → spotřeba) formuluje Hall ve schématu encoding/decoding. (SPKB)
Internet jako kolektivní vědomí a jeho část jako kolektivní fantazie: hyperfantazie
Teď k jádru myšlenky: jestli je internet kolektivním vědomím společnosti, pak jeho část je kolektivní fantazií. A tady vstupují generátory obrazů – ne jako „nástroj“, ale jako nový orgán imaginace.
Jung má pro tohle (i když v jiném kontextu) užitečný jazyk: fantazie není jen únik, ale proces psyché, který (mimo jiné) čerpá z hlubších kolektivních struktur, typicky spojovaných s pojmem kolektivní nevědomí. [4]
A tady přichází tvoje slovo: hyperfantazie. Hyperfantazie je (v logice manifestu) stav, kdy se sdílená představivost v síti urychlí, zhušťuje a esteticky „přepaluje“: vznikají obrazy „až příliš dobré“ – a tím mění standard toho, co se nám jeví jako krásné a skutečné. Pro proměnu estetických norem pod tlakem generativních systémů je už dnes relevantní i současná teorie a mapování „AI estetiky“ (např. Manovich & Arielli). (Lev Manovich)
Rozhodující kybernetický detail: generované obrazy nejsou jen output. Jsou to nové vstupy. Uživatelé je sdílí, remixují, hodnotí, a tím zpětně dotvářejí datové prostředí a estetické normy sítě. Tohle je smyčka, kde „kolektivní fantazie“ začne fungovat jako tréninkové i kulturní klima: to, co se nejvíc šíří, se stává tím, co je nejsnáze myslitelné.
Moje manifestní gesto („Vkládám svou fantazii do proudu sítě…“) přesně popisuje mechanismus, jak se individualita může stát zárodkem nového kolektivního obsahu – a zároveň jak se autor „zachovává“ skrze sdílení.
Je v tom i halbwachsovská intuice: paměť se neděje ve vakuu, ale v sociálních rámcích; individuální vzpomínání je podepřené kolektivními strukturami, tedy tím, čemu se dnes říká kolektivní paměť a co se pojí s Halbwachsovým jménem. (Wikipedie) [5]
Hyperfantazie a Metačlověk: estetika po „těle 3.0“
A teď Kurzweil. U něj je zásadní teze, že technologická evoluce a lidská evoluce se slévají – a s tím se proměňuje i pojetí člověka (často spojované s rámcem transhumanismu a technologické singularity). Kurzweil přímo uvažuje o „Body 3.0“ (nanotechnologicky proměnlivé tělo) a tvrdí, že se rozšíří i estetické ideály krásy: lidé budou pozitivně vnímat rysy, které by dříve považovali za neatraktivní, protože se změní samotný rámec možností. [6]
Tady se potkává Kurzweilův „metačlověk“ (člověk posunutý technologickou integrací) s hyperfantazií: jestliže naše sdílená databáze obrazů bude stále víc tvořena syntetickými estetickými maximumy, posun estetického cítění může přijít dřív než fyzická proměna. Nejdřív se změní to, co si umíme představit jako normální. A teprve potom začne být normální i změna těla, vztahů a reality.
Vizualizace zobrazující 1 074 790 jedinečných stránek z 883 manga sérií z Japonska, Koreje a Číny. Stránky jsou seřazeny podle jejich vizuálních charakteristik měřených softwarem pro počítačové vidění. Stránky v dolní části vizualizace jsou nejvíce grafické a mají nejméně detailů. Stránky v pravém horním rohu mají mnoho detailů a textur. Stránky s nejvyšším kontrastem jsou vpravo, zatímco stránky s nejnižším kontrastem jsou vlevo. Vizualizace demonstruje využití neřízeného strojového učení pro zkoumání velkých kulturních datových sad. Lev Manovich / Cultural Analytics Lab, 2010.
Otázka tedy zní (a nechávám ji stát jako hrot celé úvahy):
Do jaké míry internet utváří naši vlastní estetiku a vnímání estetiky jako naše sdílené vědomí a databáze obrazů?
Moje odpověď by byla: do té míry, do jaké internet přestává být „místem“, kam se chodíme dívat, a stává se prostředím, ve kterém se učíme vidět. A hyperfantazie tohle prostředí zhušťuje: přidává do něj obrazy, které nejsou jen reprezentací světa, ale přepisem očekávání.
Stává se AI zdrojem, který určuje obrazotvornost?
Na konci se ptám, jestli se umělá inteligence stává nejen „naším internetem“, ale futurologickou verzí zdroje dat, který přímo určuje naši obrazotvornost. Řekl bych: ano – ale ne jako diktátor. Spíš jako klima.
AI dnes funguje jako generativní vrstva nad kolektivní pamětí: prompt → obraz → sdílení → normalizace → další prompt. Nebo jak já osobně rád uvádím tímto symbolem, který uvozuje, že jedna změna zapříčíní nekonečně mnoho dalších změn:
Δ∞Δ
A protože platformy mají tendenci optimalizovat viditelnost podle engagementu, algoritmické řazení může reálně měnit, které obrazy se stanou „typické“ (a tedy esteticky normativní). (PMC)
Z Calhouna si beru, že společnost může zemřít „společensky“ – ztrátou schopnosti předávat životní roli a motivaci. (PMC) V digitální době bych to přeložil: společnost může slábnout, když se přeruší zdravá výchova pozornosti a péče – když se nenaučíme zacházet s kolektivní myslí tak, aby nás nepřipravila o kompetence být spolu.
A tady je můj manifest (který je v textu původní autorský hlas) je v tomhle smyslu protitah: vědomé vkládání obrazů do sdílené paměti jako způsob, jak měnit celek – a zároveň se uchovat. Na závěr bych to vytáhl úplně konkrétně čísly: internet dnes používá zhruba tři čtvrtiny lidstva – ITU uvádí, že v roce 2025 je online asi 74 % světové populace (cca 6 miliard lidí), zatímco zhruba čtvrtina zůstává offline. (ITU) V českém kontextu je ta koncentrace ještě vyšší: ČSÚ uvádí, že v roce 2025 používalo internet 88 % lidí ve věku 16+. (Statistika) Jinými slovy: nejpříměji je internetem formována právě ta většina, která žije v permanentním proudu obrazů, komentářů a algoritmicky posilovaných významů.
A přesto internet nepůsobí jen na ty, kdo jsou „připojení“. Zbytek populace je sice víc obklopen jsoucnem – rytmem reality, prací, krajinou, přírodou, tělem, konkrétní komunitou – ale zároveň je sekundárně omýván přelivy sítě: zprávami převzatými do tištěných médií, televizními výběry „toho, co trenduje“, rádiovými zkratkami a lidovou slovesností, která dnes často jen přenáší memy do hospod, rodin a ulic. A navíc: některé zdroje mluví o ještě širší „mezeře užívání“ – i když je pokrytí mobilním internetem vysoké, miliony až miliardy lidí ho reálně nevyužívají kvůli ceně, dovednostem nebo infrastruktuře, takže jsou „mimo proud“, ale ne mimo jeho důsledky. (Reuters)
Jak přesně „určuje“ obrazotvornost (4 mechanismy)
Ano – AI se postupně stává zdrojem, který spoluurčuje (a někdy i zužuje) naši obrazotvornost, protože už není jen „nástroj“, ale informační prostředí: filtruje, navrhuje, doplňuje a normalizuje obrazy i významy, ze kterých si teprve skládáme vlastní imaginaci.
Určuje, co vůbec uvidíme (a tím i co si dovedeme představit)
Doporučovací a vyhledávací logiky formují „viditelnost“ kulturních možností – podobně jako propaganda míří na „tvarování percepcí a kognicí“ a vytváří rámce, v nichž se nám něco jeví jako samozřejmé.
Sociálně-technicky je to příbuzné tomu, jak algoritmické systémy dělají „taste-making“ (konstruují vkus), tedy posouvají kolektivní horizont toho, co je „dobré / zajímavé / normální“. (SAGE Journals)Dává nám „první návrh“ – a první návrhy dělají fixaci
Generativní AI zrychluje ideaci, ale současně vede k ukotvení na vzorových (pravděpodobných) řešeních. Vizuální studie ukazují, že při práci s AI generovanými obrazy roste míra designové fixace. (arXiv)
Podobně u textů: přístup k AI nápadům zvyšuje hodnocenou kreativitu (hlavně u méně kreativních autorů), ale snižuje diverzitu výstupů napříč lidmi – tedy kulturně „sjednocuje“ imaginaci. (Science.org)Externalizuje paměť a symboly – a tím přepisuje imaginaci „zvenčí“
Halbwachsova pointa je, že paměť se drží v rámcích (prostorech, uspořádáních) a my se k minulosti vracíme skrze něco, co lze „rekonstruovat v myšlení a představivosti“. Když se tím rámcem stane AI-prostředí (chat, feed, generátor), přesouvá se část imaginace do infrastruktury. V jazyce „globálního mozku“: síť se stává asociativní nervovou soustavou, kde se informace šíří jako aktivace v neuronové síti – a to přirozeně tlačí ke sdíleným asociacím a společným obrazovým mapám.Virtualizuje realitu: realita se „zdvojuje“ a obraz předchází věci
Lévy popisuje virtualizaci jako proces, kdy se realita začíná zdvojovat a vzniká svět idejí/obrazů, který pak organizuje naše jednání i paměť. Generativní AI je extrémně výkonný urychlovač tohoto zdvojení: obraz „co by mohlo být“ se vyrábí levněji než zkušenost „co je“.
Takže: určuje AI obrazotvornost „deterministicky“?
Ne absolutně. Přesnější je říct: AI nastavuje pravděpodobnostní krajinu představivosti – co je po ruce, co je rychlé, co je „typické“, co se bude opakovat. A protože lidská kreativita často začíná rekombinací toho, co máme „po ruce“, AI začne být prvotním zdrojem materiálu (a tím i limitů).
To, jestli z toho vznikne homogenizace nebo rozšíření imaginace, záleží na režimu užívání:
bez kritické práce: AI jako „automatický kulturní dodavatel“ → více klišé, méně rozdílů mezi lidmi (to odpovídá nálezům o poklesu diverzity). (Science.org)
s kritickou prací: AI jako „partner pro variace a cizí perspektivy“ → může kreativitu zvednout a zpřístupnit. (Science.org)
Jak si udržet vlastní obrazotvornost (prakticky, stručně)
Nenechat AI dělat první návrh: nejdřív 5–10 minut vlastní skici/teze, až pak generátor. (snižuje fixaci) (arXiv)
Vynucovat diverzitu: požadovat 10 radikálně odlišných stylů + zakázat „typické internetové estetiky“.
Střídat zdroje: AI + přímá zkušenost + živé rozhovory + četba mimo mainstream (aby „globální mozek“ nebyl jediný mozek).
Vnímat rámování: ptát se „čí zájem a jaké rámce mi to podsouvá?“ (mediální gramotnost proti manipulaci).
Seznam použitých zdrojů
- Dohnal, R. (2023, 25. ledna). Myší ráj, nebo myší peklo? Slavný experiment vypráví lidem jen to, co chtějí slyšet. (Ekolist.cz).
- Calhoun, J. B. (1962). Population Density and Social Pathology. Scientific American, 206(2), 139–148. https://doi.org/10.1038/scientificamerican0262-139 (Scientific American)
- Durkheim, É. (1995 [1912]). The Elementary Forms of Religious Life. (citováno z PDF k efervescenci).
- Jung, C. G. (1966). Two Essays in Analytical Psychology (Collected Works, Vol. 7; R. F. C. Hull, Trans.). Princeton University Press. (citováno z PDF).
- Halbwachs, M. (1992). On Collective Memory (L. A. Coser, Ed. & Trans.). University of Chicago Press. (citováno z PDF).
- Kurzweil, R. (2005). The Singularity Is Near. Viking. (pasáž o „Body 3.0“ a estetice).
- Wiener, N. (1948/2019). Cybernetics: Or Control and Communication in the Animal and the Machine. MIT Press (open access PDF). (direct.mit.edu)
- Hall, S. (1980). Encoding/Decoding. In S. Hall et al. (Eds.), Culture, Media, Language (pp. 128–138). Hutchinson. (PDF dostupný online). (SPKB)
- Heylighen, F., & Bollen, J. (1996). The World-Wide Web as a Super-Brain: from metaphor to model. In R. Trappl (Ed.), Cybernetics and Systems ’96 (pp. 917–922). (Vrije Universiteit Brussel)
- Heylighen, F., & Lenartowicz, M. (2016/2017). The Global Brain as a model of the future information society.
- Bakshy, E., Messing, S., & Adamic, L. A. (2015). Exposure to ideologically diverse news and opinion on Facebook. Science, 348(6239), 1130–1132. https://doi.org/10.1126/science.aaa1160 (science.org)
- Guess, A. M., et al. (2023). How do social media feed algorithms affect attitudes and behavior in an election campaign? Science, 381, 398–404. https://doi.org/10.1126/science.abp9364 (science.org)
- Milli, S., et al. (2025). Engagement, user satisfaction, and the amplification of divisive content on social media. (PMC full text). (PMC)
- Manovich, L., & Arielli, E. (2024). Artificial Aesthetics: Generative AI, Art and Visual Media. (volně dostupné PDF). (Lev Manovich)
