Bubola a Ušišula: Saturnský tanec ticha

Saturn se přibližoval pomalu, jako když se roztáčí starý kolotoč snů. Kolem dokola se točily prstence – jako kdyby někdo rozsypal zmrzlé hodiny a ty tančily, protože zapomněly, co je čas. Bubola seděla v raketě, zabalená do šály, která voněla po Neptunu a šeptala o Jupiteru. V kapse už neměla žádné otázky. Jenom zvědavost.

Přistála na měkké zemi, která se chvěla. Jako kdyby Saturn sám bručel tichou písničku. A tam, uprostřed té hudby, tančila Ušišula.

Byla to bytost zvláštní. Měla jen nohy a uši – velké, zakroucené jako ulity, a vlasy tak dlouhé, že se jimi občas zakopla. Neměla oči, ani nos, ani pusu. Jen uši a tanec. A každé její šlápnutí bylo jako notička do partitury světa.

Bubola chvíli jen stála. Nechtěla rušit.

Ale Ušišula ji slyšela. Ne ušima. Celým tělem.

Pomalým krokem přitančila k ní, zatočila se třikrát a pak zůstala stát.

„Já nemůžu mluvit,“ řekla bez slov. „Ale můžu poslouchat všechno, co neříkáš.“

Bubola si sedla. Přiložila ruku k zemi. Cítila vibrace. Jemné tóny. Hudbu, která nevycházela z nástrojů, ale z rotace, z kamenů, z prachu. Hudbu vesmíru.

„Tohle posloucháš celý den?“

Ušišula se otočila a udělala čtyři ladné kroky, jako by tančila odpověď:

„Poslouchám, i když spím.“

„A nejsi nikdy smutná, že nemůžeš mluvit?“

Ušišula se zastavila. Vlasy jí tančily okolo jako mlhoviny. Pak se poklonila tak hluboce, až se její vlasy dotkly Buboly.

„Někdy je mluvení jen zvuk. Ale tanec je řeč těla. A hudba je řeč ticha. Já žiju mezi nimi.“

Bubola přivřela oči. Větry Saturnu zpívaly pomalu, jako valčík bez orchestru. A Ušišula tančila. A její uši naslouchaly – nejen Saturnu, ale i Bubole. A najednou měla pocit, že slyší sama sebe líp než kdy dřív.

„Můžu si zatancovat s tebou?“ zeptala se tiše.

Ušišula neodpověděla. Ale natáhla nohu. A když Bubola vstala a udělala první krok, svět pod nimi zavibroval – jako když dvě hvězdy najdou společný rytmus.

A tančili. Bez hudby. Ale v hudbě. Bez slov. Ale v porozumění.

A když Bubola později odletěla, netáhla s sebou otázku, ani odpověď. Jen rytmus v nohách a ticho, které hrálo melodii jenom pro ni.

Bubola a Čuchola: Venušino tajemství vůní

Raketa klouzala prostorem tiše, unášena zlatavým proudem slunečního světla. Bubola stála u okénka a poprvé necítila žádnou otázku v hrudi. Ne proto, že by nebyly, ale protože se proměnily v něco jiného – v otevřenost. Teď letěla na Venuši. Planetu obalenou mlhou, tajemnou a hebkou jako závoj kolem tváře světa, který něco skrývá… nebo možná chrání.

Když přistála, dýchlo na ni teplo, jako když tě obejme den, který nezná noc. Vzduch byl těžký a jemný zároveň. Všechno kolem vonělo – ale ne jako květiny. Spíš jako vzpomínky. Každý nádech byl jiný. Jednou cítila ztracené dětské léto, jindy teplou dlan, která ji kdysi držela, a pak třeba i vlastní smutek, který už dávno zapomněla.

A tehdy ji ucítila.

Čuchola.

Stála tam, celá zahalená v závojích z mlhy. Měla jen nos. Velký, kulatý, citlivý jako kompas ve větru. Neměla oči, pusu ani uši. Jen ten nos, který se jemně třásl, jako by naslouchal celým světem.

„Ty jsi Bubola,“ řekla Čuchola — ne ústy, ale vdechnutím.

„Jak to víš?“

„Protože voníš jako někdo, kdo se nebojí necítit nic. A to je vzácné.“

Bubola si sedla. Vzduch kolem voněl jako otázky, které nikdo nikdy nevyslovil.

„A proč máš jen nos?“
Čuchola se tiše nadechla.
„Protože vůně nelžou. Neptají se. Nepřesvědčují. Jen jsou.“

„A nejsi někdy smutná, že nevidíš nebo neslyšíš?“

Čuchola se pomalu přiblížila.
„Když ucítíš svět doopravdy, nepotřebuješ ho vidět. Lidé se často dívají, ale nic necítí.“

Bubola zavřela oči. Vdechla.

V tom nádechu byl Saturnský tanec, pohled Dudiduly, mlčení Hobobáby a písek Marsu. A někde v tom všem – byla i ona sama. Ne jako jméno. Ale jako vůně, která nepatří nikomu, a přesto je nezaměnitelná.

Čuchola udělala poslední krok blíž a lehce se dotkla nosem jejího čela.
„Jsi připravená.“

„Na co?“ zašeptala Bubola.
Ale odpověď už nepřišla slovy. Jen vůní – tak jemnou, že si nebyla jistá, jestli si ji nevymyslela.

A tak Bubola nasedla zpátky do rakety. V kapse už neměla otázky, ale jednu malou lahvičku. Byla prázdná. Ale voněla jako domov, který ještě nenašla.

Bubola a Šnekula: Příběh pomalého světla

Uran byl tichý jako spící dech. Zmrzlý vítr si nepamatoval jména hvězd a vše kolem bylo bleděmodré, jako když světlo zapomene být teplé. Bubola přistála pomalu, aby nerušila. Její raketa se sotva dotkla ledového povrchu, a přesto to znělo jako pád vločky.

Bubola vystoupila, zabalená do šály, která si pamatovala Saturnský tanec i Venušiny vůně. Kolem nebylo nic – jen nekonečno světla, které se nehýbalo.

A pak to ucítila. Neviděla ho hned, ale cosi jemně bublalo pod ledem. A z něj se najednou vynořila hlava – dlouhá, na stopkách, s očima, které se pohybovaly každá jinam. A mezi nimi: velká, červená pusa, která se smála dřív, než vůbec něco řekla.

„Bubola!“ zvolal ten podivný tvor. „Přesně tě znám. Voníš jako cesta, co nikam nespěchá!“

„Ty mě znáš?“ zeptala se Bubola překvapeně.

„Jsem Šnekula. Zvíře, co si nosí svět na zádech, protože nevěří planetám.“

Bubola se posadila na vyčnívající rampouch. „A proč nevěříš planetám?“

Šnekula se zasmál – pusa se mu roztáhla jako duha na ledě. „Protože planety tě zvou a pak mlčí. Ale moje ulita – ta se mnou mluví pořád. Každý den mi připomíná, kdo jsem. A že není kam spěchat.“

Bubola se na něj dlouze dívala. „A ty se nikdy nikam neposuneš?“

Šnekula se zastavil. Jeho oči na stopkách se pomalu stáčely k sobě. „Pohybuju se. Jen hodně, hodně pomalu. Tak pomalu, že si toho někdy ani nevšimnu. Ale to nevadí. Protože všechno, co má hodnotu, roste v tichu.“

Bubola přikývla. Vzpomněla si na Dudidulu a na jeho mlčenlivé oči. Na Čucholu, která místo slov dýchala vůně. Na Ušišulu, který tančil beze slov. A teď – Šnekula. Tvor, co si nese celý svět na zádech, aby ho nemusel hledat.

„A co je ve tvé ulitě?“ zeptala se jemně.

Šnekula se usmál. „Všechno, co jsem kdy nepotřeboval. A tím se to stalo nejdůležitějším.“

Bubola mlčela.

A pak si lehla vedle něj. Společně hleděli na oblohu Uranu – modrou a vzdálenou. A nic se nestalo. Ale právě to bylo nejvíc.

Když pak odletěla, v kapse jí zůstala šupinka z jeho ulity. Malá, ale těžká jako věčnost.

A Šnekula? Ten stále leží v ledu. S očima, co bloudí světem, a pusou, která se směje, i když nikdo neposlouchá. Protože někdy je největší pohyb právě to, že zůstaneš.

Bubola a Bambula: Dotek návratu

Bubola a sen o Plutu

Raketa tiše klouzala zpět černotou vesmíru, unavená stejně jako její jediná pasažérka. Bubola seděla přivázaná ke své sedačce, šálu kolem krku, oči přivřené. Hvězdy jí míjely jako myšlenky, které si nestihla poznamenat. Slunce pálilo slaběji s každou minutou — protože se vracela domů.

Když míjela Měsíc, mávala mu. Nebylo to potřeba, ale bylo to hezké.

A pak uviděla modrou planetu. Zemi. Její domov.

Raketa přistála tiše, jak jen mohla, do měkké trávy jejich zahrady. Pampelišky se trochu podivily, ale jinak vše bylo jako dřív. A pak se otevřely dveře domu. Vyšla z nich maminka.

Měla krásné vlasy jako paprsky sluníčka, usměv na tváři a v očích slzy. Ale ty byly jen ze štěstí.

„Bubolo... jsi doma,“ řekla.

Bubola k ní přiběhla a objala ji tak pevně, jak jen jí vesmírná únava dovolila.

„Co ses naučila?“ zeptala se maminka a pohladila ji po vlasech.

Bubola se posadila na trávu, zády ke své raketě. A začala vyprávět.

„Na Marsu jsem potkala Hábobu, měl oči, co vzpomínaly.
Na Neptunu Hobobábu, neměla oči, ani nos, jen pusu a spoustu ticha.
Na Jupiteru Dudidula – měl tři oči, ale žádná slova.
Na Saturnu Ušišulu, ten tančil ušima místo slov.
Na Venuši jsem potkala Čucholu, měla jen nos, a všechno poznala po vůni.
Na Uranu Šněkulu, pomalého tvora s ulitou, co mě učil zpomalit.
A nakonec Bambulu – byla jen červená chapadla, ale říkala mi všechno jen dotekem...“

Maminka poslouchala mlčky. A když Bubola domluvila, začala šeptem:

„Merkur, Venuše, Země, Mars... Jupiter, Saturn, Uran, Neptun...“

Pak se na chvíli zarazila.

„A Pluto?“ zeptala se maminka a usmála se, ale trochu smutně.

„Pluto... to už vlastně planeta není.“

„A co tam žije?“ zeptala se Bubola tiše.

Maminka pokrčila rameny.
„Nevíme. Je to až úplně na konci. Daleko. Moc daleko. A ty jsi přece už doma.“

Bubola se podívala na oblohu. Hvězdy tam byly pořád. Ale najednou jí připadalo, že některé z nich jsou možná jen... sny.

„Tak já si o Plutu nechám zdát,“ řekla, a šla spát.

A když v noci maminka přišla přikrýt svou malou Bubolu, přistihla ji, jak se usmívá ze spaní.

A nikdo neví, co přesně ve snu viděla. Ale možná... možná o mořských panách, které tam žijí nebo možná někde v dálce, za Neptunem, si právě někdo povídal s Bubolou beze slov.

A Pluto znělo jako tiché „Dobrou noc.“

Konec