All Tomorrows od C. M. Kosemen aneb vozionářská sci-fi s přesahem

All Tomorrows je spekulativní sci-fi kniha od C. M. Kosemena, která mapuje vývoj lidstva v průběhu miliard let. Sleduje osud lidí od kolonizace Marsu přes genetickou manipulaci mimozemskou civilizací Qu až po vznik nových postlidských druhů. Dílo spojuje historický dokumentární styl s vizuálním vyprávěním a nabízí pohled na evoluci, přizpůsobení a odolnost lidské podstaty.

Klíčové body:

  • Příběh lidstva: Od terraformace Marsu po genetické experimenty Qu.
  • Postlidské druhy: Rozmanité formy života, některé ztrácejí inteligenci, jiné prosperují.
  • Hlavní témata: Evoluce, genetické inženýrství, vliv mimozemšťanů, lidská podstata.
  • Vizuální styl: Ilustrace ve stylu "archeologických nálezů" doplňují text.

Kniha je zdrojem inspirace pro umělce, designéry a fanoušky sci-fi díky svému neobvyklému propojení vědy, fantazie a vizuálních prvků.

Stáhnout originál v angličtině

Celý Příběh All Tomorrows

Příběh a vize All Tomorrows

All Tomorrows představuje epický příběh lidstva, který se odehrává během miliardy let – od prvních kroků na Marsu až po dramatické znovuobjevení Země. Kniha sleduje lidskou cestu od počátečních vesmírných ambicí k rozvoji a zániku postlidských civilizací. Věnuje se tématům, jako je evoluce, přizpůsobení a cyklický charakter dějin.

Vyprávění je podáno z pohledu mimozemské bytosti, která dokumentuje lidskou historii krok za krokem. Následující části přibližují zásadní momenty, jež formovaly osud lidstva.

První kroky ve vesmíru a terraformace Marsu

Příběh začíná v blízké budoucnosti, kdy lidstvo podniká první kroky k expanzi do vesmíru. Terraformace Marsu je klíčovým milníkem, který otevírá dveře k osídlení dalších částí sluneční soustavy.

Díky genetickému inženýrství se lidé mění v Hvězdní lidi (Star People). Tito geneticky upravení jedinci jsou přizpůsobeni životu ve vesmíru a stávají se hlavní silou, která kolonizuje Mléčnou dráhu. Hvězdní lidé představují první velkou evoluční odchylku, která využívá technologie k přizpůsobení se novým podmínkám.

Setkání s Qu a zásadní proměna lidstva

Rozmach Hvězdných lidí narazí na zásadní překážku při setkání s Qu – vysoce vyspělou mimozemskou civilizací, která kontaktovala lidstvo před miliardami let [4].

Qu, připomínající bytosti podobné hmyzu či krevetám, považují za své poslání přetvářet vesmír prostřednictvím genetických manipulací [8]. Jejich náboženství je pohání k zásahům do biologických forem života.

"První kontakt se musel stát. Galaxie, natož vesmír, byl prostě příliš velký na to, aby se v něm vyvinula inteligence jen u jediného druhu. Jakékoli zpoždění kontaktu pouze znamenalo zvýšení případného kulturního šoku. V případě lidstva tento 'kulturní šok' znamenal úplné vyhynutí lidstva, jak bylo dosud známo." [5]

Qu vládli galaxii po dobu čtyřiceti milionů let. Během této éry geneticky upravili přeživší lidi jako trest za jejich odpor a vytvořili z nich širokou škálu nových forem, z nichž mnohé ztratily inteligenci [1]. Tento zlom znamenal rozdělení lidstva na různé druhy s odlišnými schopnostmi a úrovněmi vědomí [4][6].

Evoluce během miliardy let

Po odchodu Qu začíná nejdelší etapa příběhu, během níž se různé postlidské druhy vyvíjejí po stovky milionů let. Některé z nich vymírají, jiné znovu získávají inteligenci v různých podobách, zatímco další nahrazují biologická těla mechanickými formami [1].

Jednou z nejvýznamnějších evolučních linií jsou Lovci ruin (Ruin Haunters), kteří postupně přecházejí k mechanickým tělům a stávají se Gravitály (Gravitals) [1]. Tito pokročilí potomci lidstva dosahují technologické úrovně, která jim umožňuje manipulovat s gravitačními silami. Nakonec jsou však Gravitálové zničeni Asteromorfy – potomky lidí, kteří unikli genetickým experimentům Qu [1].

Celý příběh uzavírá myšlenka o odolnosti lidské podstaty navzdory všem fyzickým a kulturním proměnám:

"All Tomorrows je vzrušující příběh o přežití a úchvatné dílo představivosti, které katalogizuje pokrok nových lidských druhů a dokumentuje zkoušky, kterým čelí na vzdálených světech. Některé budou prosperovat, zatímco jiné zmizí v zapomnění, ale životně důležitá podstata lidskosti přetrvává navzdory všem překážkám." [1]

Kniha zároveň varuje před pýchou a ztrátou lidskosti ve snaze o pokrok [3], a zdůrazňuje křehkost lidstva tváří v tvář neovladatelným silám [7].

Hlavní témata a myšlenky v All Tomorrows

Kniha All Tomorrows nabízí fascinující pohled na budoucnost lidstva a klade důležité otázky o naší podstatě, technologickém vývoji a místě ve vesmíru. Dílo od C. M. Kosemena spojuje spekulativní biologii s hlubokými úvahami o tom, co znamená být člověkem. Níže se podíváme na hlavní motivy, které kniha zpracovává.

Evoluce a genetické inženýrství

Jedním z ústředních témat knihy je propojení přirozené evoluce s genetickým inženýrstvím. Kosemen zkoumá, jak by se lidské druhy mohly vyvíjet díky přirozenému výběru i cíleným genetickým zásahům[1]. Na stránkách knihy sledujeme miliardy let evoluční historie, která odhaluje rozsáhlé biologické proměny[1].

Po odchodu mimozemských Qu začnou geneticky upravení lidé procházet samostatnou evolucí, která trvá miliony let[1]. Jedním z příkladů jsou Lovci ruin, kteří postupně nahrazují svá biologická těla mechanickými prvky a stávají se Gravitály[1].

Mimozemský zásah a jeho důsledky

Další klíčovou částí příběhu je vliv mimozemské civilizace Qu, která dramaticky mění osud lidstva. Qu geneticky upravují přeživší lidi jako trest za jejich odpor, čímž vytvářejí rozmanité a často bizarní formy života, z nichž mnohé ztrácí inteligenci[1]. Jejich vláda trvá miliony let a ukazuje, jak zásadní může být vliv jediné mocné entity na celé lidstvo[1].

Tento zásah mimozemšťanů slouží jako varování před nebezpečím nekontrolované moci a zneužitím pokročilých technologií. Kniha se tak dotýká témat identity, přizpůsobení a důsledků genetických i technologických zásahů.

Lidská podstata v extrémních změnách

Navzdory drastickým fyzickým proměnám a genetickým zásahům zůstává lidská podstata nezničitelná. Jedním z nejvýraznějších aspektů knihy je právě zkoumání toho, jak se základní charakteristiky lidskosti uchovávají i přes radikální fyzické změny. I když se během miliard let postlidské druhy dramaticky mění, některé klíčové rysy přetrvávají[2]. All Tomorrows ukazuje různé možné osudy lidstva, od vyhynutí po odolnost a dokonce transcendenci[9].

"Narativ zdůrazňuje, že cesta lidstva, nikoli jeho cíl, je to, na čem skutečně záleží"[10].

I přes všechny proměny si lidé uchovávají své schopnosti přizpůsobení a tvořivosti, což naznačuje, že lidská podstata sahá dál než jen k fyzické podobě. Kniha tak nabízí hluboký pohled na to, co znamená být člověkem, i v těch nejextrémnějších podmínkách.

Umění a metody vizuálního vyprávění

Vizuální jazyk, podobně jako samotný koncept knihy, odráží měnící se podstatu budoucích civilizací. C. M. Kosemen, známý také pod pseudonymem Nemo Ramjet, ve své knize All Tomorrows mistrovsky kombinuje text a ilustrace, aby vytvořil spekulativní svět plný fantazie a detailů.

Kreslení spekulativní biologie

Kosemenův vizuální styl je neodmyslitelnou součástí jeho díla. Jeho ilustrace zachycují podivné a často znepokojivé podoby postlidstva[8]. Autor popisuje svou metodu takto:

"Při jejich tvorbě jsem byl průkopníkem použití smíšené mediální techniky, kdy jsem vrstvil digitální textury přes akvarelové ilustrace v černobílé podobě a dopracovával je tužkami."[11]

Tento přístup vytváří jedinečný efekt, který připomíná starobylé artefakty – jako by čtenář nahlížel do historických nálezů z budoucnosti. Vybledlé barvy a texturované povrchy dodávají ilustracím dojem vědecké dokumentace.

Každý obrázek v knize nejenže zachycuje fyzickou podobu postlidských druhů, ale také jejich prostředí a způsob života. Tím vzniká vizuální encyklopedie spekulativní biologie, která je stejně fascinující jako samotný text.

Jak text a umění spolupracují

Text v All Tomorrows je vyprávěn z pohledu mimozemské bytosti a má formu historického dokumentu[1]. Kosemen přiznává, že jeho styl psaní je inspirován nadšením středoškolského studenta, který právě objevil Úpadek a pád Římské říše od Edwarda Gibbona[1].

Tento pseudo-vědecký tón spolu s detailními ilustracemi vytváří iluzi věrohodnosti. Zatímco text poskytuje kontext a historické pozadí, ilustrace přinášejí příběhu vizuální podporu[8]. Pečlivé umístění každého obrázku umožňuje čtenáři současně vnímat popisované evoluční změny i jejich vizuální podobu.

Tento propojený přístup mezi textem a obrazem ukazuje, jak lze moderní technologie a umění sjednotit do jednoho koherentního celku.

Propojení s AI generovaným uměním a kreativními technologiemi

Kosemenova práce na All Tomorrows předznamenává dnešní trendy v oblasti AI asistované tvorby. Jeho metoda kombinace tradičních a digitálních technik připomíná možnosti, které dnes umělá inteligence nabízí kreativním profesionálům. Stejně jako Kosemen spojil akvarelové ilustrace s digitálními texturami, mohou dnešní umělci využívat AI k rozšíření svých možností[12].

"Synergie mezi umělcovou intuicí, kreativitou a kritickým myšlením v kombinaci s analytickými schopnostmi AI otevírá nové oblasti možností, prototypování a kreativity." - Amy Karle[12]

Pro česká studia, jako je d3arts.cz, představuje All Tomorrows inspirativní příklad, jak propojit technické dovednosti s jasnou vizí[13]. Kosemenův důraz na konzistentní vizuální jazyk ukazuje, jak důležité je mít jednotný přístup k designu – a to platí i při práci s AI generovanými obsahy. Jeho technika, která evokuje vzhled starověkých nálezů, může být inspirací i pro moderní design, kde AI nástroje pomáhají vytvářet textury a efekty, které projektům dodávají hloubku a autenticitu.

sbb-itb-6f064b4

Nápady pro kreativní technologie a spekulativní design

Na základě dřívějších analýz uměleckých metod se tyto koncepty zaměřují na propojení spekulativních přístupů s konkrétními designovými praktikami. Kosemenova vize v díle All Tomorrows poskytuje inspirativní rámec pro nové způsoby myšlení v designu a technologiích. Jeho spekulativní metody lze snadno přenést do současných kreativních studií.

Inspirace pro grafický design a 3D modelování

Proměny lidských těl popsané v All Tomorrows otevírají designérům zcela nové pohledy na formy objektů, prostor a digitální rozhraní. Výzkumy naznačují, že práce s neobvyklými koncepty podporuje divergentní myšlení a přináší originální řešení[14]. Kosemenovy neobvyklé formy života tak mohou designérům pomoci prolomit zažité vzorce a objevit nové přístupy.

Pro 3D modeláře představuje kniha bohatý katalog nečekaných tvarů a struktur. Například "Colonials" se svými symbiotickými vztahy mohou inspirovat modulární designové systémy, zatímco "Striders" s protáhlými končetinami ukazují, jak pracovat s extrémními proporcemi v architektuře.

Spekulativní design si získává stále větší pozornost nejen v akademické sféře, ale také v sociálních a průmyslových oblastech[15]. Zároveň roste potřeba propojit spekulativní myšlení s praktickými aplikacemi v každodenním životě[15].

Nové přístupy v kreativních studiích

Kreativní studia mohou využít metod jako world-building a scénářové plánování k tvorbě komplexních projektů. Schopnost vytvářet konzistentní vizuální světy nachází uplatnění v brandingu, produktovém designu i digitálních prostředích.

Například projekt "75 Watt" z roku 2013 ukázal, jak synchronizované pohyby dělníků mohou inspirovat nové nápady v designu. Podobně projekt "Pollinator Pathmaker" z roku 2021 využil algoritmy k navrhování zahrad, které slouží opylovačům.

Pro česká studia, jako je d3arts.cz v Hradci Králové, může All Tomorrows sloužit jako inspirace pro propojení technických dovedností s jasnou vizí. Zaměření na konzistentní vizuální jazyk zdůrazňuje důležitost jednotného přístupu, což je zásadní i při práci s AI generovanými obsahy.

Posun směrem k AI-asistované kreativitě

Kosemenova práce předznamenává aktuální trendy v oblasti tvorby za pomoci AI. Spojení tradičních a digitálních technik ukazuje, jak mohou moderní nástroje rozšířit možnosti kreativců.

Spekulativní fikce, jako je All Tomorrows, nabízí rámec pro generování nových nápadů a konceptů v designu, které doplňují stávající techniky[14]. Popularita science fiction jako nástroje pro kreativní myšlení dokonce vedla ke vzniku výzkumného oboru SFP (Science Fiction Prototyping)[14].

Designéři mohou spekulativní fikci využít k prozkoumávání "co kdyby" scénářů, které překračují běžné hranice grafického designu a 3D modelování. Pro česká kreativní studia představuje Kosemenův přístup příležitost, jak nejen zvýšit efektivitu pomocí AI nástrojů, ale také rozšířit své kreativní obzory.

Závěr: Dopad díla All Tomorrows

Kosemenovo dílo All Tomorrows přináší originální pohled na spekulativní fikci, který spojuje vědeckou přesnost s uměleckou vizí. Překračuje tradiční hranice sci-fi a otevírá prostor pro nové nápady v oblasti designu a technologie. Tyto inspirace mají potenciál ovlivnit i českou kreativní scénu.

Inspirace pro kreativní profesionály

Kniha All Tomorrows je zdrojem inspirace zejména pro odborníky se zaměřením na STEM obory [16]. Kosemenův způsob vizuálního vyprávění, který kombinuje text s výraznými ilustracemi, přináší nové přístupy k tvorbě spekulativního designu a budování světů.

Dílo ukazuje, jak efektivní může být design fiction, a naznačuje trendy v oblasti kreativity podporované umělou inteligencí [17]. Specifický vizuální styl knihy motivuje k využívání moderních AI nástrojů při tvorbě nových vizuálních konceptů. Tento přístup navazuje na dříve diskutované techniky vizuálního vyprávění a práci s AI v kreativních procesech.

Přínos pro české kreativce

Dílo se stalo inspirací i pro českou designérskou komunitu. Jeho popularita v létě 2021 vedla k tvorbě internetových memů, fan artu a spekulativních projektů. Jak poznamenal Alt Shift X:

"All Tomorrows has evolved – this is the print edition we've been waiting for! Treasure it. Delight and disturb your friends. Bury it in the woods to puzzle future archeologists. Seize all tomorrows!" [2]

Pro česká kreativní studia, jako například d3arts.cz v Hradci Králové, poskytuje Kosemenův přístup příležitost propojit technické dovednosti s jasnou vizí. Rozšířená verze knihy, která obsahuje téměř 300 stran doplněných o hlubší mytologii a zápletky [1], nabízí rámec pro vytváření nových designových nápadů. Tyto nápady mohou obohatit stávající techniky a podpořit designéry při zkoumání hypotetických scénářů.

Kosemenovo dílo zdůrazňuje význam samotného tvůrčího procesu, nikoli jen konečného výsledku. Tento přístup je obzvláště cenný při práci s novými technologiemi a nástroji umělé inteligence v českém kreativním prostředí.

FAQs

Čím se Hvězdní lidé liší od ostatních postlidských druhů v knize All Tomorrows?

Hvězdní lidé a další postlidské druhy

Hvězdní lidé se odlišují díky genetickým úpravám, které jim umožňují zvládat náročnosti vesmírného cestování a osidlování vzdálených planet. Tyto genetické změny jim poskytují výhodu při životě v prostředích, která by pro běžné lidi byla nepřátelská.

Na druhou stranu, ostatní postlidské druhy se vyvíjely odlišnými směry, aby se mohly přizpůsobit specifickým podmínkám nebo ekosystémům. Některé z nich se vyznačují extrémní agresivitou, zatímco jiné mají tělesné rysy přizpůsobené unikátním planetárním prostředím. Tyto rozdíly ukazují na rozmanité evoluční cesty, které by lidstvo mohlo v budoucnosti podniknout.

Jak ovlivnila mimozemská civilizace Qu budoucnost lidstva a jaké byly důsledky jejich genetických zásahů?

Dopad civilizace Qu na lidstvo

Mimozemská civilizace Qu dramaticky ovlivnila budoucnost lidstva, když po svém vítězství zahájila rozsáhlé genetické experimenty. Tyto zásahy vedly ke vzniku rozmanitých lidských odnoží, které byly upraveny tak, aby se dokázaly přizpůsobit specifickým podmínkám na vzdálených planetách.

Výsledkem těchto úprav je vznik zcela nových ras a forem života, které se často výrazně liší od původní podoby člověka. Tyto nové druhy nabízejí pohled na nečekané směry evoluce a ukazují, jak daleko může zajít přizpůsobení pod vlivem vnějších zásahů. Bez intervence Qu by takový vývoj pravděpodobně nikdy nenastal.

Jak C. M. Kosemen využívá vizuální prvky k posílení příběhu v knize 'All Tomorrows' a jaký má tento přístup vliv na čtenáře?

C. M. Kosemen v knize All Tomorrows skvěle propojuje vyprávění s vizuálními prvky, které okamžitě upoutají pozornost. Ilustrace zobrazují geneticky upravené a evolučně odlišné lidské rasy, čímž otevírají prostor pro hlubší zamyšlení nad tématy spekulativní evoluce a biologických proměn. Tyto obrazy nejsou jen doplňkem textu – dodávají mu emocionální náboj a pomáhají čtenářům lépe se ponořit do příběhu.

Fantazijní a někdy až groteskní kresby vytvářejí silnou atmosféru, která vtahuje čtenáře do originálních a často znepokojivých futuristických scénářů. Tímto způsobem kniha inspiruje k přemýšlení o možných osudech lidstva a zanechává hluboký dojem, který přetrvává ještě dlouho po dočtení.

Pohádka o Bubole a její raketě

Bubola a vesmírná cesta

Když jdu číst mé dceři pohádku na dobrou noc, nechám jí napsat podle AI a podle toho, co to moje holátko občas vyplodí a co se v naší malé rodince také děje. Třeba když Jasmínka milovala díl Ucho z animovaného seriálu Byl jednou jeden život vznikla Ušišula. A když si založila šnečí farmu, tak vznikla Šnekula a tak dále. Má dcera má obrovskou fantazii a ráda si vymyšlí a i já také nežiju úplně nohama na Zemi. Proto jsem s pomocí ChatGPT zkusil složit tuto půvabnou pohádku ve stylu Malého Prince a zkompletaval ji a občas něco ubral nebo přidal.

Hezké počtení i vašim dětem přejí Jasmínka, Petr Chroustovský a ChatGPT 4.0.

Bubola a Háboba: Marsovská pohádka

Za devatero planetami a jedním rudým pískem pokrytým světem žila Bubola. Měla kulatou hlavu, oči jako kapky rosy a srdce, které jí svítilo v hrudi jako lucerna. Každou noc si lehala na střechu své maličké rakety a dívala se na hvězdy. A pokaždé si říkala: „Co asi dělá Mars, když nespí?“

Jednoho dne si zabalila sklenici marmelády, tři otázky a starou knihu básní a vydala se na cestu. Raketa zaburácela, zamávala kometám a odnesla Bubolu až k rudé planetě.

Když přistála, Mars byl tichý. Rudý písek šeptal pod jejími kroky, jako by si povídal sám se sebou. Bubola se vydala hledat odpověď na jednu ze svých otázek: "Co cítí planeta, když je sama?"

A tehdy ho potkala. Seděl na kameni jako malý pahorek v písku. Měl kabát ušitý z červených paprsků a v očích hvězdy, které nesvítily, ale vzpomínaly. Jmenoval se Háboba.

„Ty nejsi z Marsu,“ řekl jemně.

„A ty nejsi z mé otázky,“ odpověděla Bubola.

Háboba se usmál, ale spíš smutně než vesele. „Já tu čekám. Sbírám zapomenuté myšlenky, co sem dolétly z jiných planet.“

„A nejsi sám?“ zeptala se.

„Jsem. Ale když jsi sám dost dlouho, staneš se příběhem. A příběhy už nejsou nikdy samy.“

Bubola si k němu sedla. Ukázala mu knihu básní. On jí ukázal údolí, kde kameny šeptají sny robotů, kteří dávno ztichli. Společně poslouchali Mars a bylo to, jako by planeta dýchala.

„Mám ještě dvě otázky,“ řekla Bubola večer.

„Nech si je,“ usmál se Háboba. „Otázky někdy stačí držet u srdce, jako světlušku ve sklenici.“

A tak Bubola zůstala ještě chvíli, možná minutu, možná století. Nikdo přesně neví. Ale od té doby, když se někdo v noci podívá na Mars a slyší tiché „ššš“, říká se, že je to Háboba, co šeptá Bubole novou báseň.

 

A raketa? Ta pořád čeká. Protože někdy není důležité, kam letíš. Ale koho potkáš, když přistaneš.

Bubola a Hobobába: Neptun - Modrá planeta slov

Když Mars opět začal dýchat tichem a Háboba zůstal šeptat písku o tom, co bylo a bude, Bubola nasedla do své staré rakety. Připnula si šálu, která si pamatovala Hábobův smích, a vytáhla druhou otázku z kapsy:

„Jak vypadá někdo, kdo vidí jen srdcem?“

Raketa vzlétla pomalu, jako by se jí nechtělo pryč. Ale Bubola věděla, že otázky mají křídla. A Neptun na ně čekal.

Letěla dlouho. Přes Saturnovy prstence, které se třpytily jako stará gramodeska, kolem Uranovy mlhy a nakonec — ticho. Modré, hluboké a bez zvuku. Přistála v krajině, která nebyla ani pevná, ani tekutá. Všechno bylo měkké jako sen, který se zapomíná jen napůl.

A tam, uprostřed modrého ticha, seděla Hobobába. Neměla oči, ani vlasy, ani nos. Jen pusu. Ale i ta byla zavřená. Bubola se přiblížila opatrně.

„Ahoj,“ řekla tiše, aby nezlomila ticho jako větvičku.

Pusa se otevřela. „Ahoj. Čekala jsem tě.“

„Jak to víš, když nemáš oči?“

„Protože jsem tě slyšela dřív, než jsi něco řekla.“

„A jak víš, že jsem to byla já?“

„Protože jen ti, co hledají odpovědi, zní jako ptáci, kteří zapomněli letět.“

Bubola si sedla. Chvíli mlčeli. Pak se pusa znovu otevřela.

„Víš, proč nemám oči?“ zeptala se Hobobába.

„Nevím.“

„Protože svět je moc barevný, když se díváš srdcem. A barvy někdy bolí.“

„A nos?“

„Zapomněla jsem, jak voní věci, když je začneš milovat jen pro to, co říkají.“

„A vlasy?“

„Odletěly. Každé slovo, které jsem kdy řekla, bylo jedním vlasem. A všechny už jsem použila. Teď jen poslouchám.“

Bubola chvíli přemýšlela.

„A proč máš pořád pusu?“

Hobobába se usmála. „Protože někdy stačí jedno slovo. Ale musí být přesné. Jako špendlík, co drží nebe.“

„A jaké je to slovo?“

„To si musíš najít sama,“ odpověděla Hobobába a zavřela pusu.

Pak se svět kolem začal tiše vlnit. Modrá se změnila v průzračnost, a Bubola věděla, že už musí jít. Raketa na ni čekala jako starý kamarád.

A když odlétala z Neptunu, slyšela, jak Hobobába šeptá:

„Hledej slovo, které budeš jednou říkat beze slov.“

 

A Bubola letěla dál. A v kapse jí zůstala jen poslední otázka. A modré ticho.

Bubola a Dudidula: Jupiterova zahrada mlčení

Raketa tiše proplouvala vesmírem jako semínko pampelišky větrem. Bubola seděla u kulatého okýnka, šálu obtočenou dvakrát kolem krku, a držela v dlani poslední otázku. Byla to ta nejtěžší:

„Jak mluvit, když slova nestačí?“

Za ní už zůstaly modré mlhy Neptunu a tiché šepoty Marsu. Před ní rostl Jupiter — obrovský, vířivý, jako kdyby se z mraků stal sen, který se ještě nerozhodl, o čem bude.

Přistála uprostřed věčného větru. Krajina se vlnila jako obří plíce. Nikde žádné stromy, jen levitující kameny a světlo, které nevrhalo stín. A tam stála Dudidula.

Byla vysoká a hubená jako kometa. Neměla pusu, jen tři velké oči, které se nedívaly – ale pozorovaly. Bubola se zarazila. Jak se s ní dá mluvit?

„Ahoj,“ zkusila.

Žádná odpověď nepřišla.

Ale pak to přišlo – ne do uší, ale rovnou do srdce.

„Slyším tě.“

Bubola se zamračila. „Ale ty jsi nic neřekla.“

Oči se jemně zavlnily světlem. A opět:

„Tvoje slova mají tvar. Cítím je v sobě, ne kolem sebe.“

Bubola si sedla. Vítr jí cuchal vlasy a dotýkal se jí, jako by se omlouval. Chvíli jen mlčely. Pak Dudidula pomalu přistoupila a ukázala prstem na Bubolino srdce.

„Tam máš jazyk, kterým rozumím. Není třeba víc.“

„A co když chci říct něco, co se nedá říct?“

„Pak jen buď.“

A Bubola jen byla. Seděla vedle Dudiduly, v tichu, které mluvilo hlasitěji než cokoliv, co kdy slyšela. Tři oči se dívaly do tří směrů, a přesto byly stále přítomné. Nechápala, ale cítila. A to bylo víc.

„Tys nikdy nemluvila?“ zeptala se naposledy.

„Když jsem byla malá, měla jsem pusu. Ale jednou jsem zalhala. A tak zmizela. Od té doby říkám pravdu jen očima.“

Bubola pokývala hlavou. Slova jí najednou přišla moc ostrá. A tak vstala, políbila Dudidulu na čelo mezi oči a beze slov odešla ke své raketě.

Z kapsy vytáhla poslední otázku, ale byla už prázdná. Jen kousek papíru, co byl kdysi těžký a teď nic nevážil.

A Bubola se usmála. Protože některé odpovědi nepřicházejí jako zvuk. Ale jako ticho, které zůstane.

Bubola a Ušišula: Saturnský tanec ticha

Saturn se přibližoval pomalu, jako když se roztáčí starý kolotoč snů. Kolem dokola se točily prstence – jako kdyby někdo rozsypal zmrzlé hodiny a ty tančily, protože zapomněly, co je čas. Bubola seděla v raketě, zabalená do šály, která voněla po Neptunu a šeptala o Jupiteru. V kapse už neměla žádné otázky. Jenom zvědavost.

Přistála na měkké zemi, která se chvěla. Jako kdyby Saturn sám bručel tichou písničku. A tam, uprostřed té hudby, tančila Ušišula.

Byla to bytost zvláštní. Měla jen nohy a uši – velké, zakroucené jako ulity, a vlasy tak dlouhé, že se jimi občas zakopla. Neměla oči, ani nos, ani pusu. Jen uši a tanec. A každé její šlápnutí bylo jako notička do partitury světa.

Bubola chvíli jen stála. Nechtěla rušit.

Ale Ušišula ji slyšela. Ne ušima. Celým tělem.

Pomalým krokem přitančila k ní, zatočila se třikrát a pak zůstala stát.

„Já nemůžu mluvit,“ řekla bez slov. „Ale můžu poslouchat všechno, co neříkáš.“

Bubola si sedla. Přiložila ruku k zemi. Cítila vibrace. Jemné tóny. Hudbu, která nevycházela z nástrojů, ale z rotace, z kamenů, z prachu. Hudbu vesmíru.

„Tohle posloucháš celý den?“

Ušišula se otočila a udělala čtyři ladné kroky, jako by tančila odpověď:

„Poslouchám, i když spím.“

„A nejsi nikdy smutná, že nemůžeš mluvit?“

Ušišula se zastavila. Vlasy jí tančily okolo jako mlhoviny. Pak se poklonila tak hluboce, až se její vlasy dotkly Buboly.

„Někdy je mluvení jen zvuk. Ale tanec je řeč těla. A hudba je řeč ticha. Já žiju mezi nimi.“

Bubola přivřela oči. Větry Saturnu zpívaly pomalu, jako valčík bez orchestru. A Ušišula tančila. A její uši naslouchaly – nejen Saturnu, ale i Bubole. A najednou měla pocit, že slyší sama sebe líp než kdy dřív.

„Můžu si zatancovat s tebou?“ zeptala se tiše.

Ušišula neodpověděla. Ale natáhla nohu. A když Bubola vstala a udělala první krok, svět pod nimi zavibroval – jako když dvě hvězdy najdou společný rytmus.

A tančili. Bez hudby. Ale v hudbě. Bez slov. Ale v porozumění.

A když Bubola později odletěla, netáhla s sebou otázku, ani odpověď. Jen rytmus v nohách a ticho, které hrálo melodii jenom pro ni.

Bubola a Čuchola: Venušino tajemství vůní

Raketa klouzala prostorem tiše, unášena zlatavým proudem slunečního světla. Bubola stála u okénka a poprvé necítila žádnou otázku v hrudi. Ne proto, že by nebyly, ale protože se proměnily v něco jiného – v otevřenost. Teď letěla na Venuši. Planetu obalenou mlhou, tajemnou a hebkou jako závoj kolem tváře světa, který něco skrývá… nebo možná chrání.

Když přistála, dýchlo na ni teplo, jako když tě obejme den, který nezná noc. Vzduch byl těžký a jemný zároveň. Všechno kolem vonělo – ale ne jako květiny. Spíš jako vzpomínky. Každý nádech byl jiný. Jednou cítila ztracené dětské léto, jindy teplou dlan, která ji kdysi držela, a pak třeba i vlastní smutek, který už dávno zapomněla.

A tehdy ji ucítila.

Čuchola.

Stála tam, celá zahalená v závojích z mlhy. Měla jen nos. Velký, kulatý, citlivý jako kompas ve větru. Neměla oči, pusu ani uši. Jen ten nos, který se jemně třásl, jako by naslouchal celým světem.

„Ty jsi Bubola,“ řekla Čuchola — ne ústy, ale vdechnutím.

„Jak to víš?“

„Protože voníš jako někdo, kdo se nebojí necítit nic. A to je vzácné.“

Bubola si sedla. Vzduch kolem voněl jako otázky, které nikdo nikdy nevyslovil.

„A proč máš jen nos?“
Čuchola se tiše nadechla.
„Protože vůně nelžou. Neptají se. Nepřesvědčují. Jen jsou.“

„A nejsi někdy smutná, že nevidíš nebo neslyšíš?“

Čuchola se pomalu přiblížila.
„Když ucítíš svět doopravdy, nepotřebuješ ho vidět. Lidé se často dívají, ale nic necítí.“

Bubola zavřela oči. Vdechla.

V tom nádechu byl Saturnský tanec, pohled Dudiduly, mlčení Hobobáby a písek Marsu. A někde v tom všem – byla i ona sama. Ne jako jméno. Ale jako vůně, která nepatří nikomu, a přesto je nezaměnitelná.

Čuchola udělala poslední krok blíž a lehce se dotkla nosem jejího čela.
„Jsi připravená.“

„Na co?“ zašeptala Bubola.
Ale odpověď už nepřišla slovy. Jen vůní – tak jemnou, že si nebyla jistá, jestli si ji nevymyslela.

A tak Bubola nasedla zpátky do rakety. V kapse už neměla otázky, ale jednu malou lahvičku. Byla prázdná. Ale voněla jako domov, který ještě nenašla.

Bubola a Čuchola

 

Bubola a Šnekula: Příběh pomalého světla

Uran byl tichý jako spící dech. Zmrzlý vítr si nepamatoval jména hvězd a vše kolem bylo bleděmodré, jako když světlo zapomene být teplé. Bubola přistála pomalu, aby nerušila. Její raketa se sotva dotkla ledového povrchu, a přesto to znělo jako pád vločky.

Bubola vystoupila, zabalená do šály, která si pamatovala Saturnský tanec i Venušiny vůně. Kolem nebylo nic – jen nekonečno světla, které se nehýbalo.

A pak to ucítila. Neviděla ho hned, ale cosi jemně bublalo pod ledem. A z něj se najednou vynořila hlava – dlouhá, na stopkách, s očima, které se pohybovaly každá jinam. A mezi nimi: velká, červená pusa, která se smála dřív, než vůbec něco řekla.

„Bubola!“ zvolal ten podivný tvor. „Přesně tě znám. Voníš jako cesta, co nikam nespěchá!“

„Ty mě znáš?“ zeptala se Bubola překvapeně.

„Jsem Šnekula. Zvíře, co si nosí svět na zádech, protože nevěří planetám.“

Bubola se posadila na vyčnívající rampouch. „A proč nevěříš planetám?“

Šnekula se zasmál – pusa se mu roztáhla jako duha na ledě. „Protože planety tě zvou a pak mlčí. Ale moje ulita – ta se mnou mluví pořád. Každý den mi připomíná, kdo jsem. A že není kam spěchat.“

Bubola se na něj dlouze dívala. „A ty se nikdy nikam neposuneš?“

Šnekula se zastavil. Jeho oči na stopkách se pomalu stáčely k sobě. „Pohybuju se. Jen hodně, hodně pomalu. Tak pomalu, že si toho někdy ani nevšimnu. Ale to nevadí. Protože všechno, co má hodnotu, roste v tichu.“

Bubola přikývla. Vzpomněla si na Dudidulu a na jeho mlčenlivé oči. Na Čucholu, která místo slov dýchala vůně. Na Ušišulu, který tančil beze slov. A teď – Šnekula. Tvor, co si nese celý svět na zádech, aby ho nemusel hledat.

„A co je ve tvé ulitě?“ zeptala se jemně.

Šnekula se usmál. „Všechno, co jsem kdy nepotřeboval. A tím se to stalo nejdůležitějším.“

Bubola mlčela.

A pak si lehla vedle něj. Společně hleděli na oblohu Uranu – modrou a vzdálenou. A nic se nestalo. Ale právě to bylo nejvíc.

Když pak odletěla, v kapse jí zůstala šupinka z jeho ulity. Malá, ale těžká jako věčnost.

A Šnekula? Ten stále leží v ledu. S očima, co bloudí světem, a pusou, která se směje, i když nikdo neposlouchá. Protože někdy je největší pohyb právě to, že zůstaneš.

Bubola a Bambula: Dotek návratu

Bubola seděla v raketě a poprvé za dlouhou dobu nic nedržela v ruce. Žádná otázka, žádný útržek snu. Jen ticho. Takové to ticho, co přichází, když jsi všechno viděl, všechno cítil a víš, že jsi připraven se vrátit.

„Letím domů,“ řekla sama sobě. „Už jsem připravená.“

A raketa poslechla.

Ale vesmír má své cesty a plány, které se neptají. Raketa totiž musela nabrat správný směr domů podle proudění slunečního světla. A tak ji vesmír vedl nejprve blíž ke Slunci – na oblet kolem Merkuru. Jako kdyby se musela ještě jednou nadechnout tepla a odvahy, než se mohla vrátit domů.

Planeta se nečekaně natočila. Jako by ji k sobě přitáhlo neviditelné světlo. Raketa zpomalila, otočila se a jemně přistála na vyprahlé, popraskané ploše – jako by dosedla na šupinatou kůži staré planety.

A tam čekala Bambula.

Byla jiná než kdokoli, koho kdy Bubola potkala. Byla celá červená, jako by pohltila barvu z nejvzdálenějších hvězd. Měla jen chapadla. Žádné oči, uši, ústa ani nos. A přece Bubola cítila, že je viděna, slyšena, chápána… víc než kdy dřív.

Bambula se nehýbala rychle. Pomalu, jedno chapadlo po druhém, se přiblížila k Bubole. A když se jedno chapadlo dotklo její ruky, Bubola ucítila teplo. Skutečné, horké teplo — ale zároveň zvláštně něžné. A příběh.

Byla to vzpomínka. Ne Bambulina. Její vlastní.

Druhé chapadlo jí přejelo po tváři. Vzpomínka na první planetu, na Mars, na Hábobu. Na písek, co šeptal.

Třetí se dotklo její hrudi. A Bubola zatajila dech.
Ucítíla samu sebe… dřív, než vyrazila.

Bambula neříkala nic. Jen se dotýkala. A v těch dotecích nebyla slova, ale porozumění. Jako by celá cesta, kterou Bubola podnikla, byla zaznamenaná v její kůži. A Bambula ji teď četla. Pomalu. S úctou.

Kolem nich praskalo ticho horké planety. Slunce tu bylo blízko, ale nepálilo — jen připomínalo, že někdy musíš projít ohněm, aby sis uvědomil, odkud jsi přišel.

A pak přišel poslední dotek – lehký, na zátylku.
A Bubola pochopila.

Zastesklo se jí po domově a po mamince a taky ji napadlo, že i když Šněkula domov nepotřeboval, protože domeček měl pořád sebou, že i ona si nese ten svůj domov ve svém srdíčku.

Bambula se stáhla, stejně pomalu, jak přišla. Neodcházela. Jen přestala být oddělená. Jako by se stala součástí světa, ticha, Merkuru… a Buboly.

A Bubola nasedla do rakety. Zavřela oči. A poprvé neplánovala, kam letí.

Letěla. A cítila.

A to stačilo.

Bubola a Bambula na planetě Merkur

Bubola a sen o Plutu

Raketa tiše klouzala zpět černotou vesmíru, unavená stejně jako její jediná pasažérka. Bubola seděla přivázaná ke své sedačce, šálu kolem krku, oči přivřené. Hvězdy jí míjely jako myšlenky, které si nestihla poznamenat. Slunce pálilo slaběji s každou minutou — protože se vracela domů.

Když míjela Měsíc, mávala mu. Nebylo to potřeba, ale bylo to hezké.

A pak uviděla modrou planetu. Zemi. Její domov.

Raketa přistála tiše, jak jen mohla, do měkké trávy jejich zahrady. Pampelišky se trochu podivily, ale jinak vše bylo jako dřív. A pak se otevřely dveře domu. Vyšla z nich maminka.

Měla krásné vlasy jako paprsky sluníčka, usměv na tváři a v očích slzy. Ale ty byly jen ze štěstí.

„Bubolo... jsi doma,“ řekla.

Bubola k ní přiběhla a objala ji tak pevně, jak jen jí vesmírná únava dovolila.

„Co ses naučila?“ zeptala se maminka a pohladila ji po vlasech.

Bubola se posadila na trávu, zády ke své raketě. A začala vyprávět.

„Na Marsu jsem potkala Hábobu, měl oči, co vzpomínaly.
Na Neptunu Hobobábu, neměla oči, ani nos, jen pusu a spoustu ticha.
Na Jupiteru Dudidula – měl tři oči, ale žádná slova.
Na Saturnu Ušišulu, ten tančil ušima místo slov.
Na Venuši jsem potkala Čucholu, měla jen nos, a všechno poznala po vůni.
Na Uranu Šněkulu, pomalého tvora s ulitou, co mě učil zpomalit.
A nakonec Bambulu – byla jen červená chapadla, ale říkala mi všechno jen dotekem...“

Maminka poslouchala mlčky. A když Bubola domluvila, začala šeptem:

„Merkur, Venuše, Země, Mars... Jupiter, Saturn, Uran, Neptun...“

Pak se na chvíli zarazila.

„A Pluto?“ zeptala se maminka a usmála se, ale trochu smutně.

„Pluto... to už vlastně planeta není.“

„A co tam žije?“ zeptala se Bubola tiše.

Maminka pokrčila rameny.
„Nevíme. Je to až úplně na konci. Daleko. Moc daleko. A ty jsi přece už doma.“

Bubola se podívala na oblohu. Hvězdy tam byly pořád. Ale najednou jí připadalo, že některé z nich jsou možná jen... sny.

„Tak já si o Plutu nechám zdát,“ řekla, a šla spát.

A když v noci maminka přišla přikrýt svou malou Bubolu, přistihla ji, jak se usmívá ze spaní.

A nikdo neví, co přesně ve snu viděla. Ale možná... možná o mořských panách, které tam žijí nebo možná někde v dálce, za Neptunem, si právě někdo povídal s Bubolou beze slov.

A Pluto znělo jako tiché „Dobrou noc.“

Konec

Návod na vytvoření LORA modelu pro Stable Diffusion

LORA (Low-Rank Adaptation) umožňuje snadné přizpůsobení modelů Stable Diffusion bez nutnosti jejich kompletního přetrénování. Tento postup šetří čas, paměť a poskytuje flexibilitu při úpravě AI modelů.

Klíčové body:

  • Výhody LORA: Menší velikost modelu (2–500 MB), rychlejší trénink a nižší nároky na hardware.
  • Požadavky na hardware: Doporučeno GPU s 24 GB VRAM, 64 GB RAM a 100 GB volného úložiště.
  • Příprava datasetu: Obrázky s rozlišením alespoň 512×512 px, konzistentní poměr stran a kvalitní úprava.
  • Tréninkové parametry: Použijte rank 4–32, learning rate 3e-5 až 8e-5 a 2–3 epochy.
  • Použití modelu: Aktivujte model v promptu Stable Diffusion pomocí syntaxe [lora:nazev_modelu:váha].

Rychlé srovnání: LORA vs. Tradiční modely

VlastnostTradiční modelLORA model
Velikost2–7 GB2–500 MB
Nároky na GPUVysokéNízké
Rychlost tréninkuPomaláRychlá

LORA modely výrazně zjednodušují práci s AI a umožňují rychlé přizpůsobení i na méně výkonném hardwaru.

Potřebné nástroje a nastavení

Požadavky na počítač

Pro trénink LORA modelu doporučujeme následující minimální a doporučené specifikace:

KomponentaMinimální požadavkyDoporučené požadavky
GPU paměť12 GB VRAM24 GB VRAM
Operační paměť32 GB RAM64 GB RAM
Úložiště50 GB volného místa100 GB volného místa
GPUNVIDIA řady RTX 20xxNVIDIA RTX 3090

Instalace softwaru

  • Python: Stáhněte nejnovější verzi z python.org.
  • PyTorch: Nezbytný framework pro strojové učení.
  • Kohya SS: Nástroj určený pro trénování modelů.
  • AUTOMATIC1111: Webové rozhraní pro Stable Diffusion.

Nastavení Python prostředí

Nejprve vytvořte virtuální prostředí a aktivujte ho:

python -m venv lora-env  
lora-env\Scripts\activate  # Pro Windows

Poté aktualizujte pip a nainstalujte potřebné knihovny:

pip install --upgrade pip  
pip install git+https://github.com/huggingface/diffusers  
pip install accelerate wandb  
pip install -r requirements.txt

Ověřte funkčnost GPU akcelerace příkazem:

accelerate config default

Doporučení pro dataset

  • Používejte obrázky s minimálním rozlišením 512×512 pixelů.
  • Zajistěte konzistentní poměr stran u všech tréninkových obrázků.
  • Dataset by měl být vyčištěný a bez chyb.

Tento postup vytvoří pevný základ pro další kroky při tréninku. Následně se zaměřte na přípravu dat.

Sběr a zpracování dat

Kvalitní data jsou nezbytná pro efektivní trénink modelu LORA.

Výběr tréninkových obrázků

Výběr správných obrázků hraje zásadní roli. Dataset by měl obsahovat 10 až 20 obrázků, minimální počet jsou 3.

Požadavky na obrázky:

  • Rozlišení alespoň 1024×1024 px
  • Podporované formáty: PNG, JPG
  • Konzistentní poměr stran
  • Dobrá ostrost

Pro modely zaměřené na postavy vybírejte fotografie, kde je postava jasně viditelná:

  • Samostatná, bez dalších osob
  • S různými výrazy (např. úsměv, vážný výraz)
  • V podobném věku
  • Bez výrazných doplňků jako sluneční brýle nebo silné líčení

Jakmile máte obrázky vybrané, přistupte k jejich úpravě, aby dataset měl jednotnou kvalitu.

Příprava obrázků

Před tréninkem je potřeba obrázky standardizovat:

1. Ořezání a úprava velikosti

  • Ořízněte obrázky na jednotný formát, například 1:1.
  • Zaměřte se na hlavu a část ramen.
  • Zmenšete velikost na 768×768 pixelů.

2. Zlepšení kvality

Kvalitu obrázků lze zvýšit pomocí následujících nástrojů:

  • Topaz pro zlepšení rozlišení
  • StableSR skript v rozhraní AUTOMATIC1111
  • Úpravy ostrosti a kontrastu

Po úpravě obrázky uspořádejte do strukturovaného systému.

Struktura souborů

Použijte tuto strukturu složek:

SložkaObsahFormát
training_imagesHlavní tréninkové obrázkyPNG
validationObrázky pro validaciPNG
metadataPopisky a metadataTXT

Pojmenování souborů:

  • Dodržujte konzistentní schéma názvů (např. model_01.png).
  • Vyhněte se formátům jako HEIC nebo WebP.
  • Přidejte unikátní klíčové slovo pro snadnou identifikaci.

Nakonec všechny soubory zkomprimujte do ZIP archivu. Nastavte přesnost tréninku na hodnotu mezi 0,3 a 0,35.

sbb-itb-6f064b4

Průvodce tréninkem LORA modelu

Správné nastavení parametrů hraje důležitou roli při tréninku LORA modelu.

Nastavení tréninku

Pro dosažení dobrých výsledků je třeba věnovat pozornost následujícím parametrům:

ParametrDoporučená hodnotaPoznámka
Network Rank4–32Vyšší hodnoty obvykle nejsou nutné
Network Alpha1 nebo polovina rankuNapříklad při ranku 32 použijte hodnotu 16
Learning Rate3e-5 až 8e-5Začněte s 3e-5
Počet epoch2–3Obvykle postačí

Tato nastavení pomohou modelu dosáhnout lepších výsledků při jeho aplikaci ve Stable Diffusion. Pro trénink doporučujeme použít model optimalizovaný pro režim bf16/fp16, díky čemuž se sníží nároky na VRAM. Při výběru základního modelu zvažte následující:

  • Pro realistické výstupy: SD1.5, SD2.1 nebo SDXL
  • Pro anime nebo kreslený styl: NAI (animefull-final-pruned) nebo SDXL

Spuštění tréninku

  1. Příprava aktivačního tagu
    Vytvořte specifický tag, který bude reprezentovat váš koncept. Tento tag musí být uveden jako první v popisech vašeho datasetu.
  2. Nastavení složky pro trénink
    Složku s tréninkovými daty přejmenujte na formát '3_nazev', což automaticky nastaví opakování na 3.
  3. Monitorování průběhu
    Použijte Tensorboard k sledování průběhu tréninku. Tento nástroj vám pomůže identifikovat přetrénování. Pokud ukládáte checkpointy po každé epoše, průběžně testujte výsledky z různých fází tréninku.

Řešení běžných problémů

Při tréninku se mohou objevit následující problémy:

Přetrénování a nedostatečné natrénování

  • Přetrénovaný model produkuje přesycené obrazy s artefakty.
  • Nedostatečně natrénovaný model nedokáže konzistentně reprodukovat požadovaný koncept.

Únik konceptů
Pro snížení rizika úniku konceptů:

  • Používejte jedinečné aktivační tagy.
  • Nastavte počet opakování datasetu tak, aby byla zachována rovnováha.
  • Vyzkoušejte pivotní ladění pro vytvoření nového embeddingu.

Důležité: Při označování datasetu se zaměřte spíše na falešně negativní označení než na falešně pozitivní, protože ty mohou výrazně ovlivnit kvalitu modelu.

Generujte regularizační obrázky pomocí stejného modelu, VAE, rozlišení a sampleru (DDIM nebo DDPM), vždy s pevným seedem.

Po dokončení tréninku a vyřešení všech problémů přistupte k implementaci modelu ve Stable Diffusion. Následně můžete pokračovat s integrací vašeho LORA modelu do tohoto systému.

Použití LORA modelu ve Stable Diffusion

Jakmile máte svůj LORA model natrénovaný, můžete ho začít používat ve Stable Diffusion.

Načtení LORA modelu

Postup pro implementaci LORA modelu do Stable Diffusion:

  1. Stáhněte soubor LORA modelu a umístěte jej do složky stable-diffusion-webui/models/Lora.
  2. V promptu model aktivujte pomocí syntaxe \[lora:nazev_modelu:váha\]. Váha určuje, jak moc model ovlivní výstup (např. 1 = plný vliv, 0,5 = poloviční vliv, 0 = deaktivace).

Jakmile je model načten, můžete přejít k testování jeho nastavení a výsledků.

Testování a úprava výsledků

Pro co nejlepší výsledky je klíčové správně nastavit parametry generování. Doporučené hodnoty:

ParametrDoporučená hodnotaPoznámka
Váha LORA0,35 – 1,0Začněte na 0,35 pro LCM-LoRA
CFG škála1,0 – 7,0Pro LCM-LoRA zkuste cca 1,0
Počet kroků4 – 8Platí pro LCM-LoRA

Používejte stejný základní checkpoint jako při tréninku a upravujte váhu podle tabulky, dokud nedosáhnete požadovaných výsledků. Sledujte, zda model věrně reprodukuje zamýšlený koncept.

Tipy pro lepší výsledky

Zde je několik užitečných tipů, jak doladit generování:

  • Ujistěte se, že váš LORA model je kompatibilní s verzí Stable Diffusion, kterou používáte. Při kombinování více modelů postupujte opatrně.
  • Pokud model není viditelný, zkuste obnovit seznam modelů v rozhraní Web UI.
  • Experimentujte s aktivačními klíčovými slovy a váhou modelu, abyste dosáhli požadované kvality.

Pro stabilní výkon doporučujeme pravidelně aktualizovat Stable Diffusion Web UI na aktuální verzi a zachovat konzistentní nastavení mezi fází tréninku a generování obrázků.

Shrnutí

LORA (Low-Rank Adaptation) nabízí efektivní způsob, jak upravit Stable Diffusion bez nutnosti kompletního přetrénování modelu. Díky této technologii lze dosáhnout až 10× rychlejšího výkonu a 4× menší náročnosti na paměť.

Klíčové kroky

  • Příprava dat: Zajistěte kvalitní dataset obrázků s jednotnými poměry stran, například 16:9 nebo 1:1.
  • Nastavení trénování: Přizpůsobte tréninková nastavení podle doporučených parametrů.
  • Testování a optimalizace: U LCM-LORA modelů používejte nízké hodnoty CFG (1–2) a omezte počet kroků vzorkování na 4.

Tyto kroky jsou základem pro dosažení kvalitních výsledků.

"LoRA modely jsou zásadními nástroji pro doplnění Flux AI checkpoint modelů. Umožňují Fluxu generovat obsah, na který nebyl trénován, například umělecké styly nebo konkrétní obličeje." – Stable Diffusion Art

Příklady LORA modelů

Typ LORAPříkladVyužití
StylovýCrayon Style LoRA SDXLObrázky s efektem kreseb pastelkami
KonceptuálníSticker Sheet LoRATvorba designů samolepek
ObjektovýDog Example LoRA SDXLGenerování obrázků zaměřených na psy

Pravidelná aktualizace softwaru a experimentování s parametry jsou klíčem k dosažení požadované kvality. Platformy jako Shakker AI navíc umožňují snadné trénování LORA modelů bez nutnosti lokální instalace.

Tento přehled vám poskytne základní informace pro úspěšnou aplikaci LORA modelů ve Stable Diffusion.

Related posts