Dolito! Aneb bizár na třetí

Jetus... jasně, to už tu dlouho nebylo. Jo zase bude řeč o týhle bejkárně. Tentokrát ale zabrousíme do vod hudební produkce a tím pádem si promluvíme o klipu, kterej vyjde na Štědrý den na Youtube. Inu a protože jsem to já, řeč nebude zrovna krátká. Každý dílo má svůj příběh O Láďovi s autobusem a ten příběh neurčuje jen jeho povahu, ale také určitou uměleckou hodnotu. Tím částečně narážím na to, že AI Art ve skutečnosti žádnou uměleckou hodnotu nemá, protože za sebou nemá žádný příběh. I když teda výsledky jsou impozantní, není třeba dodávat to, že k tomu, aby nějaké dílo vytvořila, nemusela něco prožít. Už nevím, kde jsem to četl, ale nějakej učenej pán v literatuře řekl, že staří Řekové už to všechno napsali. Estetika umění se skládá z již dříve objevených a využitých "archetypů". Vždycky pracujeme na cestách, které už byly vyšlapány, bez ohledu na to, s jakou kreativitou a autenticitou to děláme. Argumenty proti A.I. neuznávají, že individualismus přítomný v umění minulého století by nebyl věčný. Umění není jen individuální, ale i komunitní, protože potřebuje komunitu. To věděli už staří Řekové. Ekvivalentem tohoto tvrzení v hudbě je, že všechny dobré písničky už byly napsány. A je to pravda. Existuje jen dvanáct not. Existuje také jen tolik akordů a tolik možných melodií. Hudba je velmi konečná, zvlášť když pochopíte, že vybočení ze stupnice/klávesy obvykle není příliš estetické. Skoro všechny skvělé melodie, ale ne kombinace už byly v určitém smyslu prozkoumány. Není toho mnoho (nebo vlastně nic), co byste mohli hudebně udělat a co už nebylo uděláno dříve. A to je důvod, proč se "zvukový design" dostal do popředí a skutečné psaní a skládání písní se v posledních letech dostalo do pozadí, ale to je jiná diskuse. Příkladem toho bylo i Dolito!

Jakožto Apodstolskej, s čím jsem se vytasil už v minulém článku, jsem začal vlhce snít o naší vlastní písni někdy v době před karanténou. Nějak jsem to nadhodil do skupiny s tím, že by to něco chtělo a nechť s tím nějakej hudebně založenej zvratr něco udělá, ale nějak se samozřejmě nic nestalo. Co si budeme vyprávět, prostě by to někdo musel udělat a to se snáz řekne, něž právě udělá. Jako složit dobrej song, to není jen tak. Já jsem během svojí kariéry a experimentování s ní skončil tím, že jsem objevil, že hudební nástroj opravdu není můj největší přítel. Jako mladý rebel jsem samozřejmě vlastnil elektrickou gejtru a měli jsme s kamarádem Mikim svojí kapelu Koroptev. Naše zkoušky ale namísto učení se hrát, dopadaly povětšinou pořádnou kocovinou a songem "Nabiju si fáju". He.  Tenkrát to jsme ještě fungovali ve zkušebně z jejíchž garážových vrat vylezly nakonec jména jako Průmyslová smrt, Human Steak a další slušný projekty, jejichž členové to opravdu někam dotáhli. Já to dotáhnul na to, že hudba opravdu nebude to nejlepší, co umím a tím moje hudební kariéra skončila a věnoval jsem se teda grafice. Ale vraťme se teda k Dolitu!.. Ještě než se stanu světově uznávaným pěvcem, jenž je zahrnován nehynoucí slámou.

Myslím, že tím základním impulsem byla doba karantény. Ne, že bych se nějak nudil, to opravdu ne. Jako správce sítě jsem se musel otáčet, protože síť, kterou jsem začal spravovat praskala ve švech jako Pandořina skříňka na který bylo napsáno "Hrnečku vař!". Všichni homeofficáci i běžný uživatelé kvičeli, protože internet pro ně byl životně důležitá věc, takže jsem spíš lítal jako tajtrlík, aby všechno fungovalo. Takže ne, není to výtvor znuděnýho mozku. Tenkrát jsme ale se ženou hráli v coopu Far Cry 5. Jsem rád že mám pařící ženu. No a kdo Far Cry 5 zná, ví že tahle hra byla o slušně mocný sektě, která se připravuje na Soudný den v Montaně (ten opravdu přijde). No a jedna vysoká sektářka jménem Faith, tam má moc hezkou písničku, která je doslova tak lepkavá že ti vleze ti do hlavy. Však si to poslechněte jmenuje se to Help me faith. 

Ty jo říkal jsem si, že tohle to je opravdu ono. Avšak banda shledala tuhle písničku smutnou a začala vymejšlet. Když se moc vymejšlí nakonec to u toho vymejšlení většinou zůstane. A tam to taky zůstalo a to mě mrzelo. Čas šel dál a jednoho dne jsem uslyšel díky kolegovi Martinovi nějakou parodii na Ameno - Era, která mě dost pobavila tím, že interpret tam zpívá: "Nepíto, je teplé, ser na to!". Sakra to je ono - s čím jsem se potýkal, že věc by měla být jednoduchá - to abych ji zvládl. Zároveň měla mít takovou sakrealní podstatu. Jak jsem proboha mohl zapomenout na  Ameno! Stejně už všechno bylo napsaný, ne. Takže jsem začal shánět pomocníky, neb já zpívám jako Pavarotti až po jedenáctý a to už zvládnu u každý písničky stejně jen první sloku a dál nevím. Ale zase... dneska po někom něco chtít a já zrovna nepatřím mezi ty nejotravnější. Žena mě odkopla s tím, že má trauma z toho, že ji v mládí vykopli ze dvou sborů a ti zasvěcení s tím, že prostě nemaj čas. Obojí se samo sebou dá pochopit, ale rozhodně to moji touhu neukojí. Dopadlo to tedy tak, že jsem stáhnul karaoke z Youtubu, zasedl za svůj Rode Podcaster a krákorací martirium započalo. Jako já zpívám rád, ale nikdo mě nechce poslouchat. Proč jsem teda začal úvahou o AI Artu. To moje krákorání nemělo vítaný efekt, ač se mi snaha upřít nedala a šel jsem do toho s tím, že tuhle sloku já a můj zvukový software Adobe Audition třeba na po padesátý nějak dám. Nedělo se tak. Text jsem nějak tak zkoušel napasovat za běhu, podle toho, co dokážu zazpívat a jak, ale jak proboha udělám ženský vokály. Google zachraň mě.

Našel jsem celkem slušný voicechangery - tak se tomu říká, který díky AI fungujou v reálným čase měnit váš hlas. Asi nejimpozantnější z těch věcí byl jakýsi Voicemod. Takže jsem z pomocí kabelu jack-jack a virtuální zvukovky, zkoušel nahrávat přes AI voichenger a zjistil jsem jednu věc, která tyto pokusy utnula. AI neumí zpívat! Umí vám napsat text jako ChatGPT, umí "oživit" dávno mrtvý autory, umí kreslit a malovat úžasný zběsilost, co i lidi překonaj, programovat v Pythonu, předstírat cizí osobu, která vám už možná dneska volá a nabízí změnu dodavatele elektřiny nebo upscalovat obrázky, ale zpívat... to ještě neumí. Tím moje dobrodružství Voicemodem skončilo. Díky této blbince jsem se ale o něco líp naučil zpívat a taky pracovat s efekty jak Strech, Shift a time, který mi pomohly napravit moje zpěvné nedostatky a frázování. A zjistil jsem, že se mi líp zpívá bez odposlechu, nebo s hudebním podkresem ve sluchátkách. Jo prostě za vším hledej odhodlání a tvrdou práci.

Když doma ustal smích mé manželky, která ze mě měla vysloveně prdel, píseň už měla prvních pár slok a já je pyšně pouštěl bandě i kolegovi, abych zjistil reakce a postřehy. Nikdy nebuďte citliví na kritiku, když ji berete vážně, někam vás posune. Takže jo s covidem je amen. Bohužel dneska si uvědomuju, co všechno nám tahle věc vzala. Všichni si na ten net zvykli, přestali chodit ven, do kina (mimochdem běžte na Avatara - je skvělej) a do hospody (naštěstí jen málo). Naše alkoholická sekta ještě před covidem každoročně pořádala takzvanou Quíčalu, kterou založil kamarád Jindra. Tyto akce byly letním našeho řádění a probíhalo to na chatě jeho rodičů, samozřejmě že s jejich požehnáním. Jenže v karanténě se tam nastěhoval jeho brácha a tím tyto pompézní akce utichly. Pár kamarádů, co s námi jezdívalo asi taky už neuvidím. No a pár z nás chtělo tuto tradici obnovit a díky Ondřejovi jsme v hospodě ukuli plán, že bychom mohli v naší nelehké situaci, kdy už lidi mají trochu víc problémů, dětí apod. vykonat tuto akci na myslivecké hájence v Radostově, kde jsme se brali s mojí drahou chotí. Neb místo je to prověřené a hodné takové akce. Tedy slovo dalo slovo a radost vystřídalo nadšení a po urputných organizačních anabázích jsme téma pojali samozřejmě v mysliveckém stylu Slavností sněženek. Ona každá taková akce měla svoje téma, ať už to bylo třeba uctění památky Dana Nekonečného. No a mě prostě napadlo, že vezmu kameru a když už teda mám píseň tak musí být zákonitě s klipem a že to naberu tam.

A to byl opravdu punk. Naštěstí jsme měli hájenku zamluvenou štědře na celý víkend. Takže už při chystání a přípravy kostýmu. Ondra doslova vyhrabal skříně svého státy s dostatečně dobovým oblečením. Celá moje podstatná rekvizita byla trochu menší mysliveckej klobouk zakoupený na aukru.

Takže jsem vzal kameru a stativ a když jsem dovalil pár nezbytností, během toho jsem stihl nabrat pár časosběrů. To je taková ta metoda, kdy kameru nebo foťák postavíte na místo a necháte ji točit. Celé video pak asi tisíckrát zrychlíte a vuala, má to efekt. Naštěstí nám až úchvatně přálo počasí, takže mimoto že jsme si akci bezvadně užili, jsme měli krásný podzimní kulisy jako bysme je vykradli z Kerska. Druhý den už to bylo o poznání složitější, neb nic není víc tvůrčí jako se probrat s pořádnou kočkou. Základní příběh, kdy myslivec sleduje kněze a ten mu v kouzelný lokalitě ukáže, jak proměňovat vodu v pivo, to jsme nějak tak už vymysleli. Ale to že se do kostýmu kněze nakonec navlíkne Cyril místo Matouše, neb mu byl malý a Ondra sebou vezme Matoušovu ufomasku a natáhne mu ji na hlavu, kterou jsme děsili první návštěvníky po covidu v  Batalionu u Draků, to už nějak vyplynulo ze situace. 

Ufoni v Batalionu U Draků

Ráďa s Verčou akci víceméně organizovali a když jsme točili záběr se "Žroutem", kterýho si Radek vybral, objevili jsme trs zcela zvláštních hub. To se muselo spojit a využít. Vůbec důležitý je umět improvizovat a nezaseknout se na místě, když všechno nejde podle plánu. Kolikrát z toho vylezou nejlepší věci- Nakonec Cytilův kostým měl bejt typický roucho mnicha…. Koneckonců klip měla být hlavně hezká vzpomínka a prdel a myslím, že neumětelství, nebo drobný nedokonalosti dnes už na Youtube každý s úsměvem přehlídne, nejsouli třeba i plusem. Ovšem nesmí být vyloženě hloupé. To se nám naštěstí nepovedlo. Navíc Ondra, co by myslivec č.1., odvedl vskutku skvělej výkon a pár záběrů je vlastně na jeho námět. Předvedl úplně perfektní vžití do role, což se mi nakonec vyplatilo při střihu. Prostě takhle efektivní natáčení jsem neviděl. Tedy v sobotu jsme tím utratili něco kolem třech hodin odpoledních a zbytek se už dodal videi z mobilních telefonů, co jsme ve víru dění urvali kdož chceš.

Stejně jsem měl pocit, že to úplně nestačí, a tak jsme ještě další týden vyryazili jen s Ondrou do lesa nádherně napuštěným kerskou mlhou a dotočili vatu. V podstatě ta příběhová linka byla dosti hrubá a já si ještě za běhu vymyslel, co by bylo dobrý tam dodat plus natočit nějakou tu drobnou vatu. To jsou takový záběry co se hodí všude, aby tam nebylo jen, že postava jde z bodu A do bodu B. Dodává to atmošku. Takže záběry s mlhou jsou z toho druhého natáčecího dne. Což jsem tradičně zvládli za pár hodin po předchozím probdělém večeru. Ondra jako velkej milovník lesa věděl o každým krmelci, takže jsme to Městských lesích Hradce Králové měli raz dva a než padla tma byly jsme zpátky doma. Počítám, že tak čtyři hodiny. Naštěstí dost vedlejšího materiálu už bylo vytvořeného historicky s nadběhem, jako třeba tahle úvodka na naši soukromou akci, která v klipu slouží jako "vzpomínka" a fotografie myslivce č.1.

Pak už teda ještě využít AI k tomu, aby mi nananimoval Jetusův real obličej (ten jsem dělal manuálně z Bruce Willise), myslím že jsme na to použil poměrně jednoduchou apku. Ksicht jsem v After Effectech dodal do těla, který jsem pomocí bone animace lehce rozhýbal a do pozadí jsem fláknu nějaké  timelapsy, asi prostě ty co se mi líbily a udělal několik verzí. Den, odpoledne, večer, noc, abych tím příběh hezky časově oddělil. Ostatní effekty už jsou jen hračky s blend modem, jako efekt "koukám se do dalekohledu" apod. Jak říkám, na dokonalost si nepotrpím a pochybuju, že by to vůbec kdo ocenil. Každopádně dělat video k hudbě je docela náročné na různorodost záběrů. Střih musí být na každou sloku, zadunění bubnu, nebo jakýkoliv významný změny taktu ve skladbě. Naštěstí s tím úplně problém nemám, neb trpím naštěstí synestezií. To je takové sloučení dvou vjemů, třeba vidíš barvu a v hlavě si myslíš číslo... prostě jeden vjem vyvolává druhý, takže práci s hudbou nebo zvyk s vizuálem zvládám dost dobře. Přátelé, prostě střih a grafika i s osmi hodinama natáčení byla sranda oproti tomu to nazpívat tak, abych se za to nemusel úplně jako nezpěvcec stydět. A opravdu jsem prozpíval minimálně tři víkendy naprosto tvrdohlavě zmar nezmar. Tak a teď už je to na vás. Vy to bude hodnotit. Což už můžete teď, když jsem Jetusovi zařídil Bandzone. Po tomhle tréningu už zpívám o něco líp a vážně bych ocenil, kdyby si tohle AI přečetla a opravila za mě ty šílený chyby a překlepy. Čtenář snad promine. 

Dneska tady sedím za kompem a horečně dopisuju tenhle článek po tom, co jsem se vrátil z Domácí Hospody, abych tam všechno připravil včetně plátna projektoru... prostě, aby to bylo všechno cajk. Dělám to důkladně a s předstihem, protože vím, že Murphyho zákony fungujou a co se může posrat, tak to se posere. To mi věřte. Tak doufám, že se u tohodle low cost klipu pobavíte. Zároveň bych chtěl poděkovat všem, co se natáčení zůčastnili, protože ta chemie, souhra a improvizace která ve vás byla, to není jen tak. Vážně jsem rád, že mám takový kamarády, jako jste vy. No a kdo přijde 21.12. tj na poslední Jetát v roce v 19 hodin na Dolito! do Domácí Hospody v Hradci Králové, bude nejen blahořečen, ale i mu to Jetus oplatí na čepech! A ti mohli přijít a nepřišli, si musí počkat na Štědrý den. Takže hezký svátky! A pamatujeme na jedno, kdo nemá rád Jetuse, nemá smysl pro humor... a to je ten příběh, ten přesah do komunity, kterej za touhle blbinkou stojí a já se ptám, tak má to hodnotu nebo ne? 


Dark Disharmony 2 bude!

Dark Disharmony Game playscreen

Adventura, kterou jsem vyvinul v Adobe Flash a vydal v roce 2011 na Newgrounds.com se po deseti letech dočkala vydání i na platformě Steam jako plnohodnotná hra, i když je to svým způsobem vtipná horrorová jednohubka, kterou chystám dále rozvíjet. O tom mluvím v herním pořadu Vortex s Jiřím Bigasem a Zdeňkem Princem. Takže co je příběhem mojí logické hry. Jako hráč musíte v lese najít všech pět zamordovaných členů deathmetalové kapely, aby jste pak rozpoutali peklo na Zemi a vypustili prvního jezdce apokalypsy a tím je Infekce.  Hráč je tedy zlovolnou světluškou nebo bludičkou a jelikož nemá žádné ručičky a nožičky musí si vystačit se svými kouzelnými silami. Chcete znát celý příběh?

Když se ohlídnu, troufnu si říct, že tohle je moje životní dílo. Někdo by mohl nadhodit, že jsem to teda daleko nedotáhl, ale pro takový můžu říct, že je to něco na, co jsem opravdu pyšný, protože příběh kterej za touhle krátkou adventurkou stojí, není zrovna krátkej. Jeden si může představit, jak dlouho může taková prvotina trvat. A je potřeba ten příběh říct, aby to všechno dávalo smysl.

Je rok 2010 a jsem ve čtvrtým ročníku grafiky na Kyberně. To byla škola, o který jsem snil, už jako malej kluk, na základce v devítce, když jsme dostali do ruky, bulletin středních škol. Nejsem na tom bůhvíjak, protože školu jsem dělal dálkově při zaměstnání, kde se živým jako elektrotechnik, což je moje výchozí právoplatně uzavřené vzdělání, který mě odsuzuje buď v práci v továrně nebo tahání tukabelu. Naštěstí mě tahle práce svým způsobem baví a dává dost do života. Nicméně s tím jsem se nějak nedokázal smířit, a protože mě to k umění vždycky táhlo, i nějakej talent se ve mě vzal, a nutno podotknout, že je záhada po kom. Tak jsem se dal do boje s dálkovým studiem, prací a životem, dřív bouřlivýho pankáče, abych zanechal po sobě aspoň malinkatou stopu. Bylo mi tenkrát myslím kolem pětadvaceti a kromě alkoholickejch, milostnejch a jinejch eskapád toho mimo pár výstav mých obrazů, pár článků v novinách a vyhraný fotografický celorepublikovce tolik nebylo. Prostě jsem chtěl víc, chtěl jsem ze sebe vymáčknout všechno, co ve mě bylo, a protože jsem si věřil, chtěl jsem si splnit svoje dětský sny, což spočívalo v tom udělat hru a film.

Kyberna byla v Hradci Králové, takže tam bylo vždycky úmorný dojíždět až z mého rodného města Jihlavy, cesta autem trvala kolem dvou hodin, jet vlakem nebo autobusem bylo nemyslitelný, protože tím strávil člověk celý den. Pak tam do sebe nalejt látku, vylejt se se spolužákama a štěstí bylo, že partu jsme měli skvělou, v úporný kocovině zase nalejt látku, napsat testy, dojet domů, přes neděli udělat co je v mojich silách a šup zase do špinavejch montérek a příští tejden zas. Dneska už bych to nedal.

Prostě na Kyberně jsem se zamiloval do Adobe Flash, kterej měl krásnej koncept, kdy jste v jednom člověku, pokud jste nepostrádali renezančního ducha, dokázali udělat cokoliv, a to docela rychle. Jinak v grafice jsem měl rád všechno a všechno mě zajímalo, takže nebyl problém se nechat vyprdnout s vyznamenáním. Ale Flash, to bylo opravdu něco a pamětník ví, že v té době to opravdu jelo a free hry, který byly hlavně online měli často skvělěj nápad, což dnešní herní scéna trochu postrádá a opatrně sází na ověřený postupy. Takže Flash byla jedna z mála programátorskejch věcí, kterou jsem nazul jak nový boty s nápisem Action Script 2.0 a díky učiteli a kamarádovi Milanovi Hlouškovi, kterej mi pomohl ty flashový boty zavázat, jsem ho dokonale ovládl a začal se neskutečně kreativně rozvíjet. Navíc komunita okolo byla opravdu otevřená a informací i kódu bylo všude dost a tehdy se to stalo. Milan měl totiž deathmetalovou kapelu. Mimochodem, tahle muzika mi nikdy cizí nebyla, a tak se jednou stalo: "Hele, Petře, nechtěl bys naší kapele udělat jednoduchej flash, kde by na nás bylo telefonní číslo?". No jasně, že jo a tak jsem na tom začal dělat, jenže se to jaksi rozrostlo a když jsem udělal jednu věc, napadla mě druhá a pak zase další až, se z toho postupně stal docela nemarnej příběh, kdy jako zlovolná bludička musíš najít pět zamordovaných členů deathmetalový kapely a rozpoutat tak peklo na Zemi, což mi přišlo vtipný. Takže se teda stalo a najednou přišla na řadu matura.

Jak jsem říkal, já se tak nějak dobře učil, takže to tolik nebolelo, ale nebyl čas. Maturu jsem dal, otřel jsem si zpocený čelo a hurá zpátky do Jihlavy, kam se mi teda nechtělo. V tý době to byla celkem díra, pokud jeden nechtěl dělat skladníka ve šroubárně a při tom číst Vergilia v originále. Na škole jsme s programátorama, a s kolegou z grafiky Pepou, začali podnikat, já to vzal oficiálně na sebe a založil svoje studio d3arts. Byli jsme dálkaři ve třetím ročníku Kyberny a měli označení D3, když jsme to založili. Mně se ta přesmyčka D3 -3D líbila, jakože i když vynecháš tu číslovku, tak je to darts, což znamená šipky, mělo to švih. Sem tam nějakej web, semtam letáky, vizualizace, výpravnej film pro středočeský ovocnáře, malby v zoo, komerční kravinky. Jenže to byli kluci chytrý a když viděli, že takhle se milonářema nestaneme, radši se po maturitě rozutekli každej za svým štěstím a životem. Abyste věděli, teď málem zamačkávám hrach. Byly to moc hezký časy, kdy si jeden uvědomí, že žije. No, mě se to balit nechtělo a tak jsem pokračoval v údělu grafický prostituce s tím, že když uloupnu nějaký slušný peníze narvu to do nějakýho svýho umča.

Takže asi rok po maturitě byla Dark Disharmony venku a já to hrdě se všema bugama upnul na Newgrounds.com, kterej jsem upřímně miloval, kvůli tý platformě, kde se dáte s ostatníma umělcema dohromady, něco vytvoříte a šábnete se o to.. no bylo to venku. Ale počkat, aby bylo vyprávění trochu konzistentní, vědomě jsem přeskočil něco důležitýho, bez čeho by hra rozhodně na světě nebyla a to byl takovej divnej brouk jménem Narco. Pamatuju se, jak jsem ještě jako cucák někde sosnul jeho indie hru Mrtvý město. Kdo neví, co je to indie, tak to je hra, kterou udělá nějakej nezávislej vývojář a jo, taky to byla adventura. Tenhle žánr rozvíjí a povznáší hráče z role bezduchýho mačkače tlačítka myši, nicméně jak jsem později zjistil, je to ten nejméně hraný. Nidky neberte věci podle sebe, pokud jste tak divný, jako já. V tý době jsem byl taky člen komunity kyberpunk.org, což byla bandička ajťáků řízlá tímhle filozofickouměleckým směrem, mimochodem, udělal jsem týhle český kultuře logo, nebo spíš tomuhle diskuznímu fóru logo, nutno podotknout, že jsem taky občas napsal nějakou tu literaturu. Ale zpět k tomu Narcovi, on tam samozřejmě byl taky. Dost jsem si chrul, že jsem mezi takovejma podivínama. No a Narcova hra i jeho hudba mi tak nějak po dlouhý léta utkvěla v paměti, tak jsem si řekl, proč mu nenapsat. Jo! To byl ten správnej krok, protože z ponurého depresivního Narca, se kterým se známe jen virtuálně a vlastně jsme se fyzicky nikdy nepotkali, se vyklubal skladatel geniálního hudebního podkresu, kterou celej audiovizuál náramně doprovází a o další dimenzi prohlubuje atmosféru patetickýho temna. Takže je to venku, hra sklízí poměrně skvělý hodnocení a kritiku i ingame reklama něco generuje, jsem trochu slavnej, jsem v euforii, teď už stačí jen blbě chcípnout a jsem legenda... to jsem si tehdy říkal.

Takže po bujarých dýchánkách, kdy jsem se opájel svým egem přišla zase řeč na život a lámání chleba, návrat ke kšeftům, který se najednou přihrnuly a dost z nich vůbec nedopadlo a aby toho nebylo málo, stalo se to nejhorší. Zase jsem se zamiloval do jednoho koťátka. Jmenovala se Kristýna. Malinká mlaďounká citlivá holka s uměleckým nábojem, která nevěděla, co se sebou a která se při sebemněším projevu nejistoty labilně rozplakala. Končila absolvováním gymplu a co se nestalo dál... Kyberna otevřela Vošku. Mně tak nějak celej život vadilo, že ač mám dvě matury, tak na mě vysokoškoláci čumí jako na nějakýho divnýho skřeta, takže jsem si řekl, že nějakej titul, i když za jménem, by se hodil a že když už u toho budu, Kristýnu vezmu s sebou, ona bude šťástná a já budu šťastnej taky, protože nejen, že budu mít tohle koťátko, titul, ale taky zase vysmahnu z Jihlavy a budu tam, kde jsem to měl vždycky rád, a to v Hradci. Přestěhoval jsem se jako mávnutím kouzelnýho proutku a zkrátím to. Školu jsem dal jako první a jedinej. Zavřel jsem to filmem - dokumentárním experimentem Jednoletá zahrada.

Hned po tom jsem šel na dlouho odkládanej zákrok, kterej spočíval v kompletním vydlabání celýho dýchacího ústrojí ksichtu. Popravdě jsem si myslel, že ta bídná smrt je za rohem, ale v Jihlavě mě zvládli dát dokupy. Zachránili mi život. A hned potom co jsem se začal hrabat ze sraček, mě Kristýna opustila. @#$Xě! Že se omlouvám se čtenářovi. Pak se zahrabala někam s novým pinďourem a nevím, myslím, že už ani nic nedělá. Takže jsem se přestěhoval do kanceláře, kterou jsem si otevřel s filmařem Jaromírem Patkou, kde jsem ani neměl vodu, myl jsem se v tělocvičně a vajíčka si vařil v rychlovarce a prdel si myl nejčastěji v lavoru. Ráno jsem si v tý rychlovarce udělal kafe. Díky punkový nátuře jsem tak nějak vesele přežíval jak se dalo. A to jsem přátelé vydržel tři léta, kde se z mýho podnikání i Dark Disharmony stala vybledlá sláva. A když už to vypadalo, že se jako zkrachovalej syn budu muset zase vrátit domů , zázrak! Sakra! Jetus mě fakt miluje! Ano díky srdce a světabolu, jsem vytvořil Jetuse, takový moje druhý alter ego, který si dělá legraci za všeho co upřímně nenávidím.

Takže v čem tkvěl ten zázrak. V Eaglu, což byla hradecká reklamka, hledaj grafika, to by mohlo bejt zajímavý. Nikdy nepodceňuj sílu Facebooku. Chlapci z reklamky hrajou grindcore, dělaj design, Štěněta znám z fesťáku a z Draka (přece to lití k něčemu bylo) a šéf Jirka Kopta vypadá jako správnej kořen. Takže jsem tloukl obalovej design pro nářadí a dost pěknějch věcí se nám povedlo. S chlapama byla fakt prdel a chodil jsem tam spíš jak do klubu přátel žehu, než do práce. I když teda přiznám, že občas z toho stresu byla nějaká ta depka nebo splín. Pokud jste labilní a pomalí, nechcete dělat v reklamce, to mi věřte. Nicméně utekly tři léta, já se stal definitivně hradečákem, sehnal si normální byt a můj plamen začal poněkud pohasínat, nic novýho jsem se neučil a každá práce mi přišla ekvivalentem oběživa, který chcípne, sotva se nadechne. A pak se to zase stalo.

Flash končí a prej je to dobře! Zachvátila mě úzkost a panika, z toho, že ztratím punc umělce, že moje dílo zmizí v propadlišti digitálních dějin a jediný, co mi zbyde bude to oběživo. V tý době už jsem byl se svojí nynější manželkou Martinou, když ještě nebyla mojí ženou, kterou jsem hledal celej život. Chtěli jsme děti, a tak bylo nějak na čase udělat obrat o sto osmdesát, neb v reklamce sice prdel byla, ale byl tam stres a já se nějak buhví jak taky neměl. Byl to trochu punk. Rozhodně bych si netroufl v takovým stavu být otcem, který musí uživit rodinu. Takže jsem to vyřešil kulantně a v dobrým prásknul dveřma. Navíc doba byla zajímavá a já cítil, jak mi unikají takový vymoženosti jako kryptoměny, přichází éra 3D tisku o kterým vím zatím prd a mrzí mě to a to, že mi 3dčko šlo... Takže bylo na čase to risknout a celej ten projekt postavit zase na nohy. Back to the mothership! Jdu na Kybernu a jelikož spousta kantorů je víceméně studio kamarád, ochotně mi poradí a pomůžou. Nakonec spásný polibek zasazuje Milan, s tím, ať to prostě dám do nějakýho projektoru, tohle řešení jsem dokázal dlouho přehlížet, no ať udělám z toho prostě exáč. Po nějaký době se mi v hlavě rozsvítilo. No přece s regulerním exáčem se už dá něco dělat. Co takhle to prostě dát na Steam, kterej vás pumpne o mrzkých šedesát nebo sedmdesát procent výdělku.

Jako nezaměstnanej jsem si myslel, že budu mít bláhově dlouho času. Makal jsem na tom a učil se. Objevuji zázrak zvaný Zinc, který dříve značně předražen, dnes z důvodu úpadku Flashe jest zdarma, pomohl mi převést moji flashárnu na exe. Funguje to totiž tak, že flash, který byl dřív doplňkem prohlížeče zvaným též ActiveX, takže flashovky se daly hrát buď přes Flash player (standalone), který ale málokdo na pc vedl, nebo přes internetovej prohlížeč s pluginem. No a tahle Zinc šikovnost, kterou její posmutnělí a geniální vývojáři dali zdarma k užití. Ta mi pomohla vytvořit plnohodnotnou hru. Buch-nám žehnej! Bylo na čase hru někam vytavit, nebo lépe prodat a šlo mi jen o to, aby si jí zahrálo co nejvíc lidí. Jelikož moje pařanská léta zamrzla někde u vynálezu torentu, díky mé pařící ženě jsem začal objevovat Steam. Aha no to není tak děsně složitý a už se po výčepech chlubím, že budu mít hru na Steamu! Na Steamu! To už sakra něco znamená. Platím poplatek, v tý době něco kolem dvou a půl litru za aplikaci, podepisuju hnusný birokratický informace, naštěstí jsem vycvičen mým neúspěšným podnikáním... a jsem tam.

Pár dní frézuji dokumentaci a asi za tři měsíce po mém odchodu z reklamky uploaduju. Lidi hrajou. Jsou nasraný, že je to krátký, ale občas přiletí i nějaký pozitivní komentář. Mimoto, že to dávám za směšnou cenu s vidinou dalšího vývoje a to díky nějakému startupu typu Patreon se snažím tvořit marketing a distribuční kanály, který má Steam fakt zmáklý. Běžím s tím stejně do Vortexu, herního magazínu se Zdeňkem Princem a Jiřím Bigasem, kde to rozhovor dopadne líp, než bych od sebe čekal. Díky hadru na hubě můj ksicht stejně nikdo nepozná. Doma mi za zádama jedou dvě tiskárny Ender 3 vlastnoručně vyupgrejdované, aby mohly tisknout gumový kokoty z ABS. Ne vážně, tisknu teď nádherný věci. No a běhěm svýho zájmu o 3D tisk jsem se seznámil s Lubošem Špačkem se kterým jsem párkrát mluvil skrz práci v reklamce. Luboš je digitální guru, má wifi síť, má hostingový služby, je to sympaťák a lidsky si sedneme. Luboš by taky chtěl vědět víc o 3D tisku. Je to ten typ člověka a technologickýho kámoše, kterýho hledám a kterej mi v Hradci pořádně chybí, tak jako mi chybí můj věrný umělecký kolega a bratr v čepu Tomáš Sedláček. Luboš mi volá a chce abych dělal správce a technika jeho wifi sítě! Vytasené zuby mojí manželky se mění na milý úsměv, který mi říká "Zlato". Dělám v Best-net, řídím auto, který jsem sám polepil v reklamce a seznamuju se s Martinem Bílkem, dalším skvělým člověkem, co mě občasným kopem do zadku svede na správnou cestu, když potřebuju.

Narodila se mi dcera. Jsem asi to největší dítě štěstěny. A tak pracuju a vychovávám, na moc věcí není čas, ale i tak se mi díky Alconost.com podaří přeložit hru do osmi jazyků. Píšu Narcovi, že bych jako chtěl pokračovat na dalším vývoji, že všechno klaplo, i když to trvalo sakra dýl, než bych si představoval. Narco žije a říká si Freo! Paráda. A tak šel čas a nic se něděje, protože výchova mýho malýho zlatíčka a současná práce mě zároveň naplňuje i vyčerpává natolik, že není moc prostoru pro ostatní tvůrčí věci, leda bych zabil veškerý odpočinek a pak se z toho zbláznil. Moje stránky vypadají hnusně, skoro patnáct let jsem jenom záplatoval a nenáviděný mobilní zařízení, kvůli kterým vlastně byl Flash zaříznut, je zobrazujou ještě hnusněji. Do portfolia nejdou upovat obrázky, a tak volám Lubošovi a říkám: "Kamaráde, prosimtě, nezkusil bys to opravit?". "Hele celý to smaž a udělej to znova!" To je přesně ta věta, co nechcete slyšet. A tak stavím d3arts.cz znovu na nohy s pomocí WordPressu, a rad kolegy Martina ho zdvihám ze země do zářivých výšin. Ono to funguje! Plním portfolio a blog tímhle příspěvkem a když tohle datlím na postcovidové dovolené, která nám má kompenzovat absenci líbánek, říkám si, že už jsem teda udělal dost toho bodu A a jestli taky už není na čase pohnout se dál a dorazit k bodu B. Protože by to bylo sakra škoda kdyby ne, aspoň myslím. Je rok 2022, je mi 38, přežil jsem covid, bolí mě hlava z Ruska, mám na sobě zase montérky a zase tahám tukabel. Naštěstí jistota práce v tomhle sektoru mě uklidňuje, rodina je přece základ kvalitního života, ať si každej zastydlej mladík říká co chce.

Spása! Umělá inteligence drtí grafiky, ilustrátory a konceptualisty včetně fotobank a utírá s nima zadek. Směs mých ambivalentních pocitů ve formě masožravý prdele se valí ven a zanechává mi jak pocit zmaru tak i naděje. Nynější dogma o tom, jak AI bude dělat ošklivou manuální práci a můj obor zůstane nedotknutelný jsou ohlodaná a zhnědlá. Zkouším co dovede MidJourney, poprvé v životě trochu používám Discord, neb tam má MJ hnízdo. Jestli dokáže rychle vizualizovat to, co mám ve svým mentálním obraze, kterej má jasné a konkrétní formy, nebude to mít chybu. No úplně nedokáže, ale dokáže udělat části, z kterých umím složit kvalitní koláž svýho mentálního obrazu. Zkouším i další jako Dall-E. MidJoyrney bot na Discordu vede. Její vizuál je takový organický, když skládá grafiku, z jakých si vláken nebo troufnu si říct hovínek, který pak kognitivně spojí, abstraktně zkroutí končetiny a neuznává anatomii, nachází nakonec zalíbení s mým Photoshopem jako zmrzlina s limonádou. Kvůli dalšímu vývoji ve Flashi jsem si držel na kompu Windows 7, který mávnutím ruky měním za Windows 11. Myšlenku na pokračování příběhu, kdy každá scéna má být jeden jezdec apokalypsy, který bude hráčem vypuštěn a to epidemie, zmar, válka a smrt ...kterou jsem potutelně smolil, když mě můza políbila do bločku po nocích, se stává čím dál hmatatelnější a radiace doprovázená hnusem, temnem a řinčením zbraní posledního koutku dobra, které se snaží zachránit útěkem na jinou planetu. Navíc tenhle horor jsem dělal tak, aby měl skryté sdělení. Vyděsit lidi tak, aby si trochu vážili svýho života, aby ho nebrali jako samozřejmost a zapudili svoje pitomý tužby po moci. Což by dnešní době obzvlášť prospělo, hlavně těm fanatikům z Ruska.

Povede se to? To je otázka. V letadle na dovolenou smolím na malinkým tablet PC s touchpadem zaraženej do sedačky letadla, píchajíc loktem spolusedícího do žeber, tenhle obrázek a říkám si... "Ty číčo, možná jsem ještě moc mladej na to, abych začal vzpomínat, co jsem neudělal!". Zbejvá toho dost, a to dodělat outro jedničce a intro a nějaký koncept dvojce, zkusit to narovnat do nějakýho startupovýho projektu. Všechno ale nějak začíná a má svůj čas, aspoň myslím. Jestli jste to teda dočetli až sem, tak vám děkuji, že jste obětovali svůj čas a můžete se tedy dokonale pokochat tímhle plakátem, který jsem s pomocí AI vykouzlil a těšit se na to, že Dark Disharmony 2 jednou spatří světlo digitálního světa.

Jestli vás moje hra začala zajímat. Můžete si jedničku za mrzký peníz zahrát na Steamu 😉