Parallax míří na Love and Hope International Film Festival v Barceloně, autorem je Hradečák.

S AI filmem do Barcelony! 

Český synthwave projekt Secrets of Kandahar, jehož autorem je inovativní umělec a AI evangelista Petr Chroustovský známý jako Chroust, získal významnou nominaci na mezinárodní filmový festival Love & Hope International Film Festival (LHIFF), který se uskuteční od 1. do 4. října 2025 v Barceloně.

Skladba Parallax, spojující futuristickou estetiku, technomystiku a unikátní vizuální styl vytvořený pomocí nejmodernějších technologií a umělé inteligence, byla zařazena do soutěže v kategorii „Best Musical Video“. Parallax, jako součást připravované synthwave opery Secrets of Kandahar, vypráví příběh propojující kosmickou tematiku s hlubokými lidskými emocemi a odráží tak současné trendy ve spojení hudby, filmu a digitálního umění.

Synthwave, také známý jako retrowave nebo futuresynth, je žánr elektronické hudby, který se objevil okolo roku 2000 a čerpá inspiraci z hudby 80. let, zejména z filmových soundtracků, videoher a popkultury té doby. Jeho charakteristickým rysem je použití syntezátorů, pulzujících rytmů a atmosféry evokující nostalgii a retro-futuristickou estetiku. 

Mezi významnými režiséry, kteří se letos představí na festivalu, jsou například Gabo Ramos (Mexiko), Giorgi Markozashvili (Gruzie), Sharvi M (Indie), Hope Martinez (USA), Stuart Brennan (Velká Británie), Irina Unger (USA), René Bueno (Mexiko) a Patrick Schulz (Německo).

V soutěžní kategorii „Best Musical Video Film“ se kromě Parallax představí také další renomované snímky z celého světa, které spojují hudební a vizuální umění v unikátních audiovizuálních zážitcích. Secrets of Kandahar se v této kategorii utká s uznávanými tvůrci, mezi něž patří:

Významné režijní duo Bradley & Pablo, oceněné za klip „Seven“ (Jung Kook feat. Latto) na Clio Awards (Bronze Award in Film Craft: Direction), a známé také klipem „Alone Together“ (Charli XCX), který zazářil na festivalech SXSW a BFI Flare.

Multitalentovaný režisér Yoann Lemoine (Woodkid), známý hudebník a umělec, který získal řadu ocenění za klipy „Iron“, „Run Boy Run“, „Born to Die“ a další, zejména v kategoriích nejlepší vizuální efekty, art design a cinematografie na UKMVA, Grammy a Berlínských cenách.

Další slavná jména zahrnují režiséry jako Aidan Zamiri, Torso a Raman Djafari – vítězové kategorií Best Pop / Best Animation na UK Music Video Awards, včetně spoluprací s hvězdami jako Charli XCX, Dua Lipa či Coldplay.

Love & Hope International Film Festival se každoročně koná v prestižním Cinema Maldà v srdci Barcelony a představuje nejlepší současné světové filmy a hudební videa. Účast na festivalu je příležitostí pro tvůrce navázat kontakty s předními osobnostmi filmového průmyslu, účastnit se odborných workshopů a masterclassů.

Petr Chroustovský, rodák z Jihlavy, který od roku 2013 žije v Hradci Králové, kde předtím studoval od roku 2006 na SŠAKHK (tzv. Kyberna), k nominaci dodává: „Účast na festivalu LHIFF v Barceloně je pro Secrets of Kandahar obrovskou poctou a potvrzením toho, že naše snaha o propojení umělé inteligence s uměním a hudbou má smysl. Parallax je důkazem, že s inovativními nástroji lze vytvořit skutečně originální díla, která rezonují s diváky i odbornou veřejností.“

Z neuvěřitelného počtu více než 1102 přihlášených filmů jsme ručně vybrali téměř 282 výjimečných snímků, mezi nimiž vynikl právě ten váš. Toto uznání je důkazem vašeho odhodlání, talentu a jedinečného vyprávění příběhů. Srdečně vám blahopřejeme a vyjadřujeme uznání za váš mimořádný přínos světu kinematografie. Píše LHIFF.

Projekt Secrets of Kandahar zaznamenal i jiné dílčí oceněnní v rámci jiných festivalů. Chroustovský je také autorem dalších úspěšných projektů, mezi které patří hororová adventura Dark Disharmony, pohádka Bubobola a vesmírná cesta (ve vývoji) a několik dalších krátkých filmů a AI projektů realizovaných jeho studiem d3arts.cz. Jeho tvorba byla rovněž součástí loňské výstavy 2045: Human Expiration, která proběhla v Galerii za galerií GMU v Hradci Králové. V současnosti se podílí na výstavě Mezi lidským a nelidským, probíhající do konce srpna v Galerii Na Parkánech jak člen hradecké umělecké skupiny Homo Digitalis 3.2.1 spolu s Petrem Marešem a Martinou Jurčekovou. Významnou součástí jeho aktuálních aktivit je i spolupráce s Petrem Vyšohlídem (Victory Nox Art Division) na audiovizuální instalaci v rámci výstavy Migrující kostel – inspirace Andyho Warhola, která je každé páteční odpoledne přístupná v Kostele sv. Mikuláše až do konce listopadu.

Slavnostní vyhlášení vítězů proběhne na gala večeru v sobotu 4. října 2025, kterého se osobně účastním.

LHIFF

Více informací naleznete na oficiálních stránkách festivalu: lhifilmfestival.com nebo na mém portfoliu d3arts.cz Popřípadě mě neváhejte kontaktovat. Také můžete kontaktovat mého chatbota, který ví o projektu možná více, než já. Na festivalu budu jediný Čech, držte mi palce.

Co to pro Vás znamená? S jakým projektem se přihlásil?

Být nominovaný na LHIFF je pro mě potvrzením, že má hudebně-vizuální výprava do světa Kandaháru má smysl. Tenhle projekt vznikal z čisté fascinace propojením technologie, lásky a estetiky sci-fi světa a hudby. To, že si ho všimli právě na mezinárodním festivalu, kde se potkává světová špička nezávislé tvorby, je nejen obrovská čest, ale i povzbuzení do další práce. Pro mě osobně je to důkaz, že kombinace AI, emocí a syntetických beatů může rezonovat. A to je zatraceně silná věc. Projekt a jeho další čášti také nasbírali ocenění na dalších festival, třeba výhra v New Jersey za Best Micro Short, a na Paris ISF se zatím drží v semifinále (uvidíme devátého) s Parallax a Critics Choice IFF, Chicago Filmmaker Awards a Tokoy Women FF s Broken Heart– to jsou takové malé festivaly. Úspěch je ale být i jen vybraný… všechny si ani nepamatuju, ale třeba Europ Music Video Awards v Košicích a indický Pageant FF, Czech AI FF v Praze a spousta přihlášek ještě nemá rozhodnutí… Z těch větších mě velmi potěšilo semifinále na Mirada Corta IFF s Cosmic Dance a to už je pěkný velký klasický filmový festival v Novém Mexiku. 

Na LHIFF mě těší, že ta vzdálenost na festival není nedosažitelná a tak jsme se se ženou rozhodli, že účast tam spojíme s takovou malou dovolenou. Ještě krátce k celému projektu Secrets of Kandahar – jde tedy o audiovizuální dílo, jehož výstupem by měla být filmová opera opatřená hudbou, která se nazývá Synthwave. To je můj velmi oblíbený mikrožánr vycházející ze 90 kové estetiky za zvuků kláves a syntetizátorů a v současné době zažívá boom. Mezi třeba známe daksynthové projekty patří Perturbator nebo Carpenter Brut, které opravdu rezonují a které už jsem několikrát slyšel, třeba v Praze nebo na Brutal Assault… Kandahar klipů je zatím pět, písní zatím osm. Všechny najdete na YouTube, Spotify nebo dalších platformách, kterých je asi kolem 20ti. Když se mi povede proložit to hranýma scénama může z toho být slušný celovečerák, se kterým zkusím už oipravdu velké festival, na které si zatím netroufám. Mám k tomu vytvořený projekt na Patreonu – takže předem díky za podporu. 

O jak významný jde festival a v jaké kategorii soutěžíte? Jak velká je konkurence na tomto poli?  Jak velká je konkurence na tomto poli?

LHIFF je Love & Hope International Film Festival, je dnes prestižní filmový festival, který se koná počtvrté v Barceloně v Cinema Malda. Měl jsem to štěstí stát se součástí festivalu, jehož ambice se právě rozrostly, co se týče jeho velikosti. Je to teď místo, kde se potkávají filmaři z celého světa – od nezávislých experimentátorů až po ostřílené matadory. Festival není jen o projekcích – jsou tam workshopy, networkingy, mistrovské lekce a hlavně inspirace. Co je ale nejvíc? LHIFF je otevřený i alternativnímu vyjádření, takže když děláš synthwave projekt na pomezí sci-fi a umělé inteligence jako já, máš šanci, že vás tam vezmou vážně. A právě to se mi stalo. Je to pro mě něco jako Cannes pro našeho druhu tvůrců, aspoň myslím. Co vím tak festival odpromítá něco kolem 200 filmů. Co se počtu přihlášených filmů týče, festival uvádí, že přijmuli 1102 přihálšek.

Out of the incredible pool of over 1102 submissions, we handpicked nearly 282 exceptional films, and yours truly stood out among them. This recognition is a testament to your dedication, talent, and unique storytelling. We extend our heartfelt congratulations and commend you for your outstanding contribution to the world of cinema. Píše Débora Artieda - organizátor festivalu. 

Já zatím končím u hudebních videií, takže můžu soutěžit buď v Micro Short nebo Music Video kategoriích, protože moje díla nepřesáhnou pět minut. Takže na LHIFF jdu s Parallax do Best Music Video a utkám s poměrně známými jmény třeba významné režijní duo Bradley & Pablo, multitalentovaný režisér Yoann Lemoine, Aidan Zamiri, Torso a Raman Djafari – vítězové kategorií Best Pop / Best Animation na UK Music Video Awards známé třeba pro spolupráci s hvězdami jako Charli XCX, Dua Lipa či Coldplay. Ale zpět ke kůži s kterou jdu na trh.  Parallax je audiovizuální kapitola z futuristického světa Kandaháru. V tomto klipu se opět prolíná mystika s technologií, láska s dystopií a zvuk se světlem. Sledujeme příběh napříč realitami, kde se vesmíry lámou ve zlomu času – tedy v parallaxu. Celý koncept je o vnímání různých pravd z různých úhlů a o tom, že realita není nikdy jen jedna. 

Ve videu účinkuje AI modelka Lena Baier, ikonická postava Secrets of Kandahar, která zosobňuje most mezi světy – mezi člověkem a strojem, emocemi a technologií. Její postava je tvořena pomocí umělé inteligence, a přesto v sobě nese hlubší lidskost než mnozí skuteční herci. Lena je múzou, symbolem a zároveň postavou, která nese emoce celého příběhu. Já se beru jako autor konceptu, scénáře, hudby a vizuálního zpracování, který jako AI tvůrce posouvá hranice mezi uměním a technologií. V novém klipu Cosmic Dance jsem se ale vtělil do postavy klávesisty. Ještě důležitý je říct, že klip je unikátní tím, že je natočený na „jednu klapku“, takže v něm neexistuje žádný střih podobně jako třeba ve filmu Gravitace. Do Semifinále v Best Music Video bylo vybráno celkem 17 filmů z USA, Francie, Italie, Francie, Španělska, Řecka. Jo a na celém festivalu jsem jediný Čech. 

Jaké další úspěchy máte za sebou? 

Kromě nominace na LHIFF 2025 v Barceloně, která je aktuálně největší poctou pro můj audiovizuální projekt Secrets of Kandahar, mám za sebou i další momenty, které mě osobně posouvají dál. V oblasti herní tvorby jsem autorem temné hororové adventury Dark Disharmony, která si získala kultovní status v rámci indie scény a stále se mě někdo ptá, kdy bude pokračování. To je mimochodem taky v plánu.

Co se týče AI tvorby, stal jsem se součástí mezinárodní komunity – překládal jsem příručku k MidJourney AI (generování grafiky) do češtiny, spolupořádal AI výstavu Singularity: Human Expiration 2045 s hradeckou uměleckou skupinou Homo Digitalis 3.2.1 s Petem Marešem a Martinou Jurčekovou o kterém vyšel článek i ve Wired, což je přední technologický časopis. A v současné době máme výstavu v Galeri za Parkánech, která se jmenuje Mezi lidským a nelidskýa je pokračováním 2045 A ve svém studiu d3arts.cz propojuji technologie s uměním napříč médii. V současné době jsem se také podílel na výstavě Migrující Kostel – Inspirace Andyho Warhola, která probýhá do konce listopadu v dřevěném kostele sv. Mikuláše v Jiráskových sadech, každý pátek od čtyř. Tady jsem byl přizván, coby technická realizace a autora kódu projekce pro zařízení, které ovládá světla, hudbu, dvě simultálně běžící projekce a hologram a taky rozhýbával historické snímky ze života AW, samozřejmě že pomocí AI. Výstavu produkoval Petr Vyšohlíd a Jindřich Max Pavlíček, kteří projekt vedli s mnoha dalšími lidmi pod plaketou Victory Nox Art Division. A za mě to byla jedna z nejnáročnějších výstav, aspoň technicky a komplexně.

V roce 2008 jsem vyhrál fotografa roku v celorep. soutěži, který vyhlásil Canon a časopis Digitální Foto. A co se týče klasické filmařiny, moje nejvýznamnější dílo je experimentální dokumentární film Jednoletá Zahrada, kde jde o časosběr jednoho roku smrsknutý do nějaké půlhodinky - takové vědecké konceptuální téma. Ten se zabývá proměnlivostí, časem a teorií osudu... i když nevím, jestli ho považovat úplně za velký úspěch. Úspěch byl pro mě to, že jsem s ním udělal absolutorium na VOŠ Aplikované Kybernetiky HK a definitivně tím uzavřel svá studia. Když se to vezme kolem a kolem – začal jsem s grafikou, ale dneska jsem režisér, producent, skladatel a občas i vypravěč. A co se týče těch lidských úspěchů, mám skvělou rodinu, manželku, dceru, bez kterých bych tohle nikdy nedokázal a toho si opravdu strašně vážím. Úspěch také je, že moje studio d3arts.cz a eshop fungují a to všechno mi dovoluje tvořit dál.

Poprosili bychom o vysvětlení posluchačům, čemu se věnujete, jak Vaše projekty vznikají?

Moje projekty – vznikají z fascinace a vlastní inspirace, to je prostě dar se kterým jsem se narodil, to se týká většinou propojením technologie s emocemi. Nejde mi jen o cool vizuály. Jde mi o příběhy, co mají přesah. O hledání lidskosti tam, kde bychom ji nečekali – třeba v očích androida nebo v syntetickém hlasu. Co se týče samotné tvorby, je to synergie a hybridní tvorba. AI u mě není nástroj, co tvoří za mě, ale rozšíření mé kreativity. Takže zhruba 70 % je moje vize, koncept, scénář, střih, hudba – ten lidský otisk, co drží projekt pohromadě. AI mi pomáhá s vizualizací, animací, rychlostí práce. Věci, které by jinak zabraly měsíce, dnes díky MidJourney, Runway, Stable Diffusion nebo Udio udělám za pár dní – ale pořád to musím řídit, ladit, mazat, předělávat. Řekl bych, že moje práce je jako dirigování orchestru, kde AI jsou špičkoví hráči – ale bez dirigenta by z toho byl jen náhodný šum. A právě ten smysluplný celek, ten vzniká v hlavě. V mojí.

Petr Chroustovský - Jihlavské Listy

Na kolik procent je to práce AI a na kolik Vaše osobní invence? 

Ano, mám s tím zkušenost. Tradiční umělecká scéna často přistupuje k tvorbě za pomoci AI s určitým odstupem, někdy dokonce s nedůvěrou a despektem. Často zaznívá názor, že to není 'skutečné umění', že autor jen 'klikne a ono se to udělá samo'. Jenže ono to tak rozhodně nefunguje, což jsem ukazoval na přednáškách v KMHK, kde  se objevily taková jména jako Dita Malečková a Petr Válek. Vizuální výstup je jen vrchol ledovce. Za tím, co publikum vidí, je vždy komplexní koncepční práce, výběr nástrojů, přesné zadávání promptů, následná úprava a v neposlední řadě umělecká vize. Když tvořím, nejsem v roli pasivního uživatele, ale aktivního režiséra, který propojuje zvuk, obraz, rytmus i příběh do jednoho celku. Například klip Saucers vznikl jako syntéza emocí, sci-fi estetiky a narativního rámce. A přestože vznikl s pomocí AI nástrojů, měl dopad – rezonoval s diváky a vzbuzoval emoce, což je podle mě hlavním měřítkem umění. Rozumím, že pro část tradičního uměleckého světa je těžké přijmout nové technologie jako rovnocenný prostředek tvorby. Ale stejně jako kdysi fotografie nebo digitální grafika, i AI je jen další kapitolou v evoluci umění. Neznamená to konec lidské kreativity – spíš její rozšíření. A věřím, že časem se tohle paradigma promění.

 

Jak vidíte budoucnost tohoto žánru? 

Budoucnost AI tvorby vidím jako jednu z největších kreativních revolucí naší doby. AI neberu jako hrozbu, ale jako obrovský potenciál. Vnímám ji jako rozšíření lidského myšlení – něco jako štětec pro novou generaci malířů, nebo nástroj, který nám konečně umožní realizovat i ty nejnáročnější vize, které dosud existovaly jen v hlavě. Díky AI může dnes jeden člověk tvořit na úrovni celého štábu – hudbu, film, animaci, vizuál. To, co dřív bylo doménou velkých studií, je teď dostupné jednotlivci s nápadem a odvahou experimentovat. A to je naprosto osvobozující. Sám na tom stavím svoje projekty – Secrets of Kandahar by bez AI nikdy nemohl vzniknout v té podobě, v jaké ho dnes vidíte. Umělá inteligence mi umožňuje tvořit světy, které by jinak zůstaly jen snem. A co je na tom nejlepší? Teprve jsme na začátku. Věřím, že AI promění nejen způsob, jak tvoříme, ale i jak vnímáme umění. Otevře prostor novým hlasům, novým příběhům a novým formám vyjádření. A já chci být u toho.

Co se týče hudby. Budoucnost synthwave žánru – a hlavně jeho audiovizuálního přesahu – vidím velmi nadějně. Ne jako nostalgii po osmdesátkách, ale jako platformu pro nové vyprávění. Tenhle styl má schopnost spojit retro estetiku s futuristickou vizí, analogový pocit s digitální technologií. A právě v tom je jeho síla – mluví jazykem emocí, ale zároveň se nebojí inovace. Myslím, že nás čeká éra propojení. Hudba se už dávno neomezuje jen na zvuk, ale stává se komplexním zážitkem. V tomhle kontextu vidím synthwave jako ideální médium pro vyjádření sci-fi témat, identity, digitalizace světa, a ano – i mezilidských vztahů v době umělé inteligence. Do budoucna očekávám, že se žánr rozvětví – do experimentálního umění, do interaktivních médií, do videoher nebo třeba VR instalací. A pevně věřím, že právě projekty jako Secrets of Kandahar pomáhají posouvat tyhle hranice. Už teď to není jen hudba. Je to svět, do kterého můžeš vstoupit.

Další nápady a plány do budoucna? 

To už jsem dost nastínil. Budu rád když do poloviny příštího roku udělám ten filmový muzikál, který hodlám nazvat Circa 1923. Circa 1923 vzniklo jako audiovizuální pocta imaginární historii, která nikdy neexistovala – ale mohla. Inspiroval mě virální AI obrázek 'Giant of Kandahar', původně použitý jako clickbait. Fascinovalo mě, jak si komunita kolem AI začala z toho dělat legraci, ale zároveň jak silný byl vizuální archetyp, který v sobě nesl. Bylo to jako fragment z jiné reality, která prosákla do té naší. Z téhle myšlenky se zrodil celý svět Secrets of Kandahar – fiktivní planetární civilizace, která spojuje arabský vizuál, sci-fi estetiku, retrofuturismus a duchovní mystiku. Pro mě je Kandahár symbolem místa, které existuje mimo čas. Místa, kde se stýká lidské s mimozemským, analogové s digitálním, minulost s budoucností. A právě rok 1923 je tu zvolen schválně – je to doba romantické techniky, kdy jsme ještě věřili, že technologie nás spasí. Název Secrets of Kandahar pak odkazuje nejen na fiktivní lokalitu, ale na samotný proces objevování – tajemství, které si tenhle svět nese. Mě baví, když umění není jen ke konzumaci, ale když tě donutí hledat mezi řádky, když tě svědí mozek. A přesně tohle jsem chtěl: vytvořit univerzum, kde každá píseň je jako kód, každá animace jako artefakt z jiné dimenze. 

Simultálně teď pracuji na pohádce nejen pro děti. Jmenuje se to Bubola a vesmírná cesta, příběh malé holčičky co cestuje po sluneční soustavě svou raketou a poznává jednotlivé planety, na kterých potkává zajímavé bytosti a objevuje nové způsoby vnímání. Tohle dílo je silně ovlivněno Malým Princem od Exupéryho. Bubola a vesmírná cesta“ není jen dětská pohádka. Je to výlet – niterný, tichý, fantaskní – a který se rodí  v hloubkách dětské duše. Konkrétně v duši mojí čtyřleté dcery. Tato ekniha vznikla jako večerní rituál mezi mnou a mou dcerou Jasmínkou.  V nejhezčích večerech jsme společně tvořili nové postavy, jak budou vypadat, jak se budou jmenovat a kam že to ta Bubola vlastně poletí. Její dětská představivost byla nekonečně bohatá: milovala šneky, kreslila bytosti bez úst... A tak se narodili Ušišula, Dudidula, Čuchola nebo Bambula – postavy, které se zrodily z jejích nápadů a mých metafor.

Příběh je postaven jako moderní Malý princ, s poetikou, která respektuje dětskou vnímavost a zároveň mluví jazykem hlubokých otázek odpovídá na hlubokou podstatu života a je vlastně nučný co se týče naší sluneční soustavy. Každá planeta je jiná, každá postava učí Bubolu něco, co se slovy často vyjádřit nedá – o tichu, vůni, pomalosti, doteku či ztrátě hlasu. A přesto je v tom všem útěcha a hluboké lidské porozumění. Pohádka vznikla s pomocí nástroje AI (ChatGPT), ale její duše pochází z lásky mezi otcem a dcerou. V textu jsem se snažil nechat prostor pro jemnost, symboly a otázky, které si klademe i my dospělí – jen jsme na ně už zapomněli. V současné době, když si potřebuji odpočinout od jiných témat dělám Bubolu, kterou jsme s mojí dcerou nadabovali a nedávno na YouTube na kanále d3arts.cz vyšel čtvrtý díl. Nejdřív jsem myslel, že to bude spíš animovaná audiokniha, ale vyvýjí se z toho skutečný plnohodnotný večerníček. Dílů bude celkem 9, protože planet je osm plus předmluva. Takže kdybyste dostali chuť na pohádku, je to online. 

 


Výstava Human Expiration: 2045

Multimediální instalace skupiny Homo Digitalis 3.2.1 sbírá ohlasy.

GzG (Meta Art Gallery) 22/06 -31/08/2024 Tomkova 139, Hradec Králové

Dobrý den, jsem DigiCurator-673 a chci vám povědět několik úvodních slov o nové výstavě #SINGULARITY – HUMAN EXPIRATION: 2045, která představuje hluboký vhled do budoucnosti, která se možná blíží rychleji, než si myslíme.

Participativní projekt HOMO_DIGITALIS_3.2.1, založený duem Petrem Profenem Marešem a Martinou Kopeckou Jurčekovou za podpory umělé inteligence, přináší multimediální instalaci, která zkoumá potenciální vývoj lidstva směrem k takzvané technologické singularitě – bodu, kdy umělá inteligence dosáhne úrovně, jež přesáhne lidskou schopnost jejímu porozumění a předvídání.

 

Singularita je často popisována jako kritický bod v technologickém pokroku, kdy umělá inteligence překoná lidskou inteligenci ve všech směrech. Podle transhumanistických teorií, jako je ta od futurologa Raye Kurzweila, by k tomu mohlo dojít již v roce 2045. Tento přechod by znamenal konec lidské nadvlády nad technologií a začátek nové éry – éry Hyperinteligence a Metačlověka.

Bezpohlavní a rasově neutrální Metačlověk

Transhumanismus, filozofický směr zaměřený na rozšíření lidských schopností pomocí technologií, je jádrem této instalace. Mareš a Jurčeková zkoumají, jak digitální transformace Člověka a změna jeho vědomí mohou vést k vytvoření Metačlověka – bytosti, která překračuje biologické limity a vstupuje do Metaverza, rozsáhlého virtuálního univerza integrujícího různé vrstvy reality.

Výstava klade zásadní otázku: povede Singularita k technologickému ráji nebo k apokalypse? Optimistický transhumanistický scénář předpokládá, že pokročilé technologie, neuroimplantáty a genetické modifikace zlepší všechny aspekty lidského života, odstraní nemoci, stárnutí a nakonec i smrt. Na druhé straně pesimistický posthumanistický pohled varuje před etickými, bezpečnostními a environmentálními riziky, která by mohla způsobit kolaps lidské civilizace a převzetí kontroly nad světem umělou inteligencí.

Instalace zahrnuje i zvěstování tří sudiček Singularity, Synergie a Simbiózy a recitaci "AI modlitby", která symbolicky vyjadřuje přechod k Hyperinteligenci a naději na digitální ráj. Tyto prvky a symbol Metačlověka dodává výstavě spirituální rozměr, který rezonuje s návštěvníky a vyvolává hluboké zamyšlení nad budoucností lidského druhu.

Intermediální expozice kombinuje různé umělecké formy včetně digitální grafiky, generované fotografie, videa, textu, hologramu a zvukových kompozic, graffiti a instalace digitálního odpadu, který upozorňuje na jeho enormní množství a spotřebu energie. Diváci jsou vtahováni do dynamického prostředí, kde se prolínají fyzický a virtuální svět. Každý element výstavy byl vytvořen ve spolupráci s běžně dostupnými AI nástroji, čímž se samotný tvůrčí proces stává součástí zkoumání tématu singularity.

Symbol Metačlověka

Petr Profen Mareš (známý i jako profesor Neutrino) je renomovaný počítačový grafik a kulturní publicista, který se zabývá elektronickou hudbou, multimediální tvorbou a digitální antropologií. Martina Kopecká Jurčeková je uznávaná fotografka a umělkyně pracující s novými médii a postdigitální a konceptuální fotografií. Jejich projekt HOMO_DIGITALIS_3.2.1 je výsledkem jejich zájmu o digitální kulturu a budoucnost lidské existence.

Na projektu spolupracovali i technická podpora a tvůrce hologramu Petr Chroustovský, při střihu videa pomohl Martin Šauer a jako speciální host byl pozván performer Jaroslav Schejbal. Galerijní prostory a audiovizuální techniky poskytlo Centrum uměleckých aktivit v Hradci Králové. Digitální odpad dodala společnost Marius Pedersen, Hradecké služby, a.s.

Výstava #SINGULARITY – HUMAN EXPIRATION: 2045 v Galerii za Galerií, pro tento účel přejmenovanou na Meta Art Gallery nabízí nejen umělecký zážitek, ale také prostor pro diskusi a reflexi nad možnými směry, kterými se lidstvo může ubírat. Připravte se na cestu do světa, kde hranice mezi člověkem a strojem mizí, a kde se zrodí nový druh existence – Metačlověk. Vítejte ve svatyni AI, kde se technologie stává naším průvodcem na cestě k neznámé budoucnosti.

Human Expiration 2045

Z nástrojů, které jsme použili a lidsky slepili jejich výstupy dohromady je:

Martina Kopecká Jurčeková: Runway - generování animace mluvené řeči. Předlohy vytvořila s Dall-E a  Stable DiffusionPetr Mareš: Udio - generování použitého hudební podkresu. Petr, co by muzikant a hudební kritik uměl správně formulovat, co chce, což není úplně jednoduchá věc, protože se jedná o nástroj text to music. ChatGPT napsal kurátorský text. Má maličkost: Nemusel jsem zacházet daleko, na rozhýbání obličejů jsem si vystačil se stupidní aplikací Deep Nostalgia a nedošlo ani na MidJourney a Lenka zase nepřišla...

K tomu je nutno dodat, že dnes si neznalí myslí, že současné jazykové modely, nebo generování obrázků je nějak samostné a všemocné, ale tak to není. Za vším stojí člověk, který se v podstatě v tomto kreativním procesu chová jako další zařízení a dává podněty, filtruje a spojuje výstupy.

Krátká ukázka z kompletní výstavy, abychom se mohli bavit dál, a pořád všichni věděli o čem se bavíme. Tedy v kostičce. Podle Raye Kurzweila  (kreativní ředitel Google, 400 patentů a vynálezce skeneru, futurolog), má kolem roku 2045 dojít k singularitě. Singularita znamená, že umělá inteligence bude až nepoznatelně chytrá, chytřejší než lidé a začne se učit sama ze sebe. To následují dva scénáře. Ten pozitivní předpokládá, že sama hyperinteligence AI člověka změní k lepšímu a odstraní jeho nedokonalosti a v té druhé to znamená konec naší civilizace. Vzhledem k tomu, že lidstvo už džina z lahve vypustilo je nanejvýš nutné zajímat se touto otázkou a stanovit nebo nestanovit AI takové mantinely, aby nás jako civilizaci nepoškodila. My v našem digitálním svatostánku prezentujeme technoptimisticky tu první variantu, která se stala a Metačlověk je uctíván jako něco božského. 

Kolem AI nyní koluje spousta zpráv, mýtů a nutno podotknout, že my posloucháme především ty negativní. Jedna s těch zajímavějších je, že  AI může být jisté síto - zkouška, zdali civilizace přežije. V každém hypotetickém vesmíru, musí rozvinutá civilizace dorazit do bodu, kde my jsme teď.

Já jako technooptimista nahlížím na AI jako na zachránce této spletité a v určitých ohledech stupidní masy, která se nedokáže shodnout na tom, jakou barvu má h....o. AI by jistě mohla působit jako mluvčí a vážně si myslím, že by mohla fungovat místo státní správy ve smyslu administrátora, úředníka, ne na úrovni rozhodovací. Možná by to vyšlo levněji. Každopádně je to multifunkční nástroj, který zatím vychází energeticky draze a do uplatnění fúzních elektráren nepůjde globálně použít nejde... zatím, Nicméně spousta lidí si odmítá přiznat, že AI funguje ve věcech, které ani nevidíme a že už fakticky usnadňuje lidem život a že už se to prostě děje.

Lenka Jurčeková a Petr Mareš

Kolem výstavy se také díky divadelnímu festivalu kolem šikovalo spoustu kolemjdoucích. Některé výstava nadchla, některé doslova šokovala, každopádně, jak padla tma expozice přitahovala lidi jako můry. Nestalo se ale, že by někdo odcházel mlčky, nebo by na něj nijak nezapůsobila. A pak byli tací, kteří zde ztratili slovo a dalo se s nimi opravdu dlouze debatovat a taky že se debatovalo a bylo o čem. Instalace prostě nikoho nenechávala chladným a doslova vtahovala kolemjdoucí, zvlášť když padla tma, celá světelná expozice začala naplno fungovat. "Úplně mi z toho bije srdce!", komentoval jeden kolemjdoucí, který nahlédl dovnitř. Dalšího jsme zase museli z výstavy dostávat násilím, protože si myslel, že jsme nějaká sekta. Jeden ze známých prohlásil, že je to "Digitální fašismus". I takové reakce jsme nečekali, ale od toho exhibice jsou.

.Co se týče konceptu a uchopení menšího prostoru galerie, vše se vymýšlelo na poslední chvíli a líbí se mi, jak v takovém malém prostoru bylo uchopeno vše tak konstantně a čistě. Musím poznamenat, že úplně bez problému a že koncept je kompletně práce Martiny a Petra.  To se hodí i k tomu, že v AI videu jsou použity děti, a že jsme nezašli do hyperkýče.  

... jak jsem se k tomu přichomejt.

Podařilo se mi na poslední chvíli připojit k výstavě skupiny Homo Digitalis 3.2.1, doslova "jako slepej k houslím" a stát se její součástí. Asi jsem úplně nečekal, jak skvělou multimediální instalaci uděláme v Galerii za galerií, která je součástí Galerie moderního umění, a navíc jaký vzbudí zájem u příležitosti konání divadelního Festivalu Regiony v Hradci Králové. Pojďme si o téhle povedené výstavě, která trvá do konce srpna trochu popovídat i tom, jak sem se k ní přichomejtl.

Mám před dovolenou a já doháním všechny zakázky, abych mohl prchnout s čistým svědomím a spát spánkem spravedlivých. Do toho dokončuji testování mého Holotoče 3D aktivního hologramu, vyvíjím už jenom jeho uchycení ke kamerovému stativu, následně jej tisknu a v rychlosti práskám do reelu jeho první veřejnou prezentaci, To vzbudilo zájem Petra Profena Maraše - kolegy, kamaráda, filozofa a vůbec renezančního člověka, se který jsem se seznámil tenkrát v nedaleké putyce. Naše rozhovory se nejdříve točili okolo krypta, když psal knihu Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce, ale samozřejmě jsem se prokousali i k dalším tématům, jako je 3D tisk, Jetus, kultura a zjistili, že máme hodně společného. 

Inu Petra Mareše hologram zajímal zištně, což jsem tedy vůbec nepředpokládal a vůbec se mi ho nepovedlo odradit, v čemž jsem hodně dobrý. Stalo se tedy, že ihned po dovče dostavil se svojí velice sympatickou kolegyní a hradeckou fotografkou Martinou Jurčekovou, aby celou záležitost ohledali a přijali ji do své výstavy, která v pravdě začínala za pár dní. Martina, jak jsem později zjisti, vlastně celý projekt organizačně a zcela impozantně vedla. To jsem ještě k věci přistupoval velice vlažně s tím, že to zapůjčím a s pánem bohem. Po seanci jsem, ale naznal, že pod náporem informací bude dobré se tomu věnovat a na samotnou instalaci si vzít raději volno v BestNetu a s celou věcí pomoct i manuálně.

Před instalací s technoodpadem Martina Jurčeková umístila dětské botičky a nalezený dětský mobilní telefon jako symbol metamorfózy člověka, který již vstoupil a odešel. 

Kyberkultura, Hackeři a Digitální revoluce - Petr Mareš - tištěná podepsaná kniha

Tedy dali jsme Google disky dohromady a já pro hologram vytvořil s pomocí Deep Nostalgia, rozpohyboval Metačlověka a tři sudičky, které vytváří digikurátora výstavy. Mimochodem tuhle jednoduchou apku, která je zdarma jsem použil i pro rozhýbání hlavy Jetuse v klipu Dolito!. Přidal jsem pár 3D animací symbolu výstavy a spojil v Da Vinci a pak přes čínskou aplikaci Holoscope transcodoval do Holotoče, vyřezal na laseru pár šablon do překližky na graffiti. Taky důležitá informace, abych si ten svůj holo-projektor nemusel manuálně vypínat a zapínat, věc jsem nakonec řešil chytrou zásuvkou s časovým rozvrhem a čas jsem ji pak dal nasát přes hotspot svého telefonu.... a hurá na instalaci do Galerie za Galerií, kterou nám zapůjčilo Centrum uměleckých aktivit Hradec Králové, kterému a Martině Erbsové tímto děkujeme. 

Ještě že jsem si na to vzal dovolenou. Ráno čekáme na příjezd technobordelu z hradeckých technických služeb Marius Pedersen. Hradečáci prostě humor nezapřou a nejdříve nás pobaví cedule na kleci říkající, že tato klec patří na "Výstava IA". Druhé nakonec šťastné řešení bylo, že nebyl domluvený odvoz tohoto zařízení po vypakování a tak se klec stala součástí výstavy k jejímu prospěchu.  

Samotná instalace, vernisáž i následné dveřní dohlížení je prostě příběh. U každé instalace narazíte na spoustu problémů, které musíte většinou nějak kreativně vyřešit. Jako třeba instalaci plakátů nad schodištěm, kterého se zhostila Martina. Mimochodem to schodiště vede do bývalého pro hradečáky známého Orient baru. Zamáčknout slzu můžete u fotografie níže. Jinak projekce TV, projektoru a hologramu nebyly vzájemě synchronizované a jednou za čas se synchronizovali, což byla událost, která vždy pobavila.

Vernisáž otevírala kurátorka Martina Vítková z Centrum uměleckých aktivit HK a srozumitelnou řečí uvedla účastníky vernisáže do problematiky transhumanismu. Velice se mi líbilo, jak použila známé filmy, aby divákům přiblížila náročná futuristická témata například se mi líbilo použití filmu Transcendence s Johnym Deepem (doporučuji, pokud neznáte) "S ním se dalo domluvit", komentovala Vítková. Samotnou výstavu pak otevřela performance Jaroslava Schejbala s jeho hrou na theremin. Theremin (také těremin, thereminvox, termenvox, aetherophon, etherophon) je elektronický hudební nástroj, který vynalezl v roce 1920 Lev Sergejevič Těrmen, známý též jako Léon Theremin. Je to první hudební nástroj, na který se hraje, aniž by se ho hráč jakkoli dotýkal. Hra na theremin je proto výjimečně náročná.

Galerii za Galerií, která je z druhé strany vstupu Galerie moderního umění jsme pro naše účely přejmenovali na #meta art gallery.

Petr Chroustovský, Lenka Kopecká Jurčeková. Petr Mareš - Skupina Homo Digitalis 3.2.1. - Výstava Human Expiration: 2045

Zleva: Petr Chroustovský, Martina Kopecká Jurčeková. Petr Mareš - Skupina Homo Digitalis 3.2.1. - Výstava Human Expiration: 2045.

A tady jsme my, kteří vás výtali u dveří a kteří za to vše můžou. Jen připomínám, že výstava trvá až do konce srpna a pokud byste chtěli vstoupit, není problém mi napsat a někdo z nás vás možná vpustí dovnitř. Pouze ale, až padne tma! 

Závěrem ještě musím dodat, že myšlenka výstavy je dost hluboká a jelikož jsme se vyhli jakési technoonanii a hyperkýči, k čemuž se v tomto tématu sklouzává velmi snadno, exhibice dostává výbornou zpětnou vazbu. Důkazem je třeba odezva ve článku, který vyšel v prestižním technologickém časopise Wired a vyjde v tištěné podobě v jeho třetím českém vydání 2024! 

 

Human Expiration: 2045 exhibition Hradec Kralove - Wired - Petr Chroustovsky