Parallax míří na Love and Hope International Film Festival v Barceloně, autorem je Hradečák.
S AI filmem do Barcelony!
Český synthwave projekt Secrets of Kandahar, jehož autorem je inovativní umělec a AI evangelista Petr Chroustovský známý jako Chroust, získal významnou nominaci na mezinárodní filmový festival Love & Hope International Film Festival (LHIFF), který se uskuteční od 1. do 4. října 2025 v Barceloně.
Skladba Parallax, spojující futuristickou estetiku, technomystiku a unikátní vizuální styl vytvořený pomocí nejmodernějších technologií a umělé inteligence, byla zařazena do soutěže v kategorii „Best Musical Video“. Parallax, jako součást připravované synthwave opery Secrets of Kandahar, vypráví příběh propojující kosmickou tematiku s hlubokými lidskými emocemi a odráží tak současné trendy ve spojení hudby, filmu a digitálního umění.
Synthwave, také známý jako retrowave nebo futuresynth, je žánr elektronické hudby, který se objevil okolo roku 2000 a čerpá inspiraci z hudby 80. let, zejména z filmových soundtracků, videoher a popkultury té doby. Jeho charakteristickým rysem je použití syntezátorů, pulzujících rytmů a atmosféry evokující nostalgii a retro-futuristickou estetiku.
Mezi významnými režiséry, kteří se letos představí na festivalu, jsou například Gabo Ramos (Mexiko), Giorgi Markozashvili (Gruzie), Sharvi M (Indie), Hope Martinez (USA), Stuart Brennan (Velká Británie), Irina Unger (USA), René Bueno (Mexiko) a Patrick Schulz (Německo).
V soutěžní kategorii „Best Musical Video Film“ se kromě Parallax představí také další renomované snímky z celého světa, které spojují hudební a vizuální umění v unikátních audiovizuálních zážitcích. Secrets of Kandahar se v této kategorii utká s uznávanými tvůrci, mezi něž patří:
Významné režijní duo Bradley & Pablo, oceněné za klip „Seven“ (Jung Kook feat. Latto) na Clio Awards (Bronze Award in Film Craft: Direction), a známé také klipem „Alone Together“ (Charli XCX), který zazářil na festivalech SXSW a BFI Flare.
Multitalentovaný režisér Yoann Lemoine (Woodkid), známý hudebník a umělec, který získal řadu ocenění za klipy „Iron“, „Run Boy Run“, „Born to Die“ a další, zejména v kategoriích nejlepší vizuální efekty, art design a cinematografie na UKMVA, Grammy a Berlínských cenách.
Další slavná jména zahrnují režiséry jako Aidan Zamiri, Torso a Raman Djafari – vítězové kategorií Best Pop / Best Animation na UK Music Video Awards, včetně spoluprací s hvězdami jako Charli XCX, Dua Lipa či Coldplay.
Love & Hope International Film Festival se každoročně koná v prestižním Cinema Maldà v srdci Barcelony a představuje nejlepší současné světové filmy a hudební videa. Účast na festivalu je příležitostí pro tvůrce navázat kontakty s předními osobnostmi filmového průmyslu, účastnit se odborných workshopů a masterclassů.
Petr Chroustovský, rodák z Jihlavy, který od roku 2013 žije v Hradci Králové, kde předtím studoval od roku 2006 na SŠAKHK (tzv. Kyberna), k nominaci dodává: „Účast na festivalu LHIFF v Barceloně je pro Secrets of Kandahar obrovskou poctou a potvrzením toho, že naše snaha o propojení umělé inteligence s uměním a hudbou má smysl. Parallax je důkazem, že s inovativními nástroji lze vytvořit skutečně originální díla, která rezonují s diváky i odbornou veřejností.“
Z neuvěřitelného počtu více než 1102 přihlášených filmů jsme ručně vybrali téměř 282 výjimečných snímků, mezi nimiž vynikl právě ten váš. Toto uznání je důkazem vašeho odhodlání, talentu a jedinečného vyprávění příběhů. Srdečně vám blahopřejeme a vyjadřujeme uznání za váš mimořádný přínos světu kinematografie. Píše LHIFF.
Projekt Secrets of Kandahar zaznamenal i jiné dílčí oceněnní v rámci jiných festivalů. Chroustovský je také autorem dalších úspěšných projektů, mezi které patří hororová adventura Dark Disharmony, pohádka Bubobola a vesmírná cesta (ve vývoji) a několik dalších krátkých filmů a AI projektů realizovaných jeho studiem d3arts.cz. Jeho tvorba byla rovněž součástí loňské výstavy 2045: Human Expiration, která proběhla v Galerii za galerií GMU v Hradci Králové. V současnosti se podílí na výstavě Mezi lidským a nelidským, probíhající do konce srpna v Galerii Na Parkánech jak člen hradecké umělecké skupiny Homo Digitalis 3.2.1 spolu s Petrem Marešem a Martinou Jurčekovou. Významnou součástí jeho aktuálních aktivit je i spolupráce s Petrem Vyšohlídem (Victory Nox Art Division) na audiovizuální instalaci v rámci výstavy Migrující kostel – inspirace Andyho Warhola, která je každé páteční odpoledne přístupná v Kostele sv. Mikuláše až do konce listopadu.
Slavnostní vyhlášení vítězů proběhne na gala večeru v sobotu 4. října 2025, kterého se osobně účastním.
Více informací naleznete na oficiálních stránkách festivalu: lhifilmfestival.com nebo na mém portfoliu d3arts.cz Popřípadě mě neváhejte kontaktovat. Také můžete kontaktovat mého chatbota, který ví o projektu možná více, než já. Na festivalu budu jediný Čech, držte mi palce.
Co to pro Vás znamená? S jakým projektem se přihlásil?
Být nominovaný na LHIFF je pro mě potvrzením, že má hudebně-vizuální výprava do světa Kandaháru má smysl. Tenhle projekt vznikal z čisté fascinace propojením technologie, lásky a estetiky sci-fi světa a hudby. To, že si ho všimli právě na mezinárodním festivalu, kde se potkává světová špička nezávislé tvorby, je nejen obrovská čest, ale i povzbuzení do další práce. Pro mě osobně je to důkaz, že kombinace AI, emocí a syntetických beatů může rezonovat. A to je zatraceně silná věc. Projekt a jeho další čášti také nasbírali ocenění na dalších festival, třeba výhra v New Jersey za Best Micro Short, a na Paris ISF se zatím drží v semifinále (uvidíme devátého) s Parallax a Critics Choice IFF, Chicago Filmmaker Awards a Tokoy Women FF s Broken Heart– to jsou takové malé festivaly. Úspěch je ale být i jen vybraný… všechny si ani nepamatuju, ale třeba Europ Music Video Awards v Košicích a indický Pageant FF, Czech AI FF v Praze a spousta přihlášek ještě nemá rozhodnutí… Z těch větších mě velmi potěšilo semifinále na Mirada Corta IFF s Cosmic Dance a to už je pěkný velký klasický filmový festival v Novém Mexiku.
Na LHIFF mě těší, že ta vzdálenost na festival není nedosažitelná a tak jsme se se ženou rozhodli, že účast tam spojíme s takovou malou dovolenou. Ještě krátce k celému projektu Secrets of Kandahar – jde tedy o audiovizuální dílo, jehož výstupem by měla být filmová opera opatřená hudbou, která se nazývá Synthwave. To je můj velmi oblíbený mikrožánr vycházející ze 90 kové estetiky za zvuků kláves a syntetizátorů a v současné době zažívá boom. Mezi třeba známe daksynthové projekty patří Perturbator nebo Carpenter Brut, které opravdu rezonují a které už jsem několikrát slyšel, třeba v Praze nebo na Brutal Assault… Kandahar klipů je zatím pět, písní zatím osm. Všechny najdete na YouTube, Spotify nebo dalších platformách, kterých je asi kolem 20ti. Když se mi povede proložit to hranýma scénama může z toho být slušný celovečerák, se kterým zkusím už oipravdu velké festival, na které si zatím netroufám. Mám k tomu vytvořený projekt na Patreonu – takže předem díky za podporu.
O jak významný jde festival a v jaké kategorii soutěžíte? Jak velká je konkurence na tomto poli? Jak velká je konkurence na tomto poli?
LHIFF je Love & Hope International Film Festival, je dnes prestižní filmový festival, který se koná počtvrté v Barceloně v Cinema Malda. Měl jsem to štěstí stát se součástí festivalu, jehož ambice se právě rozrostly, co se týče jeho velikosti. Je to teď místo, kde se potkávají filmaři z celého světa – od nezávislých experimentátorů až po ostřílené matadory. Festival není jen o projekcích – jsou tam workshopy, networkingy, mistrovské lekce a hlavně inspirace. Co je ale nejvíc? LHIFF je otevřený i alternativnímu vyjádření, takže když děláš synthwave projekt na pomezí sci-fi a umělé inteligence jako já, máš šanci, že vás tam vezmou vážně. A právě to se mi stalo. Je to pro mě něco jako Cannes pro našeho druhu tvůrců, aspoň myslím. Co vím tak festival odpromítá něco kolem 200 filmů. Co se počtu přihlášených filmů týče, festival uvádí, že přijmuli 1102 přihálšek.
Out of the incredible pool of over 1102 submissions, we handpicked nearly 282 exceptional films, and yours truly stood out among them. This recognition is a testament to your dedication, talent, and unique storytelling. We extend our heartfelt congratulations and commend you for your outstanding contribution to the world of cinema. Píše Débora Artieda - organizátor festivalu.
Já zatím končím u hudebních videií, takže můžu soutěžit buď v Micro Short nebo Music Video kategoriích, protože moje díla nepřesáhnou pět minut. Takže na LHIFF jdu s Parallax do Best Music Video a utkám s poměrně známými jmény třeba významné režijní duo Bradley & Pablo, multitalentovaný režisér Yoann Lemoine, Aidan Zamiri, Torso a Raman Djafari – vítězové kategorií Best Pop / Best Animation na UK Music Video Awards známé třeba pro spolupráci s hvězdami jako Charli XCX, Dua Lipa či Coldplay. Ale zpět ke kůži s kterou jdu na trh. Parallax je audiovizuální kapitola z futuristického světa Kandaháru. V tomto klipu se opět prolíná mystika s technologií, láska s dystopií a zvuk se světlem. Sledujeme příběh napříč realitami, kde se vesmíry lámou ve zlomu času – tedy v parallaxu. Celý koncept je o vnímání různých pravd z různých úhlů a o tom, že realita není nikdy jen jedna.
Ve videu účinkuje AI modelka Lena Baier, ikonická postava Secrets of Kandahar, která zosobňuje most mezi světy – mezi člověkem a strojem, emocemi a technologií. Její postava je tvořena pomocí umělé inteligence, a přesto v sobě nese hlubší lidskost než mnozí skuteční herci. Lena je múzou, symbolem a zároveň postavou, která nese emoce celého příběhu. Já se beru jako autor konceptu, scénáře, hudby a vizuálního zpracování, který jako AI tvůrce posouvá hranice mezi uměním a technologií. V novém klipu Cosmic Dance jsem se ale vtělil do postavy klávesisty. Ještě důležitý je říct, že klip je unikátní tím, že je natočený na „jednu klapku“, takže v něm neexistuje žádný střih podobně jako třeba ve filmu Gravitace. Do Semifinále v Best Music Video bylo vybráno celkem 17 filmů z USA, Francie, Italie, Francie, Španělska, Řecka. Jo a na celém festivalu jsem jediný Čech.
Jaké další úspěchy máte za sebou?
Kromě nominace na LHIFF 2025 v Barceloně, která je aktuálně největší poctou pro můj audiovizuální projekt Secrets of Kandahar, mám za sebou i další momenty, které mě osobně posouvají dál. V oblasti herní tvorby jsem autorem temné hororové adventury Dark Disharmony, která si získala kultovní status v rámci indie scény a stále se mě někdo ptá, kdy bude pokračování. To je mimochodem taky v plánu.
Co se týče AI tvorby, stal jsem se součástí mezinárodní komunity – překládal jsem příručku k MidJourney AI (generování grafiky) do češtiny, spolupořádal AI výstavu Singularity: Human Expiration 2045 s hradeckou uměleckou skupinou Homo Digitalis 3.2.1 s Petem Marešem a Martinou Jurčekovou o kterém vyšel článek i ve Wired, což je přední technologický časopis. A v současné době máme výstavu v Galeri za Parkánech, která se jmenuje Mezi lidským a nelidskýa je pokračováním 2045 A ve svém studiu d3arts.cz propojuji technologie s uměním napříč médii. V současné době jsem se také podílel na výstavě Migrující Kostel – Inspirace Andyho Warhola, která probýhá do konce listopadu v dřevěném kostele sv. Mikuláše v Jiráskových sadech, každý pátek od čtyř. Tady jsem byl přizván, coby technická realizace a autora kódu projekce pro zařízení, které ovládá světla, hudbu, dvě simultálně běžící projekce a hologram a taky rozhýbával historické snímky ze života AW, samozřejmě že pomocí AI. Výstavu produkoval Petr Vyšohlíd a Jindřich Max Pavlíček, kteří projekt vedli s mnoha dalšími lidmi pod plaketou Victory Nox Art Division. A za mě to byla jedna z nejnáročnějších výstav, aspoň technicky a komplexně.
V roce 2008 jsem vyhrál fotografa roku v celorep. soutěži, který vyhlásil Canon a časopis Digitální Foto. A co se týče klasické filmařiny, moje nejvýznamnější dílo je experimentální dokumentární film Jednoletá Zahrada, kde jde o časosběr jednoho roku smrsknutý do nějaké půlhodinky - takové vědecké konceptuální téma. Ten se zabývá proměnlivostí, časem a teorií osudu... i když nevím, jestli ho považovat úplně za velký úspěch. Úspěch byl pro mě to, že jsem s ním udělal absolutorium na VOŠ Aplikované Kybernetiky HK a definitivně tím uzavřel svá studia. Když se to vezme kolem a kolem – začal jsem s grafikou, ale dneska jsem režisér, producent, skladatel a občas i vypravěč. A co se týče těch lidských úspěchů, mám skvělou rodinu, manželku, dceru, bez kterých bych tohle nikdy nedokázal a toho si opravdu strašně vážím. Úspěch také je, že moje studio d3arts.cz a eshop fungují a to všechno mi dovoluje tvořit dál.
Poprosili bychom o vysvětlení posluchačům, čemu se věnujete, jak Vaše projekty vznikají?
Moje projekty – vznikají z fascinace a vlastní inspirace, to je prostě dar se kterým jsem se narodil, to se týká většinou propojením technologie s emocemi. Nejde mi jen o cool vizuály. Jde mi o příběhy, co mají přesah. O hledání lidskosti tam, kde bychom ji nečekali – třeba v očích androida nebo v syntetickém hlasu. Co se týče samotné tvorby, je to synergie a hybridní tvorba. AI u mě není nástroj, co tvoří za mě, ale rozšíření mé kreativity. Takže zhruba 70 % je moje vize, koncept, scénář, střih, hudba – ten lidský otisk, co drží projekt pohromadě. AI mi pomáhá s vizualizací, animací, rychlostí práce. Věci, které by jinak zabraly měsíce, dnes díky MidJourney, Runway, Stable Diffusion nebo Udio udělám za pár dní – ale pořád to musím řídit, ladit, mazat, předělávat. Řekl bych, že moje práce je jako dirigování orchestru, kde AI jsou špičkoví hráči – ale bez dirigenta by z toho byl jen náhodný šum. A právě ten smysluplný celek, ten vzniká v hlavě. V mojí.
Na kolik procent je to práce AI a na kolik Vaše osobní invence?
Ano, mám s tím zkušenost. Tradiční umělecká scéna často přistupuje k tvorbě za pomoci AI s určitým odstupem, někdy dokonce s nedůvěrou a despektem. Často zaznívá názor, že to není 'skutečné umění', že autor jen 'klikne a ono se to udělá samo'. Jenže ono to tak rozhodně nefunguje, což jsem ukazoval na přednáškách v KMHK, kde se objevily taková jména jako Dita Malečková a Petr Válek. Vizuální výstup je jen vrchol ledovce. Za tím, co publikum vidí, je vždy komplexní koncepční práce, výběr nástrojů, přesné zadávání promptů, následná úprava a v neposlední řadě umělecká vize. Když tvořím, nejsem v roli pasivního uživatele, ale aktivního režiséra, který propojuje zvuk, obraz, rytmus i příběh do jednoho celku. Například klip Saucers vznikl jako syntéza emocí, sci-fi estetiky a narativního rámce. A přestože vznikl s pomocí AI nástrojů, měl dopad – rezonoval s diváky a vzbuzoval emoce, což je podle mě hlavním měřítkem umění. Rozumím, že pro část tradičního uměleckého světa je těžké přijmout nové technologie jako rovnocenný prostředek tvorby. Ale stejně jako kdysi fotografie nebo digitální grafika, i AI je jen další kapitolou v evoluci umění. Neznamená to konec lidské kreativity – spíš její rozšíření. A věřím, že časem se tohle paradigma promění.
Jak vidíte budoucnost tohoto žánru?
Budoucnost AI tvorby vidím jako jednu z největších kreativních revolucí naší doby. AI neberu jako hrozbu, ale jako obrovský potenciál. Vnímám ji jako rozšíření lidského myšlení – něco jako štětec pro novou generaci malířů, nebo nástroj, který nám konečně umožní realizovat i ty nejnáročnější vize, které dosud existovaly jen v hlavě. Díky AI může dnes jeden člověk tvořit na úrovni celého štábu – hudbu, film, animaci, vizuál. To, co dřív bylo doménou velkých studií, je teď dostupné jednotlivci s nápadem a odvahou experimentovat. A to je naprosto osvobozující. Sám na tom stavím svoje projekty – Secrets of Kandahar by bez AI nikdy nemohl vzniknout v té podobě, v jaké ho dnes vidíte. Umělá inteligence mi umožňuje tvořit světy, které by jinak zůstaly jen snem. A co je na tom nejlepší? Teprve jsme na začátku. Věřím, že AI promění nejen způsob, jak tvoříme, ale i jak vnímáme umění. Otevře prostor novým hlasům, novým příběhům a novým formám vyjádření. A já chci být u toho.
Co se týče hudby. Budoucnost synthwave žánru – a hlavně jeho audiovizuálního přesahu – vidím velmi nadějně. Ne jako nostalgii po osmdesátkách, ale jako platformu pro nové vyprávění. Tenhle styl má schopnost spojit retro estetiku s futuristickou vizí, analogový pocit s digitální technologií. A právě v tom je jeho síla – mluví jazykem emocí, ale zároveň se nebojí inovace. Myslím, že nás čeká éra propojení. Hudba se už dávno neomezuje jen na zvuk, ale stává se komplexním zážitkem. V tomhle kontextu vidím synthwave jako ideální médium pro vyjádření sci-fi témat, identity, digitalizace světa, a ano – i mezilidských vztahů v době umělé inteligence. Do budoucna očekávám, že se žánr rozvětví – do experimentálního umění, do interaktivních médií, do videoher nebo třeba VR instalací. A pevně věřím, že právě projekty jako Secrets of Kandahar pomáhají posouvat tyhle hranice. Už teď to není jen hudba. Je to svět, do kterého můžeš vstoupit.
Další nápady a plány do budoucna?
To už jsem dost nastínil. Budu rád když do poloviny příštího roku udělám ten filmový muzikál, který hodlám nazvat Circa 1923. Circa 1923 vzniklo jako audiovizuální pocta imaginární historii, která nikdy neexistovala – ale mohla. Inspiroval mě virální AI obrázek 'Giant of Kandahar', původně použitý jako clickbait. Fascinovalo mě, jak si komunita kolem AI začala z toho dělat legraci, ale zároveň jak silný byl vizuální archetyp, který v sobě nesl. Bylo to jako fragment z jiné reality, která prosákla do té naší. Z téhle myšlenky se zrodil celý svět Secrets of Kandahar – fiktivní planetární civilizace, která spojuje arabský vizuál, sci-fi estetiku, retrofuturismus a duchovní mystiku. Pro mě je Kandahár symbolem místa, které existuje mimo čas. Místa, kde se stýká lidské s mimozemským, analogové s digitálním, minulost s budoucností. A právě rok 1923 je tu zvolen schválně – je to doba romantické techniky, kdy jsme ještě věřili, že technologie nás spasí. Název Secrets of Kandahar pak odkazuje nejen na fiktivní lokalitu, ale na samotný proces objevování – tajemství, které si tenhle svět nese. Mě baví, když umění není jen ke konzumaci, ale když tě donutí hledat mezi řádky, když tě svědí mozek. A přesně tohle jsem chtěl: vytvořit univerzum, kde každá píseň je jako kód, každá animace jako artefakt z jiné dimenze.
Simultálně teď pracuji na pohádce nejen pro děti. Jmenuje se to Bubola a vesmírná cesta, příběh malé holčičky co cestuje po sluneční soustavě svou raketou a poznává jednotlivé planety, na kterých potkává zajímavé bytosti a objevuje nové způsoby vnímání. Tohle dílo je silně ovlivněno Malým Princem od Exupéryho. Bubola a vesmírná cesta“ není jen dětská pohádka. Je to výlet – niterný, tichý, fantaskní – a který se rodí v hloubkách dětské duše. Konkrétně v duši mojí čtyřleté dcery. Tato ekniha vznikla jako večerní rituál mezi mnou a mou dcerou Jasmínkou. V nejhezčích večerech jsme společně tvořili nové postavy, jak budou vypadat, jak se budou jmenovat a kam že to ta Bubola vlastně poletí. Její dětská představivost byla nekonečně bohatá: milovala šneky, kreslila bytosti bez úst... A tak se narodili Ušišula, Dudidula, Čuchola nebo Bambula – postavy, které se zrodily z jejích nápadů a mých metafor.
Příběh je postaven jako moderní Malý princ, s poetikou, která respektuje dětskou vnímavost a zároveň mluví jazykem hlubokých otázek odpovídá na hlubokou podstatu života a je vlastně nučný co se týče naší sluneční soustavy. Každá planeta je jiná, každá postava učí Bubolu něco, co se slovy často vyjádřit nedá – o tichu, vůni, pomalosti, doteku či ztrátě hlasu. A přesto je v tom všem útěcha a hluboké lidské porozumění. Pohádka vznikla s pomocí nástroje AI (ChatGPT), ale její duše pochází z lásky mezi otcem a dcerou. V textu jsem se snažil nechat prostor pro jemnost, symboly a otázky, které si klademe i my dospělí – jen jsme na ně už zapomněli. V současné době, když si potřebuji odpočinout od jiných témat dělám Bubolu, kterou jsme s mojí dcerou nadabovali a nedávno na YouTube na kanále d3arts.cz vyšel čtvrtý díl. Nejdřív jsem myslel, že to bude spíš animovaná audiokniha, ale vyvýjí se z toho skutečný plnohodnotný večerníček. Dílů bude celkem 9, protože planet je osm plus předmluva. Takže kdybyste dostali chuť na pohádku, je to online.
