Jetusova kolekce vánočních ozdob jde na světlo boží

Jestli sledujete moje portfolio, tak dobře víte, že v Jetusovi mám prsty já. Prsty v Jetusovi je mimochodem dost pikantní představa, ale kolem bizaru se celej tenhle projekt točí a to je to co mě na tom nejvíc baví. Ať už je to grafika, která tak trochu některýho vyvede z míry, jinýho rozesměje a někdo prostě neví, co si o tom má myslet, tak to radši sleduje z úkrytu... anebo jsou to věci, který mi padají z mojich upravených Enderů 3. Ano tyhle dvě v podstatě z nejlevnějších mašin, který jsou na trhu a který jsem téměř roky vylepšoval do tý míry, aby zvládli tisknout z ABS a dali se pohodlně vzdáleně ovládat. Neúnavně dřou už třetí rok. Neříkám, že bezchybně a neříkám, že bez poruchy, protože občas je nutný nějaký ten šroubek utáhnout a nějakou tu součástku vyměnit. Asi nejhorší, co se mi stalo byla jen kompletní výměna hotendu, trochu nakřáplej BL Touch jinak snad všechno drží a na to jsem pyšnej. Teď ty moje mašiny prokázaly, že za to stály, protože nestály asi půl roku a chrlily od prototypu po jednu ozdobu na druhou. O celým tiskovým procesu i samotný výrobě se s dovolením rozpovídám na základě příběhu Jetusových vánočních ozdob.

Takže minulý rok před Vánoci přišla poptávka po vánočních ozdobách s Jetusí tematikou. Prý ať jsou klidně jen hlavy. Ten nápad byl dobrej, akorát přišel pozdě, protože ti, co mě znají dobře ví, že se mi musí dát prostor a čas a výsledek sice trvá, ale stojí pak za to. Tedy tuhle poptávku jsem odmítl s tím, že to se rozhodně nestíhá. Takže jediný další termín, do kdy to udělat, jsou ty Vánoce příští, a to jsou tyhle. Takže jsem to stihl a ten obrázek co vidíte je finální výsledek mého urputného a originálního snažení, které jsem započal někdy v červnu. Pojďme si ale nejdřív trochu popovídat o 3D tisku.

O tomhle tématu  jsem začal vlhce snít už dávno, protože sochařina byla něco, co jsem nikdy neovládl a prskat sochy ze stroje bylo něco, co mě fascinovalo a naplňovalo moje vlhký snění. No a jelikož jsem jako grafik v oboru 3D grafiky vzdělán a vlastně to byl obor, ze kterého jsem na kyberně musel odmaturovat, k nějakému tisknutí už mi chyběl jen krok. Jenže se mi to pořád nějak vyhýbalo, i když jsem dělal v reklamce a teoreticky by měla být hračka se k tomu dostat. Chyba lávky. Když celou reklamku živí plotr, tak 3D tiskárna byla pro šéfa něco, co nedokáže prodat. Kdo četl můj příběh ví, jak to moje působení dopadlo. Až můj kamarád z výčepu Jakub Čechák mě v podstatě k 3D tisku posunul. Zhruba mi vysvětlil, co za tiskárnu má, co je tu slicer, co filament a jaký jsou jeho druhy, extruder a tak nějak jak to celý funguje. Nejdůležitější ale bylo, že tu tiskárnu měl a uměl s ní tisknout. V tý době teda byla potřeba mít nějakou sochu Jetuse. Nejdříve jsme zkusili domluvit, že by nám Jetuse vytesal ze dřeva kolega řezbář Jakub Nepasnický, též kamarád z hospody. K tomu ale bohudíky nikdy nedošlo, jako většina výčepních kontraktů. Díky tomu ale aspoň vznikl návrh, jak socha má vypadat.

3D Tisk - Socha Jetuse s kejvací hlavou

Jelikož Jetusův obličej byl pouze ze předu a tedy 2D bylo potřeba navrhnout, jeho profil, což není tak easy, jak by se mohlo zdát. Nicméně aspoň tak jsme došli k tomu, jak má teda vypadat. No a tak už zbývalo ho nějak vymodelovat. Čechýno sice uměl tisknout, ale o tom, jak vyplivnout model pro 3D tiskárnu moc nevěděl. No tak už to bylo jenom o tom oprášit to moje 3Dčko. Já jsem vzdělán v 3D Studiu MAX, oni všechny 3D softwary jako třeba Blender, Maya apod. jsou si v základech modelování dost podobný a dneska nějaký "how to", když znáte tu terminologii a principy prostě, když máte dobré základy, není díky internetu žádný problém. Jen pro info jsou k dispozici softwary jednodušší a zadarmo pro nekomerční užití, jako třeba Fusion 360. Navíc já si 3DS max pohrával, už na základce, měl jsem to štěstí, že jsem modeloval z primitiv už když to ještě běželo pod DOSem na svém Pentiu. Tedy oprášil jsem svůj ladem nechaný um a za chvíli byla hlava na světě. Pro Kubu jsem ho vyplivnul v několika obvyklých formátech, z nichž pro nás nejstěžejnější byl .obj (object) a .stl (stereolitography). Takže STL je to, co potřebujeme a stereolitografie je prostě odbornej temín pro 3D tisk mimochodem. Kuba byl tak hodnej, že hlavu vytisknul a bylo jasný že to půjde. Díky kámo. Můj vlhkej sen přestal být snem a začal nabývat na reálnosti.

Pořídil jsem si prvního Creality Ender 3, stejně jako Kuba, aby jsme se o tom spolu mohli bavit, což jsou v podstatě ty nejlevnější a nejuniverzálnější stroje. Ukázalo se to jako výborný rozhodnutí, protože vám to neudělá díru do rozpočtu narozdíl od třeba strojů od Průši. Seženete na to mraky náhradních dílů a upgradů. Stroj je v podstatě tvořen tím nejvíc jednodušším, takže šrouby, trysky, motory a profily, ze kterých je složenej jsou běžně k dostání. V podstatě tam není snad jen krom hotendu nic, co by se nedalo nahradit a běžně sehnat. No a Aliexpress vám taky díru do rozpočtu neudělá. Takže pokud se chystáte s 3D tiskem začít rozhodně doporučuju zapomenout na Průšu a že se mu omlouvám, ale nedá se nic dělat. Pokud není člověk vysloveně nešika, tenhle typ FDM tiskáren si prostě zamiluje a když halt něco pokazí, vždycky se to dá opravit. Navíc díky profilům, ze kterých je tvořená konstrukce stroje a které mají tzv. V-slot, můžete, pokud budete pilný a budete do toho chtít investovat, udělat opravdu slušnou mašinu, která tiskne stejně dobře jako její konkurence za 30 papouchů. Doplňuju, že první Ender od Creality mě stál asi čtyřku v základu a čtyřku jsme do něj nacpal. Nemluvím o čase, což mi dalo tak rok, ale zase se člověk naučí. A nejvíc nákladnou investicí bylo abych tiskárnu ovládal mikropočítačem Raspberry PI, díky softwaru zvaný Octoprint, a když už to děláte na dálku, potřebujete k němu malou kameru. Pak už stačí pořídit jen chtrou zásuvku, aby až vám přijde email, že je tisk hotovej, mohli stroj na dálku z pohodlí telefonu vypnout. A pokud máte doma VPN nebo tam kde tiskárny máte, není problém ho i přes telefon Octoprintem ovládat. Jestli s tiskem už experimentujete, narazíte na spoustu problémů a tak sem dám tenhle obrázek, který mi dost pomohl problémy identifikovat a odstranit. O detailech zarovnání bedu zase napsal kolega Luboš Špaček manuál kalibrace bedu. Většinu mých upgradů ověřených časem najdete zdarma na mým Thingiverse  to je takový vesmír všemožných modelů. Ano 3D tisk mě naprosto pohltil! Pojďme si ale taky popovídat taky o tom, z čeho se tiskne a to je filament.

Skvělá je taky tahle stránka od Simplyfi3D.com kde vyhlédáte problém podle obrázku aneb jak vám to netiskne

Ender 3 d3arts.cz

Po všemožných vylepšeních a upgradech může váš Ender 3 vypadat podobně, jako ten můj až dojdete k tomu, že to stejně musíte dát do nějaký krabice, aby to za něco stálo jako na videu ještě níž.. Největší výchyt je však vaši mašinu ovládat přes Octoprint díky mikropočítači Raspberry Pi. Jeho instalaci a zprovoznění se věnuju v tomhle videu. 

Filament je česky plnivo a je to prostě plast utvořenej do tiskový struny o průměru 1,75 mm a je namotán na kilový cívce. Tu strunu si cucá motor, zvaný též Extruder a tlačí PTFE trubičkou známou též jako Bowden do hotendu, který zahřívá trysku většinou průměrem díry 0,4 mm, ta tryska filament taví a vytváří její stopou plastu nitku, ze který vrstvu po vrstvě model pohybem krokových motorů x,y,z. Materiálů je spousta, od různých polymerů a jejich kombinací často s uhlíkovým vláknem až po pružný nylon. Vy se ale jako začátnečník setkáte s materiálem, který je pro tisk nejjednodušší. Tím materiálem je PLA a to je bioplast, který vzniká modifikací kukuřičného škrobu. Tisknout s ním je hračka, ale jako každá ekologická věc má spoustu nežádoucích vlastností. Špatně se brousí, špatně se lepí a na mechanicky namáhaný věci se nehodí vůbec. Jediný co na něj trochu funguje je Chloroform a k tomu se jen tak nedostanete, leda že byste si potřebovali trochu schrupnout. Nemluvě o trvanlivosti vůči UV záření. Barvy na něm moc nedrží, snad jen akryláty ujdou. Proto zde přikládám skvělou bakalářskou práci Jana Dubského o rozpoštědlech těchto tiskových materiálů. 

První Jetus byl z PLA a než nám ho jedna ujetá holka hodila do Labe, byl tolikrát rozbitej, zlomenej, apod. že už to ani nedokážu spočítat. Jenže pak jsem objevil krásy ABS. To je Akrylonitril Butadien Styren, skvělej materiál, ze kterýho se třeba dělá LEGO, nebo většina plastovýho šasi strojů, které nemusí být ohnivzdorný. Snadno se dá upravovat a rozpouštět, třeba Acetonem, který je běžně v dostání v každým hobby shopu s barvama. Má výbornou mechanickou odolnost a dá se snadno lepit, hlavně sám sebou, takže ze zbytků, který rozpustíte v acetonu si jednoduše uděláte lepidlo, nebo si vezmete štěteček a model natíráte tak dlouho, dokud úplně neodstraníte vrstvení vzniklý tiskem. A navíc běžný barvy právě na bázi acetonu na něm samo sebou krásně drží. Aceton celkem rychle vytěká, takže se s ním i rychle pracujete. To ale většina těchto rozpouštědel. Odkaz co a čím rozpouštět najdete v týhle výborný studii tady. Ale zpět k LEGU. ABS je sice skvělá věc a fakt jeho tisk je těžkej. Proč najdete na mém vlogu na youtube nebo na videu níže. Rozhodně je nutností, mít tu tiskárnu v nějakým boxu, který udrží vevnitř konstantní teplotu, na kterou je ABS dost při tisku citlivý. Různě se kroutí praská apod.. Zkraťme to, ABS prostě zvládám dokonale a to na Ender 3! Hurá!

Takže po zvládnutí technologie výroby a vývoji prvních a posledních soch jsem dospěl do bodu, že i když už máte hezkej model, ale musíte ho dobře připravit pro výrobu. Takže ho musíte nařezat, udělat spojky, západky tak aby se to nejsnadněji lepilo, spoje do sebe zapadaly, držely a tak aby se to dalo co nejsnadněji obrousit a dokončit. Takže vymodelovat něco pěknýho je jedna věc, kde budete narážet na svou kreativitu umělce a udělat model pro výrobu, kde budete narážet na svou kreativitu technologa. Jako typický příklad týhle problematiky je jak vytisknout kouli. Dobře, můžete ji prostě prásknout do sliceru, jenže bude to tam držet, když koule nemá žádnou souvislou plochu? No můžete, jenže ty věci při tisku ve vzduchu nelevitujou, takže se to řeší tím, že tam, kde je nějaké určité stoupání nebo část modelu visí ve vzduchu, vám slicer (to je ten software, který model převede na CNC strojový kód) vygeneruje nějaké podpěry.

Koule s pivem vánoční ozdoba Jetus

Support neboli podpěry pak model drží aby se nezačal hroutit. A to je trochu problém. Nejenže je to materiál navíc, ale pokud je třeba z ABS, které už něco snese, kolikrát je ho i problém odstranit. Třeba jestli je vně něčeho nemusí to být jednoduchý. Navíc nad podpěrou není vždycky nejlepší povrch. Takže podpěr musí co nejmíň. Takže kouli prostě rozdělíte na půl a tou plochou ho plácnete na Bed (zahřívaná podložka většinou ovládaná osou y) stroje. Model tam bude dobře držet, a povrch bude taky krásně plochej. Dvě polokoule nakonec slepíte. Tak ale co když má třeba model nějaký konkrétní povrch, je třeba tvořený z trojúhelníků a třeba ho slepot přesně jinak je navržený. Ano dáte tam nějakou spojku, která ale nesmí vystupovat, jinak tam zase máte podpory. Takže do obou polokoulí uděláte nějakou čtvercovou díru a pak uděláte o něco menší spoj zvlášť, která spojí oba díly a je to. Akorát z jednoho modelu máte pak tři modely.

Vývoj takové ptákoviny se tak stává časově náročnou věcí, která vyžaduje spoustu času jak na straně vývoje a modelování, tak na straně výroby. Takže na takové ptákovině necháte spoustu času a to se samosebou odráží v ceně. 3D tisk prostě není levná záležitost, ale umožní vám udělat věci v malých sérií, které by vám nikdo prostě nevyrobil. Nemluvě o nákladech s tím spojených, jako jsou chemikálie, prostor, kde to dělat a toho smradu i hluku. Ano, tisk ABS smrdí, aceton smrdí, tiskárny jsou poměrně hlučné, pokud nevyměníte řídící desku za tišší, barvy smrdí. V domacích podmínkách je tahle věc nemyslitelná a já mám to štěstí, že mi ty dvě tiskárny kňučí za hlavou ve společnosti BEST-NET - poskytovateli internetu v Hradci Králové, kde pracuju jako správce wifi sítě a kde si můžu v průmyslový budově smrdět acetonem a stříkat to na opuštěný chodbě barvama. Takže když si u nás objednáte net, přijede ten upocenej týpek z youtubu, kterej zároveň psal tenhle článek Naštěstí no problém, ale jak říkám je třeba na to mít nějakou dílnu, což je ve městě kolikrát dost problém, nebo to není na pronájem kanceláře, ale regulérní smradlavou garáž, kde má být aspoň trochu teplo a čisto. Na profi výrobu si prostě v bytě netroufnete.

Takže je to tak tři roky, co jsem si pořídil prvního Endera a za ty tři roky jsem došel sem, že dokážu vytvářet takovej nádhernej bizár. A tak se vracíme k Jetusovým vánočním ozdobám, což je vrchol mojí tvorby. Časem zjistíte, co a jak dělat, co a čím leptat, jak kombinovat materiály. Jak si vytvořit přípravky, které vám pomohou s výtisky pracovat. Takže takové přípravky dělám z PETG, to je materiál, který často leptám Dichlormethanem, vyrábí se z něj klasické PET lahve. PETG je naopak na Aceton inertní, takže různé držáky tisknu z něj, když chci pracovat s ABS a acetonem a naopak. Příkladem je třeba tahle kombinovaná ozdoba lahváče ve sněhu s rampouchem zespoda. Časem zjistíte, že některé věci je prostě jednodušší koupit v Číně, jako tyhle krásný miniaturky různého chlastu, miniaturních piveček a podobně. Ten sníh je vytištěnej z ABS a rampouchy, který jsou průhledný z PETG. Oba díly jsou v podstatě jeden držák na druhý, když je natírám chemkou, aby sníh byl krásně hladkej a rampouchy (průhledný ABS se stejně nevyrábí) krásně průhledný jako led. Nakonec všechno dohromady slepím lepidlem Ceys na plasty. Taky se mi osvědčil sanitární silikon, který drží v podstatě úplně na všem a to jako prase. Když všechno zaschne, nastříkám to lesklým glitterem, který udělá pouze lesk a nakonec nalakuju acetonovým lakem. No není to nádhera? Představte si ale za tím všechen ten čas.

Lahváč ve sněhu s rampouchem - vánoční ozdoba Jetus

To je vývoj, který to má udělat vyrobitelným a zároveň třeba u těch ozdob co nejlehčím, to vezme třeba i deset hodin na jednom kusu. U každé jednotlivé věci, jsou před samotným výrobkem minimálně dva nebo tři prototypy, kdy zkouším kvalitu výrobního postupu. Samotné tisky se pak pohybují v řádu hodin, ten nejjednodušší přibližně dvě a půl hodiny. Pak je třeba sehnat ostatní komponenty, které se tisknout prostě nevyplatí, když jsou koupit levněji, ale sehnat se to musí, někdo to musí objednat, zaplatit a vyzkoušet. No a nakonec to musíte barvit. Pak když si k tomu přidáte svoji práci a zvážíte, že tam je nějaká přidaná hodnota, tak to prostě stojí tolik. Ano 3D tisk není levná sranda a to už je v podstatě umění, který tvořím od a do z. Třeba Jetusova vánoční hvězda na špici vánočního stromu je tvořena z šesti samostatných tištěných dílů, další čtyři jako ozdobné půllitříky a obrázky Jetuse ve středu. Ten obrázek se musí vytisknout, udělat na něj laminace a mezi ně musí jít podložka, která zajistí, aby se to nedalo propíchnout. Všechno musí být vyrobeno a připraveno tak, aby se to po barvení jen zkompletovalo a nalakovalo. Takhle ozdoba je nakonec impozantní, protože to bylo to první a jedné, co jsem minulý rok stihnul vymyslet a vyrobit. Tenhle rok už jsem model upravil jen tak, že jsem udělal malý tunýlek mezi půllitry, aby jimi procházelo světlo a pivečko pěkně v protisvětle "svítilo". Na světě jsou jenom 2. Slovy dvě a nejspíš jich víc nebude.

Jetusova vánoční hvězda

Další ze špeků kolekce je třeba fakt krásnej soudek, s emblémy po obou stranách, pivečkem a železnou pípou. Tady jsem si dal opravdu záležet a soudek má i pěkné dno. Takže taková věc se vyrábí takhle. Nejdřív si vyrobím rotační torzo soudku, emblémy i pípy jsou zvlášť. Až tuhle věc trochu obrousím nebo vyhladím acetonem, samotným rozpouštědlem na ní nalepím emblémy a do otvoru nahoře zasunu drát na který nalepím pípu a celou tu pípu osliznu vrstvou plastu, aby to drželo pohromadě. Jsou prostě věci, které nevytisknete, hlavně kvůli pevnosti a pak je něco jako vodič kabelu k nezaplacení. To samé používám třeba na osy prkýnka záchodu, tak aby šlo podle libovůle otevírat a i miniaturní kličky a splachovadla lepím vteřiňákem, protože v těch rozměrech už se s tím špatně pracovat. Samo sebou je dobré vždycky tisknout v barvě materiálu co nejblíž kýženému výsledku, pak si barvení ušetříte, a i škrábanec na barvě nebude tolik vidět. To třeba dělám i s plechovkou, kdy plechovka je ze stříbrného filamentu a pěnu už jsem si tiskl zvlášť bílou. Jedno je ale jisté a to, že UV záření v tom slunečním časem žloutne všechno. Takže i ty hajzlíky jsem nakonec stříkal barvou na radiátory z Lidlu. Mimochodem tam seženete dobrý a levný barvy.

A hvězdičky, to byly vlastně takový úplný začátky, který nakonec dopadly dobře. Takže třeba ty malý lahvičky jsou z PETG a hvězdička z ABS. Teda když použijete Tetrahydrofuran, který vlastně naleptá oboje, dá se to tím i dobře spojit a máte vlastně jistotu, že to líp neslepíte. U práci s postprodukcí 3D tištěných věcí se vteřinovému lepidlu nevyhnete, ale jestli mohu doporučit, používejte gelové formy těch lepidel. Ušetříte, neslepíte se a nepokecáte tisky. A pokud lepíte a barvíte, tak tam kde lepíte si nenechávejte baru, než to stříkáte, tak si to místo přelepte, protože barva sama toho moc o sobě neudrží a odloupne se.

Po všem svým úsilí s vývojem vánoční kolekce ale stejně sednete k Excelu a všechnu tu práci a prostředky si dáte do tabulky, abyste nakonec zjistili, jak strašně to je drahý pro koncovýho zákazníka. A musíte počítat i to, že se vám mašina několikrát rozbije, takže její amortizaci. Mě asi poprvé v životě na obou mašinách odešli hotendy, kdy se materiál doslova prodral závitem trysky ven a celou ji slepil. O drobnůstkách typu tryska a utáhnout nemluvě. Jo objednejte si toho u mě kamion a já zajdu do lisovny a zaměstnám pár číňanů a to se na ceně sakra odrazí. Za tím to musíte brát tak, že tohle je poctivá 3D onanie, při které si zvyknete i na tinitus a během té honitby projedete šéfovi 240 kWh, což za chvíli vzhledem k energiím nebude taková legrace, jaká to bývala. Ano ozdobit si stromek tímhle stojí ranec, ale to, že si to dokážu spočítat, mě motivuje k tomu v takových projektech dál pokračovat. Berte to prostě jako umčo, u kterého tím, že si něco koupíš podporuješ autora k další tvorbě a ne, že z něj děláš žebráka. Chceš přece, aby udělal ještě něco dalšího. Koneckonců, každá z těch ozdob je originál a je to něco jako, když sjelo z linky první Ferrari. Takže tyhle všechny ozdoby najdete na shop.jetus.co.in a to, že Jetuse tvořím já a tenhle článek je můj comming out je už jasný.  Takže pokud dostanete na ozdoby zálusk koupíte je jen a pouze na SHOP.JETUS.CO,IN. Přestavení ozdob a rozsvícení Jetusova vánočního stromku proběhne 1.12.2022 v Holland Club Hradec Králové v 19.00 a bude zde veřejně ke shlédnutí u stolu štamgastů do konce roku 2022. A pokud jsem v8m nepo3t2st9 dorayit, dole najdete ještě pěkný prezentační video. Jetus vás miluje!


Dark Disharmony 2 bude!

Dark Disharmony Game playscreen

Adventura, kterou jsem vyvinul v Adobe Flash a vydal v roce 2011 na Newgrounds.com se po deseti letech dočkala vydání i na platformě Steam jako plnohodnotná hra, i když je to svým způsobem vtipná horrorová jednohubka, kterou chystám dále rozvíjet. O tom mluvím v herním pořadu Vortex s Jiřím Bigasem a Zdeňkem Princem. Takže co je příběhem mojí logické hry. Jako hráč musíte v lese najít všech pět zamordovaných členů deathmetalové kapely, aby jste pak rozpoutali peklo na Zemi a vypustili prvního jezdce apokalypsy a tím je Infekce.  Hráč je tedy zlovolnou světluškou nebo bludičkou a jelikož nemá žádné ručičky a nožičky musí si vystačit se svými kouzelnými silami. Chcete znát celý příběh?

Když se ohlídnu, troufnu si říct, že tohle je moje životní dílo. Někdo by mohl nadhodit, že jsem to teda daleko nedotáhl, ale pro takový můžu říct, že je to něco na, co jsem opravdu pyšný, protože příběh kterej za touhle krátkou adventurkou stojí, není zrovna krátkej. Jeden si může představit, jak dlouho může taková prvotina trvat. A je potřeba ten příběh říct, aby to všechno dávalo smysl.

Je rok 2010 a jsem ve čtvrtým ročníku grafiky na Kyberně. To byla škola, o který jsem snil, už jako malej kluk, na základce v devítce, když jsme dostali do ruky, bulletin středních škol. Nejsem na tom bůhvíjak, protože školu jsem dělal dálkově při zaměstnání, kde se živým jako elektrotechnik, což je moje výchozí právoplatně uzavřené vzdělání, který mě odsuzuje buď v práci v továrně nebo tahání tukabelu. Naštěstí mě tahle práce svým způsobem baví a dává dost do života. Nicméně s tím jsem se nějak nedokázal smířit, a protože mě to k umění vždycky táhlo, i nějakej talent se ve mě vzal, a nutno podotknout, že je záhada po kom. Tak jsem se dal do boje s dálkovým studiem, prací a životem, dřív bouřlivýho pankáče, abych zanechal po sobě aspoň malinkatou stopu. Bylo mi tenkrát myslím kolem pětadvaceti a kromě alkoholickejch, milostnejch a jinejch eskapád toho mimo pár výstav mých obrazů, pár článků v novinách a vyhraný fotografický celorepublikovce tolik nebylo. Prostě jsem chtěl víc, chtěl jsem ze sebe vymáčknout všechno, co ve mě bylo, a protože jsem si věřil, chtěl jsem si splnit svoje dětský sny, což spočívalo v tom udělat hru a film.

Kyberna byla v Hradci Králové, takže tam bylo vždycky úmorný dojíždět až z mého rodného města Jihlavy, cesta autem trvala kolem dvou hodin, jet vlakem nebo autobusem bylo nemyslitelný, protože tím strávil člověk celý den. Pak tam do sebe nalejt látku, vylejt se se spolužákama a štěstí bylo, že partu jsme měli skvělou, v úporný kocovině zase nalejt látku, napsat testy, dojet domů, přes neděli udělat co je v mojich silách a šup zase do špinavejch montérek a příští tejden zas. Dneska už bych to nedal.

Prostě na Kyberně jsem se zamiloval do Adobe Flash, kterej měl krásnej koncept, kdy jste v jednom člověku, pokud jste nepostrádali renezančního ducha, dokázali udělat cokoliv, a to docela rychle. Jinak v grafice jsem měl rád všechno a všechno mě zajímalo, takže nebyl problém se nechat vyprdnout s vyznamenáním. Ale Flash, to bylo opravdu něco a pamětník ví, že v té době to opravdu jelo a free hry, který byly hlavně online měli často skvělěj nápad, což dnešní herní scéna trochu postrádá a opatrně sází na ověřený postupy. Takže Flash byla jedna z mála programátorskejch věcí, kterou jsem nazul jak nový boty s nápisem Action Script 2.0 a díky učiteli a kamarádovi Milanovi Hlouškovi, kterej mi pomohl ty flashový boty zavázat, jsem ho dokonale ovládl a začal se neskutečně kreativně rozvíjet. Navíc komunita okolo byla opravdu otevřená a informací i kódu bylo všude dost a tehdy se to stalo. Milan měl totiž deathmetalovou kapelu. Mimochodem, tahle muzika mi nikdy cizí nebyla, a tak se jednou stalo: "Hele, Petře, nechtěl bys naší kapele udělat jednoduchej flash, kde by na nás bylo telefonní číslo?". No jasně, že jo a tak jsem na tom začal dělat, jenže se to jaksi rozrostlo a když jsem udělal jednu věc, napadla mě druhá a pak zase další až, se z toho postupně stal docela nemarnej příběh, kdy jako zlovolná bludička musíš najít pět zamordovaných členů deathmetalový kapely a rozpoutat tak peklo na Zemi, což mi přišlo vtipný. Takže se teda stalo a najednou přišla na řadu matura.

Jak jsem říkal, já se tak nějak dobře učil, takže to tolik nebolelo, ale nebyl čas. Maturu jsem dal, otřel jsem si zpocený čelo a hurá zpátky do Jihlavy, kam se mi teda nechtělo. V tý době to byla celkem díra, pokud jeden nechtěl dělat skladníka ve šroubárně a při tom číst Vergilia v originále. Na škole jsme s programátorama, a s kolegou z grafiky Pepou, začali podnikat, já to vzal oficiálně na sebe a založil svoje studio d3arts. Byli jsme dálkaři ve třetím ročníku Kyberny a měli označení D3, když jsme to založili. Mně se ta přesmyčka D3 -3D líbila, jakože i když vynecháš tu číslovku, tak je to darts, což znamená šipky, mělo to švih. Sem tam nějakej web, semtam letáky, vizualizace, výpravnej film pro středočeský ovocnáře, malby v zoo, komerční kravinky. Jenže to byli kluci chytrý a když viděli, že takhle se milonářema nestaneme, radši se po maturitě rozutekli každej za svým štěstím a životem. Abyste věděli, teď málem zamačkávám hrach. Byly to moc hezký časy, kdy si jeden uvědomí, že žije. No, mě se to balit nechtělo a tak jsem pokračoval v údělu grafický prostituce s tím, že když uloupnu nějaký slušný peníze narvu to do nějakýho svýho umča.

Takže asi rok po maturitě byla Dark Disharmony venku a já to hrdě se všema bugama upnul na Newgrounds.com, kterej jsem upřímně miloval, kvůli tý platformě, kde se dáte s ostatníma umělcema dohromady, něco vytvoříte a šábnete se o to.. no bylo to venku. Ale počkat, aby bylo vyprávění trochu konzistentní, vědomě jsem přeskočil něco důležitýho, bez čeho by hra rozhodně na světě nebyla a to byl takovej divnej brouk jménem Narco. Pamatuju se, jak jsem ještě jako cucák někde sosnul jeho indie hru Mrtvý město. Kdo neví, co je to indie, tak to je hra, kterou udělá nějakej nezávislej vývojář a jo, taky to byla adventura. Tenhle žánr rozvíjí a povznáší hráče z role bezduchýho mačkače tlačítka myši, nicméně jak jsem později zjistil, je to ten nejméně hraný. Nidky neberte věci podle sebe, pokud jste tak divný, jako já. V tý době jsem byl taky člen komunity kyberpunk.org, což byla bandička ajťáků řízlá tímhle filozofickouměleckým směrem, mimochodem, udělal jsem týhle český kultuře logo, nebo spíš tomuhle diskuznímu fóru logo, nutno podotknout, že jsem taky občas napsal nějakou tu literaturu. Ale zpět k tomu Narcovi, on tam samozřejmě byl taky. Dost jsem si chrul, že jsem mezi takovejma podivínama. No a Narcova hra i jeho hudba mi tak nějak po dlouhý léta utkvěla v paměti, tak jsem si řekl, proč mu nenapsat. Jo! To byl ten správnej krok, protože z ponurého depresivního Narca, se kterým se známe jen virtuálně a vlastně jsme se fyzicky nikdy nepotkali, se vyklubal skladatel geniálního hudebního podkresu, kterou celej audiovizuál náramně doprovází a o další dimenzi prohlubuje atmosféru patetickýho temna. Takže je to venku, hra sklízí poměrně skvělý hodnocení a kritiku i ingame reklama něco generuje, jsem trochu slavnej, jsem v euforii, teď už stačí jen blbě chcípnout a jsem legenda... to jsem si tehdy říkal.

Takže po bujarých dýchánkách, kdy jsem se opájel svým egem přišla zase řeč na život a lámání chleba, návrat ke kšeftům, který se najednou přihrnuly a dost z nich vůbec nedopadlo a aby toho nebylo málo, stalo se to nejhorší. Zase jsem se zamiloval do jednoho koťátka. Jmenovala se Kristýna. Malinká mlaďounká citlivá holka s uměleckým nábojem, která nevěděla, co se sebou a která se při sebemněším projevu nejistoty labilně rozplakala. Končila absolvováním gymplu a co se nestalo dál... Kyberna otevřela Vošku. Mně tak nějak celej život vadilo, že ač mám dvě matury, tak na mě vysokoškoláci čumí jako na nějakýho divnýho skřeta, takže jsem si řekl, že nějakej titul, i když za jménem, by se hodil a že když už u toho budu, Kristýnu vezmu s sebou, ona bude šťástná a já budu šťastnej taky, protože nejen, že budu mít tohle koťátko, titul, ale taky zase vysmahnu z Jihlavy a budu tam, kde jsem to měl vždycky rád, a to v Hradci. Přestěhoval jsem se jako mávnutím kouzelnýho proutku a zkrátím to. Školu jsem dal jako první a jedinej. Zavřel jsem to filmem - dokumentárním experimentem Jednoletá zahrada.

Hned po tom jsem šel na dlouho odkládanej zákrok, kterej spočíval v kompletním vydlabání celýho dýchacího ústrojí ksichtu. Popravdě jsem si myslel, že ta bídná smrt je za rohem, ale v Jihlavě mě zvládli dát dokupy. Zachránili mi život. A hned potom co jsem se začal hrabat ze sraček, mě Kristýna opustila. @#$Xě! Že se omlouvám se čtenářovi. Pak se zahrabala někam s novým pinďourem a nevím, myslím, že už ani nic nedělá. Takže jsem se přestěhoval do kanceláře, kterou jsem si otevřel s filmařem Jaromírem Patkou, kde jsem ani neměl vodu, myl jsem se v tělocvičně a vajíčka si vařil v rychlovarce a prdel si myl nejčastěji v lavoru. Ráno jsem si v tý rychlovarce udělal kafe. Díky punkový nátuře jsem tak nějak vesele přežíval jak se dalo. A to jsem přátelé vydržel tři léta, kde se z mýho podnikání i Dark Disharmony stala vybledlá sláva. A když už to vypadalo, že se jako zkrachovalej syn budu muset zase vrátit domů , zázrak! Sakra! Jetus mě fakt miluje! Ano díky srdce a světabolu, jsem vytvořil Jetuse, takový moje druhý alter ego, který si dělá legraci za všeho co upřímně nenávidím.

Takže v čem tkvěl ten zázrak. V Eaglu, což byla hradecká reklamka, hledaj grafika, to by mohlo bejt zajímavý. Nikdy nepodceňuj sílu Facebooku. Chlapci z reklamky hrajou grindcore, dělaj design, Štěněta znám z fesťáku a z Draka (přece to lití k něčemu bylo) a šéf Jirka Kopta vypadá jako správnej kořen. Takže jsem tloukl obalovej design pro nářadí a dost pěknějch věcí se nám povedlo. S chlapama byla fakt prdel a chodil jsem tam spíš jak do klubu přátel žehu, než do práce. I když teda přiznám, že občas z toho stresu byla nějaká ta depka nebo splín. Pokud jste labilní a pomalí, nechcete dělat v reklamce, to mi věřte. Nicméně utekly tři léta, já se stal definitivně hradečákem, sehnal si normální byt a můj plamen začal poněkud pohasínat, nic novýho jsem se neučil a každá práce mi přišla ekvivalentem oběživa, který chcípne, sotva se nadechne. A pak se to zase stalo.

Flash končí a prej je to dobře! Zachvátila mě úzkost a panika, z toho, že ztratím punc umělce, že moje dílo zmizí v propadlišti digitálních dějin a jediný, co mi zbyde bude to oběživo. V tý době už jsem byl se svojí nynější manželkou Martinou, když ještě nebyla mojí ženou, kterou jsem hledal celej život. Chtěli jsme děti, a tak bylo nějak na čase udělat obrat o sto osmdesát, neb v reklamce sice prdel byla, ale byl tam stres a já se nějak buhví jak taky neměl. Byl to trochu punk. Rozhodně bych si netroufl v takovým stavu být otcem, který musí uživit rodinu. Takže jsem to vyřešil kulantně a v dobrým prásknul dveřma. Navíc doba byla zajímavá a já cítil, jak mi unikají takový vymoženosti jako kryptoměny, přichází éra 3D tisku o kterým vím zatím prd a mrzí mě to a to, že mi 3dčko šlo... Takže bylo na čase to risknout a celej ten projekt postavit zase na nohy. Back to the mothership! Jdu na Kybernu a jelikož spousta kantorů je víceméně studio kamarád, ochotně mi poradí a pomůžou. Nakonec spásný polibek zasazuje Milan, s tím, ať to prostě dám do nějakýho projektoru, tohle řešení jsem dokázal dlouho přehlížet, no ať udělám z toho prostě exáč. Po nějaký době se mi v hlavě rozsvítilo. No přece s regulerním exáčem se už dá něco dělat. Co takhle to prostě dát na Steam, kterej vás pumpne o mrzkých šedesát nebo sedmdesát procent výdělku.

Jako nezaměstnanej jsem si myslel, že budu mít bláhově dlouho času. Makal jsem na tom a učil se. Objevuji zázrak zvaný Zinc, který dříve značně předražen, dnes z důvodu úpadku Flashe jest zdarma, pomohl mi převést moji flashárnu na exe. Funguje to totiž tak, že flash, který byl dřív doplňkem prohlížeče zvaným též ActiveX, takže flashovky se daly hrát buď přes Flash player (standalone), který ale málokdo na pc vedl, nebo přes internetovej prohlížeč s pluginem. No a tahle Zinc šikovnost, kterou její posmutnělí a geniální vývojáři dali zdarma k užití. Ta mi pomohla vytvořit plnohodnotnou hru. Buch-nám žehnej! Bylo na čase hru někam vytavit, nebo lépe prodat a šlo mi jen o to, aby si jí zahrálo co nejvíc lidí. Jelikož moje pařanská léta zamrzla někde u vynálezu torentu, díky mé pařící ženě jsem začal objevovat Steam. Aha no to není tak děsně složitý a už se po výčepech chlubím, že budu mít hru na Steamu! Na Steamu! To už sakra něco znamená. Platím poplatek, v tý době něco kolem dvou a půl litru za aplikaci, podepisuju hnusný birokratický informace, naštěstí jsem vycvičen mým neúspěšným podnikáním... a jsem tam.

Pár dní frézuji dokumentaci a asi za tři měsíce po mém odchodu z reklamky uploaduju. Lidi hrajou. Jsou nasraný, že je to krátký, ale občas přiletí i nějaký pozitivní komentář. Mimoto, že to dávám za směšnou cenu s vidinou dalšího vývoje a to díky nějakému startupu typu Patreon se snažím tvořit marketing a distribuční kanály, který má Steam fakt zmáklý. Běžím s tím stejně do Vortexu, herního magazínu se Zdeňkem Princem a Jiřím Bigasem, kde to rozhovor dopadne líp, než bych od sebe čekal. Díky hadru na hubě můj ksicht stejně nikdo nepozná. Doma mi za zádama jedou dvě tiskárny Ender 3 vlastnoručně vyupgrejdované, aby mohly tisknout gumový kokoty z ABS. Ne vážně, tisknu teď nádherný věci. No a běhěm svýho zájmu o 3D tisk jsem se seznámil s Lubošem Špačkem se kterým jsem párkrát mluvil skrz práci v reklamce. Luboš je digitální guru, má wifi síť, má hostingový služby, je to sympaťák a lidsky si sedneme. Luboš by taky chtěl vědět víc o 3D tisku. Je to ten typ člověka a technologickýho kámoše, kterýho hledám a kterej mi v Hradci pořádně chybí, tak jako mi chybí můj věrný umělecký kolega a bratr v čepu Tomáš Sedláček. Luboš mi volá a chce abych dělal správce a technika jeho wifi sítě! Vytasené zuby mojí manželky se mění na milý úsměv, který mi říká "Zlato". Dělám v Best-net, řídím auto, který jsem sám polepil v reklamce a seznamuju se s Martinem Bílkem, dalším skvělým člověkem, co mě občasným kopem do zadku svede na správnou cestu, když potřebuju.

Narodila se mi dcera. Jsem asi to největší dítě štěstěny. A tak pracuju a vychovávám, na moc věcí není čas, ale i tak se mi díky Alconost.com podaří přeložit hru do osmi jazyků. Píšu Narcovi, že bych jako chtěl pokračovat na dalším vývoji, že všechno klaplo, i když to trvalo sakra dýl, než bych si představoval. Narco žije a říká si Freo! Paráda. A tak šel čas a nic se něděje, protože výchova mýho malýho zlatíčka a současná práce mě zároveň naplňuje i vyčerpává natolik, že není moc prostoru pro ostatní tvůrčí věci, leda bych zabil veškerý odpočinek a pak se z toho zbláznil. Moje stránky vypadají hnusně, skoro patnáct let jsem jenom záplatoval a nenáviděný mobilní zařízení, kvůli kterým vlastně byl Flash zaříznut, je zobrazujou ještě hnusněji. Do portfolia nejdou upovat obrázky, a tak volám Lubošovi a říkám: "Kamaráde, prosimtě, nezkusil bys to opravit?". "Hele celý to smaž a udělej to znova!" To je přesně ta věta, co nechcete slyšet. A tak stavím d3arts.cz znovu na nohy s pomocí WordPressu, a rad kolegy Martina ho zdvihám ze země do zářivých výšin. Ono to funguje! Plním portfolio a blog tímhle příspěvkem a když tohle datlím na postcovidové dovolené, která nám má kompenzovat absenci líbánek, říkám si, že už jsem teda udělal dost toho bodu A a jestli taky už není na čase pohnout se dál a dorazit k bodu B. Protože by to bylo sakra škoda kdyby ne, aspoň myslím. Je rok 2022, je mi 38, přežil jsem covid, bolí mě hlava z Ruska, mám na sobě zase montérky a zase tahám tukabel. Naštěstí jistota práce v tomhle sektoru mě uklidňuje, rodina je přece základ kvalitního života, ať si každej zastydlej mladík říká co chce.

Spása! Umělá inteligence drtí grafiky, ilustrátory a konceptualisty včetně fotobank a utírá s nima zadek. Směs mých ambivalentních pocitů ve formě masožravý prdele se valí ven a zanechává mi jak pocit zmaru tak i naděje. Nynější dogma o tom, jak AI bude dělat ošklivou manuální práci a můj obor zůstane nedotknutelný jsou ohlodaná a zhnědlá. Zkouším co dovede MidJourney, poprvé v životě trochu používám Discord, neb tam má MJ hnízdo. Jestli dokáže rychle vizualizovat to, co mám ve svým mentálním obraze, kterej má jasné a konkrétní formy, nebude to mít chybu. No úplně nedokáže, ale dokáže udělat části, z kterých umím složit kvalitní koláž svýho mentálního obrazu. Zkouším i další jako Dall-E. MidJoyrney bot na Discordu vede. Její vizuál je takový organický, když skládá grafiku, z jakých si vláken nebo troufnu si říct hovínek, který pak kognitivně spojí, abstraktně zkroutí končetiny a neuznává anatomii, nachází nakonec zalíbení s mým Photoshopem jako zmrzlina s limonádou. Kvůli dalšímu vývoji ve Flashi jsem si držel na kompu Windows 7, který mávnutím ruky měním za Windows 11. Myšlenku na pokračování příběhu, kdy každá scéna má být jeden jezdec apokalypsy, který bude hráčem vypuštěn a to epidemie, zmar, válka a smrt ...kterou jsem potutelně smolil, když mě můza políbila do bločku po nocích, se stává čím dál hmatatelnější a radiace doprovázená hnusem, temnem a řinčením zbraní posledního koutku dobra, které se snaží zachránit útěkem na jinou planetu. Navíc tenhle horor jsem dělal tak, aby měl skryté sdělení. Vyděsit lidi tak, aby si trochu vážili svýho života, aby ho nebrali jako samozřejmost a zapudili svoje pitomý tužby po moci. Což by dnešní době obzvlášť prospělo, hlavně těm fanatikům z Ruska.

Povede se to? To je otázka. V letadle na dovolenou smolím na malinkým tablet PC s touchpadem zaraženej do sedačky letadla, píchajíc loktem spolusedícího do žeber, tenhle obrázek a říkám si... "Ty číčo, možná jsem ještě moc mladej na to, abych začal vzpomínat, co jsem neudělal!". Zbejvá toho dost, a to dodělat outro jedničce a intro a nějaký koncept dvojce, zkusit to narovnat do nějakýho startupovýho projektu. Všechno ale nějak začíná a má svůj čas, aspoň myslím. Jestli jste to teda dočetli až sem, tak vám děkuji, že jste obětovali svůj čas a můžete se tedy dokonale pokochat tímhle plakátem, který jsem s pomocí AI vykouzlil a těšit se na to, že Dark Disharmony 2 jednou spatří světlo digitálního světa.

Jestli vás moje hra začala zajímat. Můžete si jedničku za mrzký peníz zahrát na Steamu 😉


Jednoletá zahrada

jednoletaZahrada

Experimentální dokumentární film o časoprostoru.

Jednoletá zahrada je filmový experiment o vnímatelnosti, času a osudu. O tom jak málo víme o místě ve kterém žijeme. Jak moc jsme ho schopni opravdu poznat. Tím místem je zahrada kolem domu, město ve kterém žijeme a které vnímáme našimi smysly a to především zrakem. Obraz a čas plynoucí naší přítomností nám zprostředkovává trojrozměrný vjem, jisté bytí, které lze zaznamenat prostřednictvím filmu jako takového. Náš lidský mozek nás nutí vnímat pouze v jedné časové rovině a my jsme tedy nuceni být neschopni vidět jiný pohyb, jen takový co se hýbe stejně rychle jako lidské tělo. Film je ale médium, se kterým se dá ovšem pracovat a tak pouze zrychlení nebo otočení šipky času je zanedbatelná hračka, což je hlavní podstatou filmové řeči toho dokumentárního záznamu. Díky těmto hrátkám jsem prostřednictvím tohoto experimentálního vyprávění, které se skládá z prolínání a střídání detailů, celků a polocelků v mnohonásobném zrychlení.

Jednoletá zhrada - čtyři roční období timelapse

V Jednoleté zahradě jsem neukázal jen obyčejný časosběr celého roku, zkomprimovaný do 36 minut, se vší jeho integrací a desintegrací jsem si pohrál s několika filozofickými a vědeckými teoriemi, které mě v té době velmi zajímaly… zvláště pak s teorií osudu, budoucnosti vesmíru a již zmíněné šipce času. Podstatou tohoto experimentu byla především budoucnost vesmíru. Konkrétně je to teorie Uzavřeného vesmíru, který by se při Velkém krachu vracel do svého původního bodu až do své původní podstaty Apeironu (pralátky). To, že by bylo možné, že by čas mohl jednou plynout pozpátku je fantastické. Jednoletá zahrada vám ukáže, že to je docela představitelné ba skutečné, že vše může být relativní a proměnlivé jako město a zahrada, které rostou a dýchají, bez obrazu člověka. Ten jako by snad ani v této časové rovině neexistoval. Divák tak zahradu v kontrastu s průmyslovou periferií dokonale pozná tak, aby mohl filmové poselství rozluštit. A pokud nerozluští i tak nepřijde o poetický zážitek z příběhu krásy plynoucí z přírody, bujarého zrodu a rychlého zmaru, kterým provází tříbarevná kočka Vendulka žijící v zahradě. V experimentální třetině filmu je ukázáno na teoretické důkazy, které jsou deklarovány prostřednictvím dvou prolnutých filmových rovin poslanými šipkami času proti sobě. 

Co je to přítomtost a budoucnost ? Co s tím vlastně máme dělat? To je obsahem snímku, který by se dal zařadit jak do filozofického žánru, tak do dokumentární fikce. Nevšední snímek o všedních věcech Jednoletá zahrada se tak stává poetickým vesmírem v uzavřeném vesmíru, kterou doplňuje zádumčivá ambientní hudba. 

Musím si přiznat, že film je pro nezvídavého diváka velký propadák. Dokonce si dovolím říct, že byl nepochopený, protože pochopení vyžaduje jistou znalost pokročilé teoretické fyziky a Atropického principu vesmíru, či aspoň tu její populární část. Primárně je to tím, že tento dokument není zábava a nemá smysl diváka pobavit, ale zamyslet se nad tím, jak odlišně vnímáme čas narozdíl od reality. Jak málo víme o místě a o vesmíru, ve kterém žijeme. A protože by byl film sám monstrozně ukecaný a sám o sobě je toto téma těžko uchopitelné, rozhodl jsem se jej udělat bez řečí a jeho myšlenku udělat jako samotnou studii. Jde tedy o dílo ve smyslu vědeckého pozorování. Film je dělán metodou introspekce, tedy zkoumáním, které samotné nastavuje další děj a další objekty zkoumání a nakonec dochází k nějakým závěrům. Vezměme to ale nějak tak od konce, aby jste nějak pochopili, co jsem tu vlastně zkoumal. A tím je šipka času v kolabujícím vesmíru.

V tomto videu vidíme tři možné konce vesmíru. Pokud by platila ta třetí, mohli bysme žít v neustálé smyčce a tím se můj film zabývá. pokračujme tedy prologem od Stewena W. Hawkinga ze Stručné historie času:

V klasické obecné teorii relativity nelze říci, jak vesmír začal, protože platnost všech známých vědeckých zákonů končí v singularitě velkého třesku. Vesmír mohl začít ve velmi hladkém a uspořádaném stavu, čímž by byla splněna podmínka pro existenci dobře definované termodynamické i kosmologické šipky času tak, jak to pozorujeme. Ale stejně dobře mohl vesmír začít i v nestejnorodém, hrudkovitém stavu. V tom případě by se nacházel ve stavu úplné neuspořádanosti hned na počátku rozpínání, takže by neuspořádanost nemohla dále narůstat. Buď by se neuspořádanost neměnila – v tom případě by dobře definovaná termodynamická šipka času neexistovala, nebo by dokonce klesala – a pak by termodynamická šipka času směřovala v opačném směru než kosmologická šipka. Ani jedna z těchto možností nesouhlasí s našimi zkušenostmi.

Ovšem klasická relativita, jak už jsme o tom hovořili, předpovídá svůj vlastní konec. Když nadměrně vzroste křivost prostoročasu, jevy kvantové gravitace se stanou nezanedbatelnými a klasická teorie přestane být dobrým popisem přírody. Abychom pochopili počátek vesmíru, potřebujeme nalézt kvantovou teorii gravitace.

V kvantové teorii gravitace, jak jsme o tom hovořili v předchozí kapitole, je k úplnému určení stavu vesmíru nutno říci, jak se chovají jeho možné historie na okraji prostoročasu v minulosti. Této povinnosti popsat, co neznáme a znát nemůžeme, se můžeme zbavit v případě, že historie splní podmínku o neexistenci hranice: pak budou mít historie konečný rozsah, bez okrajů a singularit. Jen v tom případě se stane počátek času nesingulárním bodem prostoročasu, který začal svůj vývoj ve velmi hladkém a stejnorodém stavu. Dokonale stejnorodý však vesmír být nemohl; to by totiž byl porušen princip neurčitosti z kvantové mechaniky. Musely být přítomny aspoň malé nerovnoměrnosti v hustotě i rychlosti částic. Podmínka o neexistenci hranice však říká, že tyto fluktuace mohly být tak malé, jak jen to povoluje princip neurčitosti.

Vesmír započal svou existenci zrychleným „inflačním“ rozpínáním, během něhož mnohonásobně zvětšil svůj rozměr. V průběhu této expanze zůstávaly hustotní fluktuace nepatrné, ale později začaly bytnět. Oblasti, v nichž gravitační přitažlivost nadbytečné hmoty převládla, se staly zárodky pozdějších galaxií, hvězd a tvorů, jako jsme my. V okamžiku zrození byl vesmír hladký a uspořádaný, ale časem se přeměnil na hrudkovitý, žmolkovitý a nestejnorodý. Tím si vysvětlujeme existenci termodynamické šipky času.

Co by se stalo, kdyby se vesmír přestal rozpínat a nastalo smršťování? Obrátila by se termodynamická šipka a začala by se neuspořádanost zmenšovat? Lidé, kteří přežili z období expanze, by se dostali do nejfantastičtějších situací. Obavy ze zpětného kolapsu vesmíru se mohou zdát poněkud akademické; v dalších deseti miliardách let k tomu jistě nedojde.

Existuje však rychlejší cesta, jak zjistit, co se přihodí: skok do černé díry. Vznik černé díry kolapsem hvězdy se totiž v mnohém podobá pozdním údobím kolapsu celého vesmíru. Chování astronautových přístrojů i funkce jeho těla jsou určeny situací v minulé singularitě (při velkém třesku), z níž se současný vesmír vyvinul, a v budoucí singularitě (při velkém krachu v případě smrštění vesmíru, nebo v singularitě pod horizontem událostí, pokud máme na mysli pád do černé díry). Má-li neuspořádanost v této fázi kosmického vývoje klesat, můžeme očekávat, že se bude snižovat i v černých dírách. Astronaut, padající do černé díry, by možná mohl být schopen vyhrát v ruletě tím, že si ještě před vsazením peněz zapamatuje, kam kulička spadne. Naneštěstí si však dlouho nezahraje a záhy jej gravitace natáhne a zahubí.

Nebude nám také schopen podat zprávu o otočení své termodynamické šipky ani spočítat svou výhru, protože už zůstane uvězněn pod horizontem událostí černé díry.

Zprvu jsem předpokládal, že neuspořádanost vesmíru během smršťování klesá. Vedla mne k tomu domněnka, že se vesmír musí vrátit do hladkého a uspořádaného stavu v době, kdy se stane zase malý. To by znamenalo, že fáze smršťování je vlastně velmi podobná časově převrácené expanzi. Lidé by v období kontrakce prožívali své životy pozpátku: zemřeli by dříve, než by se narodili; s postupujícím smršťováním by se omlazovali.

Ta myšlenka mě přitahovala, protože vyjadřuje hezkou souměrnost mezi obdobím rozpínání a obdobím smršťování. Ale to by samozřejmě k jejímu přijetí nestačilo. Především je třeba vyjasnit, jaký má vztah k ostatním poznatkům o vesmíru. Jedna z otázek zní: Je to důsledek podmínky neexistence hranice vesmíru, či jsou spolu naopak v protikladu? Jak už jsem řekl, zpočátku jsem si myslil, že z neexistence hranice přímo vyplývá, že neuspořádanost v průběhu smršťování klesá. Částečná podobnost se zemským povrchem mě v tomto případě zavedla nesprávným směrem: pokud počátku vesmíru odpovídal severní pól, potom by jeho konec měl být obdobou počátku, tak jako se jižní pól podobná severnímu. Jenomže severní a jižní pól můžeme srovnávat s počátkem a koncem vesmíru, sledujeme-li je v imaginárním čase. V reálném čase se mohou zásadně lišit. Také jsem se nechal poněkud unést svou prací o jednom jednoduchém modelu vesmíru, u něhož fáze kolapsu vypadala jako časově obrácené období expanze. Nicméně můj kolega Don Page z Pensylvánské státní univerzity ukázal, že podmínka neexistence hranice nevyžaduje nezbytně, aby období smršťování bylo časově obrácenou fází rozpínání. Potom jeden z mých studentů, Raymond Laflamme, zkoumal trochu složitější kosmologický model a zjistil, že v něm kolaps probíhá velmi odlišně od expanze. Uvědomil jsem si, že jsem se mýlil; i při neexistenci hranice se bude neuspořádanost zvětšovat jak v průběhu rozpínání, tak během smršťování. Termodynamická a psychologická šipka času se neobrátí ani při zpětném kolapsu vesmíru, ani uvnitř černé díry.

Pokud vás téma zaujalo. Doporučuji si sjet videa od Františka Koukolíka, popularizátora vědy a publicistu (nejen),  v jeho mikroesejích z pořadu Jádro a Metuzalém od České televize.

Jak začal svět
Temná energie
Multiversum
Čas

Pokud jste došli až sem a dopravdy zpracovali všechny předložené informace, tak už musíte být v obraze a víte, že vnímat čas jako takový odděleně je nesmysl a že si tím pouze zjednodušujeme naše vlastní fungovaní. Čas samotný tedy neexistuje, existuje pouze časoprostor, pro který platí úplně jiná pravidla.  Klíčovou fází filmu je tedy otočení šipky času, kdy jde čas pozpátku. V čem tedy spočívá. Pokud vezmeme tuto sekvenci a překryjeme ji stejnou sekvencí v režimu prolnutí - tzn. že vydíme obě časové roviny přes sebe zároveň, z nichž jedna jde od začátku dopředu a druhá jde od konce na začátek, v jednom bodě se nám různorodý obraz spojí do křišťálově jasného jednoho obrazu - tj. tedy filmový ůkaz přítomnosti. Pokud vezmeme rychlost těchto sekvencí jako symbolickou rychlost rozpínání časoprostoru a tedy rychlost plynutí času a začneme tyto dvě sekvence různě posouvat a hledat pomyslný "střed času" (tam kde se obě roviny dokonale překrývají) zjistíte, že tento pomyslný střed je v každém jejich bodě obou a více těchto rovin, což je brilantní důkaz přítomnosti v tomto relativním světě. 

Jednoletá zahrada - timelapse film - prolnutí časoprostoru

Použitím "středu času" jako filmové řeči mě napadlo v souvislosti určováním středu vesmíru, který jak je známo je v každém jeho bodě. Pokud si tedy vezmeme jeden obraz, který duplikujeme a položíme před sebe a jeden z nich zvětšíme nebo zmenšíme (tím ilustrujeme rozpínání vesmíru) a pak jedním z nich posouváme, vždy narazíme na jeden bod z obrazu, který je dokonale ostrý. Střed času je tedy relativní stejně jako určení středu vesmíru.

V této myšlence vycházíme z předpokladu, že svět jako takový je složen z fyzikálních částic, které podléhají fyzikálním zákonů. Chování malých částic a systémů jsme tak schopni předvídat a do jisté míry vypočítat. My samotní jsme z těchto části stvoření a pokud bysme měli dostatčnou výpočetní kapacitu a předvídali bysme chodvání všech částic nás a našeho okolí, dokázali bysme jasně vidět již napsanou budoucnost, kterou nedokážeme nijak ovlivnit. Předpokládáme tedy, že osud jako takový existuje. Filomovou řečí ilustruji vnímání časoprostoru - jeho budoucnosti, přítomnosti a minulosti třemi různými kočkami a jejich pohybem. 

Jednoletá zahrada - 3 kočky času

Tím narážím. Jako režisér neříkám, že tomu tak opravdu je, ale to, že to tak může být a v nějakém multivesmíru určitě je. Jestli je to zrovna ten náš a jestli žijeme svůj život už třeba pomilionté a jsme pouze vykonavatelé námi poprvé napsaných příběhů, které si nejsme schopni pamatovat, když je čteme pozpátku a pak znovu od začátku dopředu, to je otázka. Tím ale narážíme na velmi zvlástní filozofickou a psychologickou rovinu poznatelnosti a nevyhnutelnosti našeho osudu, ať chceme nebo ne.  To se může zdát na jednu stranu velmi uklidňující, nemá se svým spůsobem trápit nad budoucností, neb už je jasně daná... Tedy tady je celý film.

Samotná poznatelnost je nastavena už v první polovině filmu, kdy na záběrech nejsou viditélné postavy a lidi, pouze při zpomalení záběrů. Pokud bychom si představili, že pozorovatel jsme my z pohledu květiny, která vnímá čas v závislosti na rychlosti vlastního  pohybu, tedy že my sami jsme květinou, lidstvo jako takové bysme nebyli vůbec schopni pozorovat. Okolo nás by rostla města, pohybovala se auta, ostaní kolem nás by zničeho nic mizeli apod. My samotní bysme se pak mohli přemisťovat pouze neustálým zrodem na jiném místě, umíráním, zrodem na jiném místě. Je možné, že se i něco takového děje nám lidem? Tuto myšlenku hezky ilustruje i tento krátký francouzský animovaný film.

Co říci závěrem. V Jednoleté zahradě hraje moje kočka Vendulka, která se mi zatoulala rok po vydání snímku a já doufám, že pokud je tato teorie pravdu, tak se s ní v nějakém tom multivesmíru určitě shledám. Jak sentimentální, že. Odehrává se v mém rodném městě Jihlavě. Z toho jednoho okna mého ateliéru jsem koukal celý život a nikdy neviděl to, co jsem díky filmu objevil. Z technické roviny to byla opravdu titěrná každodení zanícená práce, která se těžko kloubila s jinou činností a vyžadovala neustálé zpracovávání dat, které jsem často prováděl vzdáleně, nemluvě o pořádku, který jsem musel udržovat. Byla brána fotoaparátem a zároveň videokamerou. Na tyhle zařízení  jsem si postavil šasi z různého nábytku, aby odolala venkovním vlivům a byla také neustále u elektrické sítě. Nakonec z toho vznikla tahle úctyhodná čísla. Film jsem nakonec publikoval ve dvou verzích, ta delší je na Youtube a tak kratší a vymakanější na Vimeo.

Jednoletá zahrada timelapse - souhrn dat

Snímek jsem udělal jsem ho jako absolventskou práci na SSAKHK, kde jsem s ní obhájil titul DiS. Tu si můžete přečíst zde.

Film můžete ohodnotit na ČSFD
Je také v Centru dokumentárního filmu

Kam dál? Pokud vás toto vyčerpávající téma jako takové zaujalo. Doporučuji seriál Devs na HBO, který se touto teorií seriózně zaobírá v brilantně nastaveném scifi dramatu.

devs
DEVS NA HBO