Bubola a vesmírná cesta

Bubola a Háboba: Marsovská pohádka

Za devatero planetami a jedním rudým pískem pokrytým světem žila Bubola. Měla kulatou hlavu, oči jako kapky rosy a srdce, které jí svítilo v hrudi jako lucerna. Každou noc si lehala na střechu své maličké rakety a dívala se na hvězdy. A pokaždé si říkala: „Co asi dělá Mars, když nespí?“

Jednoho dne si zabalila sklenici marmelády, tři otázky a starou knihu básní a vydala se na cestu. Raketa zaburácela, zamávala kometám a odnesla Bubolu až k rudé planetě.

Když přistála, Mars byl tichý. Rudý písek šeptal pod jejími kroky, jako by si povídal sám se sebou. Bubola se vydala hledat odpověď na jednu ze svých otázek: "Co cítí planeta, když je sama?"

A tehdy ho potkala. Seděl na kameni jako malý pahorek v písku. Měl kabát ušitý z červených paprsků a v očích hvězdy, které nesvítily, ale vzpomínaly. Jmenoval se Háboba.

„Ty nejsi z Marsu,“ řekl jemně.

„A ty nejsi z mé otázky,“ odpověděla Bubola.

Háboba se usmál, ale spíš smutně než vesele. „Já tu čekám. Sbírám zapomenuté myšlenky, co sem dolétly z jiných planet.“

„A nejsi sám?“ zeptala se.

„Jsem. Ale když jsi sám dost dlouho, staneš se příběhem. A příběhy už nejsou nikdy samy.“

Bubola si k němu sedla. Ukázala mu knihu básní. On jí ukázal údolí, kde kameny šeptají sny robotů, kteří dávno ztichli. Společně poslouchali Mars a bylo to, jako by planeta dýchala.

„Mám ještě dvě otázky,“ řekla Bubola večer.

„Nech si je,“ usmál se Háboba. „Otázky někdy stačí držet u srdce, jako světlušku ve sklenici.“

A tak Bubola zůstala ještě chvíli, možná minutu, možná století. Nikdo přesně neví. Ale od té doby, když se někdo v noci podívá na Mars a slyší tiché „ššš“, říká se, že je to Háboba, co šeptá Bubole novou báseň.

A raketa? Ta pořád čeká. Protože někdy není důležité, kam letíš. Ale koho potkáš, když přistaneš.

Bubola a Hobobába: Neptun - Modrá planeta slov

Když Mars opět začal dýchat tichem a Háboba zůstal šeptat písku o tom, co bylo a bude, Bubola nasedla do své staré rakety. Připnula si šálu, která si pamatovala Hábobův smích, a vytáhla druhou otázku z kapsy:

„Jak vypadá někdo, kdo vidí jen srdcem?“

Raketa vzlétla pomalu, jako by se jí nechtělo pryč. Ale Bubola věděla, že otázky mají křídla. A Neptun na ně čekal.

Letěla dlouho. Přes Saturnovy prstence, které se třpytily jako stará gramodeska, kolem Uranovy mlhy a nakonec — ticho. Modré, hluboké a bez zvuku. Přistála v krajině, která nebyla ani pevná, ani tekutá. Všechno bylo měkké jako sen, který se zapomíná jen napůl.

A tam, uprostřed modrého ticha, seděla Hobobába. Neměla oči, ani vlasy, ani nos. Jen pusu. Ale i ta byla zavřená. Bubola se přiblížila opatrně.

„Ahoj,“ řekla tiše, aby nezlomila ticho jako větvičku.

Pusa se otevřela. „Ahoj. Čekala jsem tě.“

„Jak to víš, když nemáš oči?“

„Protože jsem tě slyšela dřív, než jsi něco řekla.“

„A jak víš, že jsem to byla já?“

„Protože jen ti, co hledají odpovědi, zní jako ptáci, kteří zapomněli letět.“

Bubola si sedla. Chvíli mlčeli. Pak se pusa znovu otevřela.

„Víš, proč nemám oči?“ zeptala se Hobobába.

„Nevím.“

„Protože svět je moc barevný, když se díváš srdcem. A barvy někdy bolí.“

„A nos?“

„Zapomněla jsem, jak voní věci, když je začneš milovat jen pro to, co říkají.“

„A vlasy?“

„Odletěly. Každé slovo, které jsem kdy řekla, bylo jedním vlasem. A všechny už jsem použila. Teď jen poslouchám.“

Bubola chvíli přemýšlela.

„A proč máš pořád pusu?“

Hobobába se usmála. „Protože někdy stačí jedno slovo. Ale musí být přesné. Jako špendlík, co drží nebe.“

„A jaké je to slovo?“

„To si musíš najít sama,“ odpověděla Hobobába a zavřela pusu.

Pak se svět kolem začal tiše vlnit. Modrá se změnila v průzračnost, a Bubola věděla, že už musí jít. Raketa na ni čekala jako starý kamarád.

A když odlétala z Neptunu, slyšela, jak Hobobába šeptá:

„Hledej slovo, které budeš jednou říkat beze slov.“

A Bubola letěla dál. A v kapse jí zůstala jen poslední otázka. A modré ticho.

Bubola a Dudidola: Jupiterova zahrada mlčení

Raketa tiše proplouvala vesmírem jako semínko pampelišky větrem. Bubola seděla u kulatého okýnka, šálu obtočenou dvakrát kolem krku, a držela v dlani poslední otázku. Byla to ta nejtěžší:

„Jak mluvit, když slova nestačí?“

Za ní už zůstaly modré mlhy Neptunu a tiché šepoty Marsu. Před ní rostl Jupiter — obrovský, vířivý, jako kdyby se z mraků stal sen, který se ještě nerozhodl, o čem bude.

Přistála uprostřed věčného větru. Krajina se vlnila jako obří plíce. Nikde žádné stromy, jen levitující kameny a světlo, které nevrhalo stín. A tam stála Dudidola.

Byla vysoká a hubená jako kometa. Neměla pusu, jen tři velké oči, které se nedívaly – ale pozorovaly. Každé mělo jinou barvu: jedno zlaté, jedno fialové a jedno zelené. Bubola se zarazila. Jak se s ní dá mluvit?

„Ahoj,“ zkusila.

Žádná odpověď.

Ale pak to přišlo – ne do uší, ale rovnou do srdce.

„Slyším tě.“

Bubola se zamračila. „Ale ty jsi nic neřekla.“

Oči se jemně zavlnily světlem. A opět:

„Tvoje slova mají tvar. Cítím je v sobě, ne kolem sebe.“

Bubola si sedla. Vítr jí cuchal vlasy a dotýkal se jí, jako by se omlouval. Chvíli jen mlčely. Pak Dudidola pomalu přistoupila a ukázala prstem na Bubolino srdce.

„Tam máš jazyk, kterým rozumím. Není třeba víc.“

„A co když chci říct něco, co se nedá říct?“

„Pak jen buď.“

A Bubola jen byla. Seděla vedle Dudidoly, v tichu, které mluvilo hlasitěji než cokoliv, co kdy slyšela. Tři oči se dívaly do tří směrů, a přesto byly stále přítomné. Nechápala, ale cítila. A to bylo víc.

„Tys nikdy nemluvila?“ zeptala se naposledy.

„Když jsem byla malá, měla jsem pusu. Ale jednou jsem zalhala. A tak zmizela. Od té doby říkám pravdu jen očima.“

Bubola pokývala hlavou. Slova jí najednou přišla moc ostrá. A tak vstala, políbila Dudidolu na čelo mezi oči a beze slov odešla ke své raketě.

Z kapsy vytáhla poslední otázku, ale byla už prázdná. Jen kousek papíru, co byl kdysi těžký a teď nic nevážil.

A Bubola se usmála. Protože některé odpovědi nepřicházejí jako zvuk. Ale jako ticho, které zůstane.

Bubola a Ušišula: Saturnský tanec ticha

Saturn se přibližoval pomalu, jako když se roztáčí starý kolotoč snů. Kolem dokola se točily prstence – jako kdyby někdo rozsypal zmrzlé hodiny a ty tančily, protože zapomněly, co je čas. Bubola seděla v raketě, zabalená do šály, která voněla po Neptunu a šeptala o Jupiteru. V kapse už neměla žádné otázky. Jen zvědavost.

Přistála na měkké zemi, která se chvěla. Jako kdyby Saturn sám bručel tichou písničku. A tam, uprostřed té hudby, tančil Ušišula.

Byla to bytost zvláštní. Měl jen nohy a uši – velké, zakroucené jako ulity, a vlasy tak dlouhé, že se jimi občas zakopl. Neměl oči, ani nos, ani pusu. Jen uši a tanec. A každé jeho šlápnutí bylo jako notička do partitury světa.

Bubola chvíli jen stála. Nechtěla rušit.

Ale Ušišula ji slyšel. Ne ušima. Celým tělem.

Pomalým krokem přitančil k ní, zatočil se třikrát a pak zůstal stát.

„Já nemůžu mluvit,“ řekl bez slov. „Ale můžu poslouchat všechno, co neříkáš.“

Bubola si sedla. Přiložila ruku k zemi. Cítila vibrace. Jemné tóny. Hudbu, která nevycházela z nástrojů, ale z rotace, z kamenů, z prachu. Hudbu vesmíru.

„Tohle posloucháš celý den?“

Ušišula se otočil a udělal čtyři ladné kroky, jako by tančil odpověď:

„Poslouchám, i když spím.“

„A nejsi nikdy smutný, že nemůžeš mluvit?“

Ušišula se zastavil. Vlasy mu tančily kolem něj jako mlhoviny. Pak se poklonil tak hluboce, až se jeho vlasy dotkly Buboly.

„Někdy je mluvení jen zvuk. Ale tanec je řeč těla. A hudba je řeč ticha. Já žiju mezi nimi.“

Bubola přivřela oči. Větry Saturnu zpívaly pomalu, jako valčík bez orchestru. A Ušišula tančil. A jeho uši naslouchaly – nejen Saturnu, ale i jí. A najednou měla pocit, že slyší sama sebe líp než kdy dřív.

„Můžu si zatancovat s tebou?“ zeptala se tiše.

Ušišula neodpověděl. Ale natáhl nohu. A když Bubola vstala a udělala první krok, svět pod nimi zavibroval – jako když dvě hvězdy najdou společný rytmus.

A tančili. Bez hudby. Ale v hudbě. Bez slov. Ale v porozumění.

A když Bubola později odletěla, netáhla s sebou otázku, ani odpověď. Jen rytmus v nohách a ticho, které hrálo melodii jen pro ni.

Bubola a Čuchola: Venušino tajemství vůní

Raketa klouzala prostorem tiše, unášena zlatavým proudem slunečního světla. Bubola stála u okénka a poprvé necítila žádnou otázku v hrudi. Ne proto, že by nebyly, ale protože se proměnily v něco jiného – v otevřenost. Teď letěla na Venuši. Planetu obalenou mlhou, tajemnou a hebkou jako závoj kolem tváře světa, který něco skrývá… nebo možná chrání.

Když přistála, dýchlo na ni teplo, jako když tě obejme den, který nezná noc. Vzduch byl těžký a jemný zároveň. Všechno kolem vonělo – ale ne jako květiny. Spíš jako vzpomínky. Každý nádech byl jiný. Jednou cítila ztracené dětské léto, jindy teplou dlan, která ji kdysi držela, a pak třeba i vlastní smutek, který už dávno zapomněla.

A tehdy ji ucítila.

Čuchola.

Stála tam, celá zahalená v závojích z mlhy. Měla jen nos. Velký, kulatý, citlivý jako kompas ve větru. Neměla oči, pusu ani uši. Jen ten nos, který se jemně třásl, jako by naslouchal celým světem.

„Ty jsi Bubola,“ řekla Čuchola — ne ústy, ale vdechnutím.

„Jak to víš?“
„Protože voníš jako někdo, kdo se nebojí necítit nic. A to je vzácné.“

Bubola si sedla. Vzduch kolem voněl jako otázky, které nikdo nikdy nevyslovil.

„A proč máš jen nos?“
Čuchola se tiše nadechla.
„Protože vůně nelžou. Neptají se. Nepřesvědčují. Jen jsou.“

„A nejsi někdy smutná, že nevidíš nebo neslyšíš?“

Čuchola se pomalu přiblížila.
„Když ucítíš svět doopravdy, nepotřebuješ ho vidět. Lidé se často dívají, ale nic necítí.“

Bubola zavřela oči. Vdechla.

V tom nádechu byl Saturnský tanec, pohled Dudidoly, mlčení Hobobáby a písek Marsu. A někde v tom všem – byla i ona sama. Ne jako jméno. Ale jako vůně, která nepatří nikomu, a přesto je nezaměnitelná.

Čuchola udělala poslední krok blíž a lehce se dotkla nosem jejího čela.
„Jsi připravená.“

„Na co?“ zašeptala Bubola.
Ale odpověď už nepřišla slovy. Jen vůní – tak jemnou, že si nebyla jistá, jestli si ji nevymyslela.

A tak Bubola nasedla zpátky do rakety. V kapse už neměla otázky, ale jednu malou lahvičku. Byla prázdná. Ale voněla jako domov, který ještě nenašla.

Bubola a Šnekula: Příběh pomalého světla

Uran byl tichý jako spící dech. Zmrzlý vítr si nepamatoval jména hvězd a vše kolem bylo bleděmodré, jako když světlo zapomene být teplé. Bubola přistála pomalu, aby nerušila. Její raketa se sotva dotkla ledového povrchu, a přesto to znělo jako pád vločky.

Bubola vystoupila, zabalená do šály, která si pamatovala Saturnský tanec i Venušiny vůně. Kolem nebylo nic – jen nekonečno světla, které se nehýbalo.

A pak to ucítila. Neviděla ho hned, ale cosi jemně bublalo pod ledem. A z něj se najednou vynořila hlava – dlouhá, na stopkách, s očima, které se pohybovaly každá jinam. A mezi nimi: velká, červená pusa, která se smála dřív, než vůbec něco řekla.

„Bubola!“ zvolal ten podivný tvor. „Přesně tě znám. Voníš jako cesta, co nikam nespěchá!“

„Ty mě znáš?“ zeptala se Bubola překvapeně.

„Jsem Šnekula. Zvíře, co si nosí svět na zádech, protože nevěří planetám.“

Bubola se posadila na vyčnívající rampouch. „A proč nevěříš planetám?“

Šnekula se zasmál – pusa se mu roztáhla jako duha na ledě. „Protože planety tě zvou a pak mlčí. Ale moje ulita – ta se mnou mluví pořád. Každý den mi připomíná, kdo jsem. A že není kam spěchat.“

Bubola se na něj dlouze dívala. „A ty se nikdy nikam neposuneš?“

Šnekula se zastavil. Jeho oči na stopkách se pomalu stáčely k sobě. „Pohybuju se. Jen hodně, hodně pomalu. Tak pomalu, že si toho někdy ani nevšimnu. Ale to nevadí. Protože všechno, co má hodnotu, roste v tichu.“

Bubola přikývla. Vzpomněla si na Dudidola a na jeho mlčenlivé oči. Na Čucholu, která místo slov dýchala vůně. Na Ušišulu, který tančil beze slov. A teď – Šnekula. Tvor, co si nese celý svět na zádech, aby ho nemusel hledat.

„A co je ve tvé ulitě?“ zeptala se jemně.

Šnekula se usmál. „Všechno, co jsem kdy nepotřeboval. A tím se to stalo nejdůležitějším.“

Bubola mlčela.

A pak si lehla vedle něj. Společně hleděli na oblohu Uranu – modrou a vzdálenou. A nic se nestalo. Ale právě to bylo nejvíc.

Když pak odletěla, v kapse jí zůstala šupinka z jeho ulity. Malá, ale těžká jako věčnost.

A Šnekula? Ten stále leží v ledu. S očima, co bloudí světem, a pusou, která se směje, i když nikdo neposlouchá. Protože někdy je největší pohyb právě to, že zůstaneš.

Bubola a Bambula: Dotek návratu

Bubola seděla v raketě a poprvé za dlouhou dobu nic nedržela v ruce. Žádná otázka, žádný útržek snu. Jen ticho. Takové to ticho, co přichází, když jsi všechno viděl, všechno cítil a víš, že jsi připraven se vrátit.

„Letím domů,“ řekla sama sobě. „Už jsem připravená.“

A raketa poslechla.

Ale vesmír má své cesty a plány, které se neptají. A tak, když proletěla kolem Uranu, planeta se nečekaně natočila. Jako by něco volalo, ale beze slov. Raketa zpomalila, otočila se a jemně přistála zpátky do známé, modrobílé krajiny.

A tam čekala Bambula.

Byla jiná než kdokoli, koho kdy Bubola potkala. Byla celá červená, jako by pohltila barvu z nejvzdálenějších hvězd. Měla jen chapadla. Žádné oči, uši, ústa ani nos. A přece Bubola cítila, že je viděna, slyšena, chápána… víc než kdy dřív.

Bambula se nehýbala rychle. Pomalu, jedno chapadlo po druhém, se přiblížila k Bubole. A když se jedno chapadlo dotklo její ruky, Bubola ucítila teplo. A příběh.

Byla to vzpomínka. Ne Bambulina. Její vlastní.

Druhé chapadlo jí přejelo po tváři. Vzpomínka na první planetu, na Mars, na Hábobu. Na písek, co šeptal.

Třetí se dotklo její hrudi. A Bubola zatajila dech.
Ucítíla samu sebe… dřív, než vyrazila.

Bambula neříkala nic. Jen se dotýkala. A v těch dotecích nebyla slova, ale porozumění. Jako by celá cesta, kterou Bubola podnikla, byla zaznamenaná v její kůži. A Bambula ji teď četla. Pomalu. S úctou.

A pak přišel poslední dotek – lehký, na zátylku.
A Bubola pochopila.

Zastesklo se jí po domově a po mamince a taky ji napadlo, že i když Šněkula domov nepotřeboval, protože domeček měl pořád sebou, že i ona si nese ten svůj domov ve svém srdíčku.

Bambula se stáhla, stejně pomalu, jak přišla. Neodcházela. Jen přestala být oddělená. Jako by se stala součástí světa, ticha, Uranu… a Buboly.

A Bubola nasedla do rakety. Zavřela oči. A poprvé neplánovala, kam letí.

Letěla. A cítila.

A to stačilo.

Bubola a sen o Plutu

Raketa tiše klouzala zpět černotou vesmíru, unavená stejně jako její jediná pasažérka. Bubola seděla přivázaná ke své sedačce, šálu kolem krku, oči přivřené. Hvězdy jí míjely jako myšlenky, které si nestihla poznamenat. Slunce pálilo silněji s každou minutou — protože se vracela domů.

Když míjela Měsíc, mávala mu. Nebylo to potřeba, ale bylo to hezké.

A pak uviděla modrou planetu. Zemi. Její domov.

Raketa přistála tiše, jak jen mohla, do měkké trávy jejich zahrady. Pampelišky se trochu podivily, ale jinak vše bylo jako dřív. A pak se otevřely dveře domu. Vyšla z nich maminka.

Měla krásné vlasy jako paprsky sluníčka, usměv na tváři a v očích slzy. Ale ty byly jen ze štěstí.

„Bubolo... jsi doma,“ řekla.

Bubola k ní přiběhla a objala ji tak pevně, jak jen jí vesmírná únava dovolila.

„Co ses naučila?“ zeptala se maminka a pohladila ji po vlasech.

Bubola se posadila na trávu, zády ke své raketě. A začala vyprávět.

„Na Marsu jsem potkala Hábobu, měl oči, co vzpomínaly.
Na Neptunu Hobobábu, neměla oči, ani nos, jen pusu a spoustu ticha.
Na Jupiteru Dudidola – měl tři oči, ale žádná slova.
Na Saturnu Ušišulu, ten tančil ušima místo slov.
Na Venuši jsem potkala Čucholu, měla jen nos, a všechno poznala po vůni.
Na Uranu Šněkulu, pomalého tvora s ulitou, co mě učil zpomalit.
A nakonec Bambulu – byla jen červená chapadla, ale říkala mi všechno jen dotekem...“

Maminka poslouchala mlčky. A když Bubola domluvila, začala šeptem:

„Merkur, Venuše, Země, Mars... Jupiter, Saturn, Uran, Neptun...“

Pak se na chvíli zarazila.

„A Pluto?“ zeptala se maminka a usmála se, ale trochu smutně.

„Pluto... to už vlastně planeta není.“

„A co tam žije?“ zeptala se Bubola tiše.

Maminka pokrčila rameny.
„Nevíme. Je to až úplně na konci. Daleko. Moc daleko. A ty jsi přece už doma.“

Bubola se podívala na oblohu. Hvězdy tam byly pořád. Ale najednou jí připadalo, že některé z nich jsou možná jen... sny.

„Tak já si o Plutu nechám zdát,“ řekla, a šla spát.

A když v noci maminka přišla přikrýt svou malou Bubolu, přistihla ji, jak se usmívá ze spaní.

A nikdo neví, co přesně ve snu viděla. Ale možná... možná o mořských panách, které tam žijí nebo možná někde v dálce, za Neptunem, si právě někdo povídal s Bubolou beze slov.

A Pluto znělo jako tiché „Dobrou noc.“

Konec