Liturgie emergence

Režie: Petr Chroustovský (2026) Tento film je návratem k projektu Technopatia — sci-fi / kyberpunkovému světu, který se poprvé zformoval před více než dvaceti lety jako série obrazů a komiks. Tehdy byl vizí. Dnes je rekonstrukcí paměti. Po dvou dekádách jsem se vrátil k původním dílům a znovu je reimaginoval — ne jako nostalgii, ale jako dialog mezi mým mladším já a světem, který mezitím dorostl do jejich významu.

Obrazy, kresby a fragmenty vyprávění se zde střetávají se současnou realitou přetížení, algoritmů, kolektivní pozornosti a rozpadu smyslu. Hlas vypravěče nepopisuje děj — mapuje stav. Technopatia není příběhem o budoucnosti. Je zprávou z přítomnosti, která se naučila sama sebe maskovat. O městech v brnění. O pozornosti jako bojišti. O kolektivním vědomí, které se dokáže vznítit — i ztratit.

Tento film je součástí širšího souboru prací, které zkoumají:
– vztah technologie a empatie
– dav jako organismus
– paměť v době nekonečného sdílení
– vědomí jako jediné skutečné brnění

Film je volným pokračováním Modlitby hyperfantazie

Liturgy of Emergence

Directed by Petr Chroustovsky (2026) This film is a return to the project Technopatia — a sci-fi / cyberpunk world that first emerged over twenty years ago as a series of paintings and a comic. Back then, it was a vision. Today, it is a reconstruction of memory. After two decades, I returned to the original works and re-imagined them — not as nostalgia, but as a dialogue between my younger self and a world that has since grown into their meaning. 

Images, drawings, and narrative fragments collide here with the contemporary reality of overload, algorithms, collective attention, and the erosion of sense. The narrator’s voice does not describe a plot — it maps a condition. Technopatia is not a story about the future. It is a message from the present that has learned how to disguise itself.  About cities in armor. About attention as a battlefield. About collective consciousness that can ignite — and disappear.

This film is part of a broader body of work exploring:
– the relationship between technology and empathy
– the crowd as an organism
– memory in the age of infinite sharing
– consciousness as the only true form of armor

The movie is sequel of Prayer of Hyperfantasy

Přečíst esej

Synopse

Žijeme v době, kdy města nosí brnění z oceli a betonu a naše prsty se naučily modlit k obrazovkám. Elektronika nehlídá jen domy. Hlídá rytmus srdce, hlídá, co uvidíme, a co *nebudeme muset* vidět.

A přesto: pod povrchem pořádku se dějí jevy podivné — ne proto, že by byly mimo rozum, ale proto, že rozum je dnes rozdělený mezi nás všechny.

Nejsme slepí náhodou. Lpíme na pořádku, na drobných odměnách dne, na mikroskopickém štěstí, které bliká jako notifikace. A dřeme se, abychom si zakryli oči svými touhami a pohodlím.

Protože přiznat pravdu bolí: že existuje pole, v němž se naše pozornost spojuje do jednoho proudu, a ten proud se umí rozběhnout sám.

Někdy ho nazýváme „nálada společnosti“, jindy „dav“, jindy „trendy“, jindy „dějiny“. Ale je to táž věc: kolektivní vědomí, které se vznítí, když se shromáždíme — fyzicky i online — a začne v nás mluvit společným hlasem.

A tady začíná temnota. Temnota není za hranicemi času a prostoru. Temnota je za hranicí *pozornosti*. V místech, kam už nedohlédne jednotlivec, protože systém je rychlejší než svědomí a hlasitější než ticho v nás.

Je to svět přetížení, kde se vztahy mění na tlačenici, kde role ztrácejí význam a tělo hledá úkryt v apatii, ve zlobě, v prázdnu. Ráj se umí změnit v peklo, když je dost místa pro těla, ale málo místa pro smysl.

A pak přichází to, co zní jako zlo: zkreslené zprávy, nakažlivé strachy, nápodoba bez tváře, souhlas vyrobený z opakování, paměť přepsaná cizími obrazy.

Ne protože by nás někdo vždycky řídil. Ale protože v globálním mozku se i omyl šíří jako nervový vzruch a nikdo nevlastní celé tělo.

A v tom světě jsou věci, které se vymykají kontrole: — když se dav stane algoritmem, — když se empatie změní v nákazu, — když se pravda mění podle toho, kdo ji sdílí, — když se paměť rozpadne, protože se rozpadly skupiny, které ji držely.

Proto říkám: nepotřebujeme víc betonu. Potřebujeme znovu rytmus. Znovu shromáždění, které léčí, ne požírá. Znovu řeč, která vrací lidem oči.

Protože jediné brnění, které nás zachrání, není z oceli. Je z vědomí. A to se rodí mezi námi právě teď.

Krátká synopse

Žijeme v době, kdy města oblékají brnění z oceli a betonu
a naše prsty se naučily modlit k obrazovkám.
Elektronika už nehlídá jen naše domovy —
hlídá to, co vidíme…
i to, co vidět nemusíme.

Pod povrchem tohoto řádu se něco probouzí.
Ne mimo rozum —
ale sdílené námi všemi.

Lpíme na pohodlí, na blikajících odměnách,
zakrýváme si oči, protože pravda bolí:
naše pozornost se slévá do jediného proudu —
a někdy se dává do pohybu sama.

Říkáme tomu trendy. Dav. Dějiny.
Ale je to jeden hlas,
který mluví skrze mnohé.

Temnota není někde jinde.
Začíná tam, kde končí pozornost.

Synopsis

We live in an age where cities wear armor of steel and concrete, and our fingers have learned to pray to screens. Electronics don’t just guard our homes. They guard the rhythm of the heart, they guard what we will see, and what we *won’t have to* see.

And yet: beneath the surface of order, strange phenomena unfold— not because they lie beyond reason, but because reason today is distributed among all of us.

We are not blind by accident. We cling to order, to the small rewards of the day, to microscopic happiness that blinks like a notification. And we toil to cover our eyes with our desires and our comfort.

Because admitting the truth hurts: that there is a field in which our attention converges into a single current— and that current can start running on its own.

Sometimes we call it “the mood of society,” sometimes “the crowd,” sometimes “trends,” sometimes “history.” But it is the same thing: a collective consciousness that ignites when we gather— physically and online— and begins to speak through us with a shared voice.

And this is where darkness begins. Darkness is not beyond the borders of time and space. Darkness is beyond the border of *attention*. In places the individual can no longer see into, because the system is faster than conscience and louder than the silence within us.

It is a world of overload, where relationships turn into a crush, where roles lose their meaning, and the body seeks shelter in apathy, in anger, in emptiness. Paradise can turn into hell when there is enough room for bodies, but too little room for meaning.

And then comes what sounds like evil: distorted messages, contagious fears, faceless imitation, consent manufactured through repetition, memory overwritten by чужí images.

Not because someone is always steering us. But because in the global brain even error spreads like a neural impulse, and no one owns the whole body.

And in that world there are things that slip out of control: when the crowd becomes an algorithm; when empathy turns into contagion; when truth changes according to who shares it; when memory collapses because the groups that held it together have collapsed.

So I say: we don’t need more concrete. We need rhythm again. Gatherings that heal, not devour. Speech that gives people their eyes back.

Because the only armor that will save us is not made of steel. It is made of consciousness. And it is being born between us— right now.

Lorem Ipsum is simply dummy text of the printing and typesetting industry. Lorem Ipsum has been the industrys standard dummy text ever since the 1500s, when an unknown printer took a galley of type and scrambled it to make a type specimen book.

Short synopsis

We live in an age where cities wear armor of steel and concrete,
and our fingers have learned to pray to screens.
Electronics don’t just guard our homes —
they guard what we see, and what we are spared from seeing.

Beneath this order, something awakens.
Not beyond reason — but shared by all of us.

We cling to comfort, to blinking rewards,
covering our eyes because the truth hurts:
our attention is merging into a single current —
and sometimes, it runs on its own.

We call it trends. The crowd. History.
But it is one voice speaking through many.

Darkness is not somewhere else.
It begins where attention ends.

Galerie

Zajímavosti

Pro emergentní tvorbu jsem použil své vlastní obrazy, kresby a příbeh jako předlohy, které jsem vytvořil převážně v letech 2005-2010 . Scifi Brno - tuto původní fotografii jsem vyfotil během montáže vysílače IZS, když jsem dělal u jihlavské bezpečnostní agentuře Patrol. Nutno zmínit, že tenkrát jsem tou dobou studoval dálkově Kybernu v Hradci Králové, kde teď žiju. Sfinga také pochází odněkud z Brna (myslím). Původní nefotomontovaný snímek Scéna s vlakem (Romance industria) byl vyfocen v Jihlavě na mostě Pávovská. Vítězná fotografie druhého kola Fotograf roku celorepublikovky Canon 2008, kterou jsem vyhrál. Vyhlašovatelem byl časopis Digitální foto. Obraz slunce je můj vůbec první obraz, co jsem namaloval. Scéna s mreakodrapem, ke kterému přilétá policie - původní obraz se jmenuje Syndrom vědomí - pokud jste ještě naztratili chuť číst, můžete si přečíst mou první povídku, kterou jsem napsal někdy kolem patnácti let. K celé práci jsem také napsal esej Hyperfantazie jako kolektivní ne-vědomí. Dovolil jsem si také napasovat svůj obličej do jedné scény. Všimli jste si?