Když se ohlídnu, troufnu si říct, že tohle je moje životní dílo. Někdo by mohl nadhodit, že jsem to teda daleko nedotáhl, ale pro takový můžu říct, že je to něco na, co jsem opravdu pyšný, protože příběh kterej za touhle krátkou adventurkou stojí, není zrovna krátkej. Jeden si může představit, jak dlouho může taková prvotina trvat. A je potřeba ten příběh říct, aby to všechno dávalo smysl.

Je rok 2010 a jsem ve čtvrtým ročníku grafiky na Kyberně. To byla škola, o který jsem snil, už jako malej kluk, na základce v devítce, když jsme dostali do ruky, bulletin středních škol. Nejsem na tom bůhvíjak, protože školu jsem dělal dálkově při zaměstnání, kde se živým jako elektrotechnik, což je moje výchozí právoplatně uzavřené vzdělání, který mě odsuzuje buď v práci v továrně nebo tahání tukabelu. Naštěstí mě tahle práce svým způsobem baví a dává dost do života. Nicméně s tím jsem se nějak nedokázal smířit, a protože mě to k umění vždycky táhlo, i nějakej talent se ve mě vzal, a nutno podotknout, že je záhada po kom. Tak jsem se dal do boje s dálkovým studiem, prací a životem, dřív bouřlivýho pankáče, abych zanechal po sobě aspoň malinkatou stopu. Bylo mi tenkrát myslím kolem pětadvaceti a kromě alkoholickejch, milostnejch a jinejch eskapád toho mimo pár výstav mých obrazů, pár článků v novinách a vyhraný fotografický celorepublikovce tolik nebylo. Prostě jsem chtěl víc, chtěl jsem ze sebe vymáčknout všechno, co ve mě bylo, a protože jsem si věřil, chtěl jsem si splnit svoje dětský sny, což spočívalo v tom udělat hru a film.

Kyberna byla v Hradci Králové, takže tam bylo vždycky úmorný dojíždět až z mého rodného města Jihlavy, cesta autem trvala kolem dvou hodin, jet vlakem nebo autobusem bylo nemyslitelný, protože tím strávil člověk celý den. Pak tam do sebe nalejt látku, vylejt se se spolužákama a štěstí bylo, že partu jsme měli skvělou, v úporný kocovině zase nalejt látku, napsat testy, dojet domů, přes neděli udělat co je v mojich silách a šup zase do špinavejch montérek a příští tejden zas. Dneska už bych to nedal.

Prostě na Kyberně jsem se zamiloval do Adobe Flash, kterej měl krásnej koncept, kdy jste v jednom člověku, pokud jste nepostrádali renezančního ducha, dokázali udělat cokoliv, a to docela rychle. Jinak v grafice jsem měl rád všechno a všechno mě zajímalo, takže nebyl problém se nechat vyprdnout s vyznamenáním. Ale Flash, to bylo opravdu něco a pamětník ví, že v té době to opravdu jelo a free hry, který byly hlavně online měli často skvělěj nápad, což dnešní herní scéna trochu postrádá a opatrně sází na ověřený postupy. Takže Flash byla jedna z mála programátorskejch věcí, kterou jsem nazul jak nový boty s nápisem Action Script 2.0 a díky učiteli a kamarádovi Milanovi Hlouškovi, kterej mi pomohl ty flashový boty zavázat, jsem ho dokonale ovládl a začal se neskutečně kreativně rozvíjet. Navíc komunita okolo byla opravdu otevřená a informací i kódu bylo všude dost a tehdy se to stalo. Milan měl totiž deathmetalovou kapelu. Mimochodem, tahle muzika mi nikdy cizí nebyla, a tak se jednou stalo: „Hele, Petře, nechtěl bys naší kapele udělat jednoduchej flash, kde by na nás bylo telefonní číslo?“. No jasně, že jo a tak jsem na tom začal dělat, jenže se to jaksi rozrostlo a když jsem udělal jednu věc, napadla mě druhá a pak zase další až, se z toho postupně stal docela nemarnej příběh, kdy jako zlovolná bludička musíš najít pět zamordovaných členů deathmetalový kapely a rozpoutat tak peklo na Zemi, což mi přišlo vtipný. Takže se teda stalo a najednou přišla na řadu matura.

Jak jsem říkal, já se tak nějak dobře učil, takže to tolik nebolelo, ale nebyl čas. Maturu jsem dal, otřel jsem si zpocený čelo a hurá zpátky do Jihlavy, kam se mi teda nechtělo. V tý době to byla celkem díra, pokud jeden nechtěl dělat skladníka ve šroubárně a při tom číst Vergilia v originále. Na škole jsme s programátorama, a s kolegou z grafiky Pepou, začali podnikat, já to vzal oficiálně na sebe a založil svoje studio d3arts. Byli jsme dálkaři ve třetím ročníku Kyberny a měli označení D3, když jsme to založili. Mně se ta přesmyčka D3 -3D líbila, jakože i když vynecháš tu číslovku, tak je to darts, což znamená šipky, mělo to švih. Sem tam nějakej web, semtam letáky, vizualizace, výpravnej film pro středočeský ovocnáře, malby v zoo, komerční kravinky. Jenže to byli kluci chytrý a když viděli, že takhle se milonářema nestaneme, radši se po maturitě rozutekli každej za svým štěstím a životem. Abyste věděli, teď málem zamačkávám hrach. Byly to moc hezký časy, kdy si jeden uvědomí, že žije. No, mě se to balit nechtělo a tak jsem pokračoval v údělu grafický prostituce s tím, že když uloupnu nějaký slušný peníze narvu to do nějakýho svýho umča.

Takže asi rok po maturitě byla Dark Disharmony venku a já to hrdě se všema bugama upnul na Newgrounds.com, kterej jsem upřímně miloval, kvůli tý platformě, kde se dáte s ostatníma umělcema dohromady, něco vytvoříte a šábnete se o to.. no bylo to venku. Ale počkat, aby bylo vyprávění trochu konzistentní, vědomě jsem přeskočil něco důležitýho, bez čeho by hra rozhodně na světě nebyla a to byl takovej divnej brouk jménem Narco. Pamatuju se, jak jsem ještě jako cucák někde sosnul jeho indie hru Mrtvý město. Kdo neví, co je to indie, tak to je hra, kterou udělá nějakej nezávislej vývojář a jo, taky to byla adventura. Tenhle žánr rozvíjí a povznáší hráče z role bezduchýho mačkače tlačítka myši, nicméně jak jsem později zjistil, je to ten nejméně hraný. Nidky neberte věci podle sebe, pokud jste tak divný, jako já. V tý době jsem byl taky člen komunity kyberpunk.org, což byla bandička ajťáků řízlá tímhle filozofickouměleckým směrem, mimochodem, udělal jsem týhle český kultuře logo, nebo spíš tomuhle diskuznímu fóru logo, nutno podotknout, že jsem taky občas napsal nějakou tu literaturu. Ale zpět k tomu Narcovi, on tam samozřejmě byl taky. Dost jsem si chrul, že jsem mezi takovejma podivínama. No a Narcova hra i jeho hudba mi tak nějak po dlouhý léta utkvěla v paměti, tak jsem si řekl, proč mu nenapsat. Jo! To byl ten správnej krok, protože z ponurého depresivního Narca, se kterým se známe jen virtuálně a vlastně jsme se fyzicky nikdy nepotkali, se vyklubal skladatel geniálního hudebního podkresu, kterou celej audiovizuál náramně doprovází a o další dimenzi prohlubuje atmosféru patetickýho temna. Takže je to venku, hra sklízí poměrně skvělý hodnocení a kritiku i ingame reklama něco generuje, jsem trochu slavnej, jsem v euforii, teď už stačí jen blbě chcípnout a jsem legenda… to jsem si tehdy říkal.

Takže po bujarých dýchánkách, kdy jsem se opájel svým egem přišla zase řeč na život a lámání chleba, návrat ke kšeftům, který se najednou přihrnuly a dost z nich vůbec nedopadlo a aby toho nebylo málo, stalo se to nejhorší. Zase jsem se zamiloval do jednoho koťátka. Jmenovala se Kristýna. Malinká mlaďounká citlivá holka s uměleckým nábojem, která nevěděla, co se sebou a která se při sebemněším projevu nejistoty labilně rozplakala. Končila absolvováním gymplu a co se nestalo dál… Kyberna otevřela Vošku. Mně tak nějak celej život vadilo, že ač mám dvě matury, tak na mě vysokoškoláci čumí jako na nějakýho divnýho skřeta, takže jsem si řekl, že nějakej titul, i když za jménem, by se hodil a že když už u toho budu, Kristýnu vezmu s sebou, ona bude šťástná a já budu šťastnej taky, protože nejen, že budu mít tohle koťátko, titul, ale taky zase vysmahnu z Jihlavy a budu tam, kde jsem to měl vždycky rád, a to v Hradci. Přestěhoval jsem se jako mávnutím kouzelnýho proutku a zkrátím to. Školu jsem dal jako první a jedinej. Zavřel jsem to filmem – dokumentárním experimentem Jednoletá zahrada.

Hned po tom jsem šel na dlouho odkládanej zákrok, kterej spočíval v kompletním vydlabání celýho dýchacího ústrojí ksichtu. Popravdě jsem si myslel, že ta bídná smrt je za rohem, ale v Jihlavě mě zvládli dát dokupy. Zachránili mi život. A hned potom co jsem se začal hrabat ze sraček, mě Kristýna opustila. @#$Xě! Že se omlouvám se čtenářovi. Pak se zahrabala někam s novým pinďourem a nevím, myslím, že už ani nic nedělá. Takže jsem se přestěhoval do kanceláře, kterou jsem si otevřel s filmařem Jaromírem Patkou, kde jsem ani neměl vodu, myl jsem se v tělocvičně a vajíčka si vařil v rychlovarce a prdel si myl nejčastěji v lavoru. Ráno jsem si v tý rychlovarce udělal kafe. Díky punkový nátuře jsem tak nějak vesele přežíval jak se dalo. A to jsem přátelé vydržel tři léta, kde se z mýho podnikání i Dark Disharmony stala vybledlá sláva. A když už to vypadalo, že se jako zkrachovalej syn budu muset zase vrátit domů , zázrak! Sakra! Jetus mě fakt miluje! Ano díky srdce a světabolu, jsem vytvořil Jetuse, takový moje druhý alter ego, který si dělá legraci za všeho co upřímně nenávidím.

Takže v čem tkvěl ten zázrak. V Eaglu, což byla hradecká reklamka, hledaj grafika, to by mohlo bejt zajímavý. Nikdy nepodceňuj sílu Facebooku. Chlapci z reklamky hrajou grindcore, dělaj design, Štěněta znám z fesťáku a z Draka (přece to lití k něčemu bylo) a šéf Jirka Kopta vypadá jako správnej kořen. Takže jsem tloukl obalovej design pro nářadí a dost pěknějch věcí se nám povedlo. S chlapama byla fakt prdel a chodil jsem tam spíš jak do klubu přátel žehu, než do práce. I když teda přiznám, že občas z toho stresu byla nějaká ta depka nebo splín. Pokud jste labilní a pomalí, nechcete dělat v reklamce, to mi věřte. Nicméně utekly tři léta, já se stal definitivně hradečákem, sehnal si normální byt a můj plamen začal poněkud pohasínat, nic novýho jsem se neučil a každá práce mi přišla ekvivalentem oběživa, který chcípne, sotva se nadechne. A pak se to zase stalo.

Flash končí a prej je to dobře! Zachvátila mě úzkost a panika, z toho, že ztratím punc umělce, že moje dílo zmizí v propadlišti digitálních dějin a jediný, co mi zbyde bude to oběživo. V tý době už jsem byl se svojí nynější manželkou Martinou, když ještě nebyla mojí ženou, kterou jsem hledal celej život. Chtěli jsme děti, a tak bylo nějak na čase udělat obrat o sto osmdesát, neb v reklamce sice prdel byla, ale byl tam stres a já se nějak buhví jak taky neměl. Byl to trochu punk. Rozhodně bych si netroufl v takovým stavu být otcem, který musí uživit rodinu. Takže jsem to vyřešil kulantně a v dobrým prásknul dveřma. Navíc doba byla zajímavá a já cítil, jak mi unikají takový vymoženosti jako kryptoměny, přichází éra 3D tisku o kterým vím zatím prd a mrzí mě to a to, že mi 3dčko šlo… Takže bylo na čase to risknout a celej ten projekt postavit zase na nohy. Back to the mothership! Jdu na Kybernu a jelikož spousta kantorů je víceméně studio kamarád, ochotně mi poradí a pomůžou. Nakonec spásný polibek zasazuje Milan, s tím, ať to prostě dám do nějakýho projektoru, tohle řešení jsem dokázal dlouho přehlížet, no ať udělám z toho prostě exáč. Po nějaký době se mi v hlavě rozsvítilo. No přece s regulerním exáčem se už dá něco dělat. Co takhle to prostě dát na Steam, kterej vás pumpne o mrzkých šedesát nebo sedmdesát procent výdělku.

Jako nezaměstnanej jsem si myslel, že budu mít bláhově dlouho času. Makal jsem na tom a učil se. Objevuji zázrak zvaný Zinc, který dříve značně předražen, dnes z důvodu úpadku Flashe jest zdarma, pomohl mi převést moji flashárnu na exe. Funguje to totiž tak, že flash, který byl dřív doplňkem prohlížeče zvaným též ActiveX, takže flashovky se daly hrát buď přes Flash player (standalone), který ale málokdo na pc vedl, nebo přes internetovej prohlížeč s pluginem. No a tahle Zinc šikovnost, kterou její posmutnělí a geniální vývojáři dali zdarma k užití. Ta mi pomohla vytvořit plnohodnotnou hru. Buch-nám žehnej! Bylo na čase hru někam vytavit, nebo lépe prodat a šlo mi jen o to, aby si jí zahrálo co nejvíc lidí. Jelikož moje pařanská léta zamrzla někde u vynálezu torentu, díky mé pařící ženě jsem začal objevovat Steam. Aha no to není tak děsně složitý a už se po výčepech chlubím, že budu mít hru na Steamu! Na Steamu! To už sakra něco znamená. Platím poplatek, v tý době něco kolem dvou a půl litru za aplikaci, podepisuju hnusný birokratický informace, naštěstí jsem vycvičen mým neúspěšným podnikáním… a jsem tam.

Pár dní frézuji dokumentaci a asi za tři měsíce po mém odchodu z reklamky uploaduju. Lidi hrajou. Jsou nasraný, že je to krátký, ale občas přiletí i nějaký pozitivní komentář. Mimoto, že to dávám za směšnou cenu s vidinou dalšího vývoje a to díky nějakému startupu typu Patreon se snažím tvořit marketing a distribuční kanály, který má Steam fakt zmáklý. Běžím s tím stejně do Vortexu, herního magazínu se Zdeňkem Princem a Jiřím Bigasem, kde to rozhovor dopadne líp, než bych od sebe čekal. Díky hadru na hubě můj ksicht stejně nikdo nepozná. Doma mi za zádama jedou dvě tiskárny Ender 3 vlastnoručně vyupgrejdované, aby mohly tisknout gumový kokoty z ABS. Ne vážně, tisknu teď nádherný věci. No a běhěm svýho zájmu o 3D tisk jsem se seznámil s Lubošem Špačkem se kterým jsem párkrát mluvil skrz práci v reklamce. Luboš je digitální guru, má wifi síť, má hostingový služby, je to sympaťák a lidsky si sedneme. Luboš by taky chtěl vědět víc o 3D tisku. Je to ten typ člověka a technologickýho kámoše, kterýho hledám a kterej mi v Hradci pořádně chybí, tak jako mi chybí můj věrný umělecký kolega a bratr v čepu Tomáš Sedláček. Luboš mi volá a chce abych dělal správce a technika jeho wifi sítě! Vytasené zuby mojí manželky se mění na milý úsměv, který mi říká „Zlato“. Dělám v Best-net, řídím auto, který jsem sám polepil v reklamce a seznamuju se s Martinem Bílkem, dalším skvělým člověkem, co mě občasným kopem do zadku svede na správnou cestu, když potřebuju.