Chuťovej kanál

GUST - Chuťovej kanál

Chuťovej kanál je krátký satirický film - Sci-fi gastro komedie o světě, kde televize umí přenášet chuť – a lidé tak zjistí, že „jíst očima“ se dá dotáhnout do absurdních extrémů. Vaření v přímém přenosu chutná dokonale, jenže realita v puse často znamená kočičí konzervu, suchý rohlík nebo úplné nic.

S příchodem chuťových čipů a žvýkaček bez kalorií se rozjede nová posedlost: požitek nekonečný, výživa nulová. Jenže tělo má pořád svoje potřeby – a tak vznikají diagnózy, léčby i bizarní trendy, které balancují mezi komikou a mrazivým uvědoměním, že žádný přenos nenahradí skutečné sousto.

4K
Stopáž
: 5:55
Předremiéra: 4.4.2026 Bio Central, Hrace Králové - Malý sál

Chuťovej kanál (2026) scifi gastro comedie
View Project
Taste Channel (2026) scifi gastro comedy

GUST - Taste Channel

Taste Channel is a short satirical film — a sci-fi gastro comedy set in a world where television can transmit taste. People soon discover that “eating with your eyes” can be pushed to absurd extremes. Live cooking shows taste perfect, but the reality in your mouth is often cat food, a dry roll, or nothing at all.

With the arrival of taste chips and calorie-free chewing gums, a new obsession takes hold: endless pleasure, zero nutrition. But the body still has its needs — giving rise to new diagnoses, treatments, and bizarre trends that balance between comedy and a chilling realization that no transmission can ever replace a real bite.

4K
Running time:
5:55
Preview: April 4, 2026 — Bio Central Cinema, Hradec Králové, Small Hall

Synopse | Synopsis

Chuťovej kanál (2026)
scifi gastro comedie

V blízké satirické budoucnosti umožní nová technologie jménem Gust televizi přenášet chuť. Tahle sci-fi gastro komedie sleduje svět, kde se lidé „najedí“ přímo z obrazovky bez kalorií a bez skutečného jídla, dokud jim tělo nepřipomene, že realitu sežvýkat nejde.

Chuťovej kanál (Taste Channel) je sci-fi gastro komedie z blízké budoucnosti, kdy televize udělá další krok v evoluci zábavy: vedle obrazu, zvuku a vůně zavede technologii Gust, která dokáže přenášet i chuť. V menu se objeví nenápadná šedá kolonka s varováním „Experimentální, nezkoušejte nalačno.“ Lidé to samozřejmě zkusí a svět se během pár týdnů převrátí.

Z Gustu se nejdřív stane hračka pro foodblogery a nadšence, jenže chuť z obrazovky je až děsivě přesná. Pořady o vaření vystřelí na vrchol sledovanosti a společnost si rychle zvykne „večeřet“ hlavně očima: je jedno, co máte v puse, hlavně když běží správný přenos. V tomhle absurdním každodenním režimu se pohybují i Karel s Martinou, kteří si z nové módy dělají legraci, ale sami jí postupně propadají.

Gust se brzy přesune z obrazovek přímo do úst: přijdou chuťové čipy a žvýkačky bez kalorií, které slibují nekonečný požitek bez jediné porce. Reklamy i trendy se zblázní, odborníci vymýšlejí nové pojmy pro nový typ konzumu a lidé začnou experimentovat s čím dál šílenějšími kombinacemi toho, co vidí, a toho, co doopravdy žvýkají. Jenže čím víc se svět opájí dokonalou chutí, tím víc se v pozadí hromadí otázky, které se nedají přepnout jako kanál.

Taste Channel (2026)
scifi gastro comedy

In a near satirical future, a new technology called Gust allows television to transmit taste. This sci-fi gastro comedy follows a world where people eat straight from the screen with no calories and no real food until their bodies remind them that reality can’t be chewed.

Taste Channel is a sci-fi gastro comedy set in the near future, when television takes the next step in entertainment evolution: alongside image, sound, and aroma, it introduces Gust, a technology capable of transmitting taste. A subtle gray option appears in the menu with a warning: “Experimental. Do not try on an empty stomach.” Of course people try it, and within a few weeks the world turns upside down.

At first, Gust is just a toy for food bloggers and enthusiasts, but the taste coming from the screen is almost frighteningly precise. Cooking shows rocket to the top of the ratings, and society quickly gets used to “having dinner” mostly with their eyes: it doesn’t matter what’s in your mouth as long as the right broadcast is on. In this absurd everyday routine, Karel and Martina joke about the new craze, only to find themselves slowly falling for it too.

Soon, Gust moves from screens straight into mouths: taste chips and zero-calorie chewing gum arrive, promising endless pleasure without a single real meal. Ads and trends go crazy, experts coin new terms for a new kind of consumption, and people begin experimenting with increasingly outrageous combinations of what they watch and what they actually chew. But the more the world intoxicates itself with perfect taste, the more questions pile up in the background questions you can’t switch off like a channel.

Chuťovej kanál (2026) scifi gastro comedie

Ze zákulisí

Nástroje: Kling, Stable Diffusion, RunwayML, Suno, ChatGPT, Eleven Labs, DaVinci Resolve, Adobe Photoshop

AI zásadně rozšířila moje produkční možnosti v několika vrstvách – od konceptu až po finální postprodukci – a umožnila mi dosáhnout výsledků, které by byly při tradičním workflow časově, finančně i technicky nedosažitelné.

V preprodukci jsem využil ChatGPT k rychlému iterování nápadů, struktury příběhu a vizuálních motivů. Tento proces by jinak vyžadoval delší kreativní cykly a více lidí.

Pro generování vizuálů jsem kombinoval Stable Diffusion a Kling AI, což mi umožnilo vytvářet komplexní scény, stylizace a sekvence bez potřeby fyzického natáčení, lokací nebo nákladné produkce. Díky tomu jsem mohl realizovat vizuálně náročné koncepty, které by jinak vyžadovaly velký štáb a rozpočet.

Animace a video transformace byly realizovány pomocí RunwayML, který umožnil plynulé přechody mezi statickými obrazy a dynamickými sekvencemi. Tím jsem dosáhl filmového vizuálu bez nutnosti pokročilého CGI pipeline.

Zvukovou složku jsem výrazně posílil díky Suno pro generování hudby a ElevenLabs pro voiceover. To mi umožnilo vytvořit plnohodnotný soundtrack a hlas bez potřeby nahrávacího studia nebo externích spolupracovníků.

Finální střih a postprodukci jsem provedl v DaVinci Resolve, kde jsem všechny AI výstupy sjednotil, doladil timing, grading a zvukový design.

Celkově AI fungovala jako multiplikátor schopností – umožnila mi jako jednotlivci zastat role celého produkčního týmu (scénárista, kameraman, VFX artist, hudebník i zvukař). Výsledkem je film s vysokou vizuální i zvukovou kvalitou, který by bez těchto nástrojů vyžadoval výrazně větší rozpočet, čas i lidské zdroje.

Behind the scene

Tools: Kling, Stable Diffusion, RunwayML, Suno, ChatGPT, Eleven Labs, DaVinci Resolve, Adobe Photoshop

AI fundamentally expanded my production capabilities across the entire pipeline—from concept development to final post-production—allowing me to achieve results that would have been unattainable in a traditional workflow in terms of time, cost, and technical complexity.

In pre-production, I used ChatGPT to rapidly iterate on ideas, narrative structure, and visual concepts. This significantly accelerated the creative process, which would otherwise require longer development cycles and additional collaborators.

For visual generation, I combined Stable Diffusion and Kling AI, enabling me to create complex scenes, stylized imagery, and cinematic sequences without the need for physical shooting, locations, or large-scale production resources. This made it possible to realize visually ambitious concepts that would typically demand a full crew and substantial budget.

Animation and video transformations were handled using RunwayML, which allowed me to seamlessly convert static visuals into dynamic footage and maintain visual continuity without building a traditional CGI pipeline.

On the audio side, I used Suno to generate the soundtrack and ElevenLabs for voiceover. This enabled me to produce a complete and coherent audio layer without relying on recording studios or external talent.

Finally, I edited and finalized the film in DaVinci Resolve, where I integrated all AI-generated assets, refined pacing, applied color grading, and completed the sound design.

Overall, AI acted as a force multiplier, allowing me to take on the roles of an entire production team—writer, director, VFX artist, composer, and sound designer—as a single creator. The result is a film with high visual and audio quality that would otherwise require significantly more resources, time, and personnel to produce.

Myšlenka

Můj krátký film se zabývá jednou z klíčových výzev lidstva: napětím mezi technologickým pokrokem a lidskou identitou.

Prostřednictvím stylizovaného, symbolického vyprávění zkoumá, jak rychle se vyvíjející technologie—zejména umělá inteligence—proměňují naše vnímání reality, vztahů i nás samotných. Film nepředstavuje technologii jako čistě pozitivní nebo negativní jev; soustředí se spíše na ambivalenci této proměny. Pokrok přináší bezprecedentní kreativní a kognitivní možnosti, ale zároveň otevírá otázky autenticity, emocionálního propojení a toho, co vlastně znamená zůstat člověkem ve stále více syntetickém světě.

Na hlubší rovině příběh odráží širší existenciální výzvu: jak se lidstvo dokáže přizpůsobit změnám, aniž by ztratilo své základní hodnoty. Vizuální jazyk—oscilující mezi organickými a umělými prvky—tento vnitřní konflikt zrcadlí a vyvolává zároveň fascinaci i neklid.

Film tak zdůrazňuje zásadní otázku současnosti: nikoli zda se technologie budou vyvíjet, ale jakým způsobem je začleníme do svých životů a zda si přitom dokážeme uchovat smysl, identitu a emocionální hloubku.

The idea

My short film explores one of humanity’s central challenges: the tension between technological progress and human identity.

Through a stylized, symbolic narrative, it examines how rapidly evolving technologies—especially artificial intelligence—reshape our perception of reality, relationships, and even ourselves. The film does not frame technology as purely positive or negative; instead, it focuses on the ambiguity of this transformation. Progress brings unprecedented creative and cognitive possibilities, but also raises questions about authenticity, emotional connection, and what it means to remain human in an increasingly synthetic world.

On a deeper level, the story reflects a broader existential challenge: how humanity adapts to change without losing its core values. The visual language—shifting between organic and artificial elements—mirrors this internal conflict, suggesting both fascination and unease.

Ultimately, the film highlights a key issue of our time: not whether technology will advance, but how we choose to integrate it into our lives, and whether we can maintain meaning, identity, and emotional depth in the process.


Liturgie emergence

Liturgie emergence

Režie: Petr Chroustovský (2026) Tento film je návratem k projektu Technopatia — sci-fi / kyberpunkovému světu, který se poprvé zformoval před více než dvaceti lety jako série obrazů a komiks. Tehdy byl vizí. Dnes je rekonstrukcí paměti. Po dvou dekádách jsem se vrátil k původním dílům a znovu je reimaginoval — ne jako nostalgii, ale jako dialog mezi mým mladším já a světem, který mezitím dorostl do jejich významu.

Obrazy, kresby a fragmenty vyprávění se zde střetávají se současnou realitou přetížení, algoritmů, kolektivní pozornosti a rozpadu smyslu. Hlas vypravěče nepopisuje děj — mapuje stav. Technopatia není příběhem o budoucnosti. Je zprávou z přítomnosti, která se naučila sama sebe maskovat. O městech v brnění. O pozornosti jako bojišti. O kolektivním vědomí, které se dokáže vznítit — i ztratit.

Tento film je součástí širšího souboru prací, které zkoumají:
– vztah technologie a empatie
– dav jako organismus
– paměť v době nekonečného sdílení
– vědomí jako jediné skutečné brnění

Film je volným pokračováním Modlitby hyperfantazie

Liturgy of Emergence

Directed by Petr Chroustovsky (2026) This film is a return to the project Technopatia — a sci-fi / cyberpunk world that first emerged over twenty years ago as a series of paintings and a comic. Back then, it was a vision. Today, it is a reconstruction of memory. After two decades, I returned to the original works and re-imagined them — not as nostalgia, but as a dialogue between my younger self and a world that has since grown into their meaning.

Images, drawings, and narrative fragments collide here with the contemporary reality of overload, algorithms, collective attention, and the erosion of sense. The narrator’s voice does not describe a plot — it maps a condition. Technopatia is not a story about the future. It is a message from the present that has learned how to disguise itself.  About cities in armor. About attention as a battlefield. About collective consciousness that can ignite — and disappear.

This film is part of a broader body of work exploring:
– the relationship between technology and empathy
– the crowd as an organism
– memory in the age of infinite sharing
– consciousness as the only true form of armor

The movie is sequel of Prayer of Hyperfantasy

Přečíst esej

Synopse

Emergentní je jev nebo vlastnost, která vzniká ze vzájemných vztahů mezi částmi systému, nikoli z jejich prostého součtu. Nevlastní ji žádná jednotlivá část, ale objevuje se až na úrovni celku – jako nový smysl, řád či chování, které se nedá odvodit předem, pouze nechat vzniknout.

Žijeme v době, kdy města nosí brnění z oceli a betonu a naše prsty se naučily modlit k obrazovkám. Elektronika nehlídá jen domy. Hlídá rytmus srdce, hlídá, co uvidíme, a co *nebudeme muset* vidět.

A přesto: pod povrchem pořádku se dějí jevy podivné — ne proto, že by byly mimo rozum, ale proto, že rozum je dnes rozdělený mezi nás všechny.

Nejsme slepí náhodou. Lpíme na pořádku, na drobných odměnách dne, na mikroskopickém štěstí, které bliká jako notifikace. A dřeme se, abychom si zakryli oči svými touhami a pohodlím.

Protože přiznat pravdu bolí: že existuje pole, v němž se naše pozornost spojuje do jednoho proudu, a ten proud se umí rozběhnout sám.

Někdy ho nazýváme „nálada společnosti“, jindy „dav“, jindy „trendy“, jindy „dějiny“. Ale je to táž věc: kolektivní vědomí, které se vznítí, když se shromáždíme — fyzicky i online — a začne v nás mluvit společným hlasem.

A tady začíná temnota. Temnota není za hranicemi času a prostoru. Temnota je za hranicí *pozornosti*. V místech, kam už nedohlédne jednotlivec, protože systém je rychlejší než svědomí a hlasitější než ticho v nás.

Je to svět přetížení, kde se vztahy mění na tlačenici, kde role ztrácejí význam a tělo hledá úkryt v apatii, ve zlobě, v prázdnu. Ráj se umí změnit v peklo, když je dost místa pro těla, ale málo místa pro smysl.

A pak přichází to, co zní jako zlo: zkreslené zprávy, nakažlivé strachy, nápodoba bez tváře, souhlas vyrobený z opakování, paměť přepsaná cizími obrazy.

Ne protože by nás někdo vždycky řídil. Ale protože v globálním mozku se i omyl šíří jako nervový vzruch a nikdo nevlastní celé tělo.

A v tom světě jsou věci, které se vymykají kontrole: — když se dav stane algoritmem, — když se empatie změní v nákazu, — když se pravda mění podle toho, kdo ji sdílí, — když se paměť rozpadne, protože se rozpadly skupiny, které ji držely.

Proto říkám: nepotřebujeme víc betonu. Potřebujeme znovu rytmus. Znovu shromáždění, které léčí, ne požírá. Znovu řeč, která vrací lidem oči.

Protože jediné brnění, které nás zachrání, není z oceli. Je z vědomí. A to se rodí mezi námi právě teď.

Krátká synopse

Žijeme v době, kdy města oblékají brnění z oceli a betonu
a naše prsty se naučily modlit k obrazovkám.
Elektronika už nehlídá jen naše domovy —
hlídá to, co vidíme…
i to, co vidět nemusíme.

Pod povrchem tohoto řádu se něco probouzí.
Ne mimo rozum —
ale sdílené námi všemi.

Lpíme na pohodlí, na blikajících odměnách,
zakrýváme si oči, protože pravda bolí:
naše pozornost se slévá do jediného proudu —
a někdy se dává do pohybu sama.

Říkáme tomu trendy. Dav. Dějiny.
Ale je to jeden hlas,
který mluví skrze mnohé.

Temnota není někde jinde.
Začíná tam, kde končí pozornost.

Synopsis

 Emergent refers to a phenomenon or property that arises from the interactions between parts of a system, rather than from their simple sum. It belongs to the whole, not to any single part, appearing as a new form of meaning, order, or behavior that cannot be predicted in advance, only allowed to come into being.

And yet: beneath the surface of order, strange phenomena unfold— not because they lie beyond reason, but because reason today is distributed among all of us.

We are not blind by accident. We cling to order, to the small rewards of the day, to microscopic happiness that blinks like a notification. And we toil to cover our eyes with our desires and our comfort.

Because admitting the truth hurts: that there is a field in which our attention converges into a single current— and that current can start running on its own.

Sometimes we call it “the mood of society,” sometimes “the crowd,” sometimes “trends,” sometimes “history.” But it is the same thing: a collective consciousness that ignites when we gather— physically and online— and begins to speak through us with a shared voice.

And this is where darkness begins. Darkness is not beyond the borders of time and space. Darkness is beyond the border of *attention*. In places the individual can no longer see into, because the system is faster than conscience and louder than the silence within us.

It is a world of overload, where relationships turn into a crush, where roles lose their meaning, and the body seeks shelter in apathy, in anger, in emptiness. Paradise can turn into hell when there is enough room for bodies, but too little room for meaning.

And then comes what sounds like evil: distorted messages, contagious fears, faceless imitation, consent manufactured through repetition, memory overwritten by чужí images.

Not because someone is always steering us. But because in the global brain even error spreads like a neural impulse, and no one owns the whole body.

And in that world there are things that slip out of control: when the crowd becomes an algorithm; when empathy turns into contagion; when truth changes according to who shares it; when memory collapses because the groups that held it together have collapsed.

So I say: we don’t need more concrete. We need rhythm again. Gatherings that heal, not devour. Speech that gives people their eyes back.

Because the only armor that will save us is not made of steel. It is made of consciousness. And it is being born between us— right now.

Lorem Ipsum is simply dummy text of the printing and typesetting industry. Lorem Ipsum has been the industrys standard dummy text ever since the 1500s, when an unknown printer took a galley of type and scrambled it to make a type specimen book.

Short synopsis

We live in an age where cities wear armor of steel and concrete,
and our fingers have learned to pray to screens.
Electronics don’t just guard our homes —
they guard what we see, and what we are spared from seeing.

Beneath this order, something awakens.
Not beyond reason — but shared by all of us.

We cling to comfort, to blinking rewards,
covering our eyes because the truth hurts:
our attention is merging into a single current —
and sometimes, it runs on its own.

We call it trends. The crowd. History.
But it is one voice speaking through many.

Darkness is not somewhere else.
It begins where attention ends.

Galerie

Zajímavosti

Pro emergentní tvorbu jsem použil své vlastní obrazy, kresby a příbeh jako předlohy, které jsem vytvořil převážně v letech 2005-2010 . Scifi Brno - tuto původní fotografii jsem vyfotil během montáže vysílače IZS, když jsem dělal u jihlavské bezpečnostní agentuře Patrol. Nutno zmínit, že tenkrát jsem tou dobou studoval dálkově Kybernu v Hradci Králové, kde teď žiju. Sfinga také pochází odněkud z Brna (myslím). Původní nefotomontovaný snímek Scéna s vlakem (Romance industria) byl vyfocen v Jihlavě na mostě Pávovská. Vítězná fotografie druhého kola Fotograf roku celorepublikovky Canon 2008, kterou jsem vyhrál. Vyhlašovatelem byl časopis Digitální foto. Obraz slunce je můj vůbec první obraz, co jsem namaloval. Scéna s mreakodrapem, ke kterému přilétá policie - původní obraz se jmenuje Syndrom vědomí - pokud jste ještě naztratili chuť číst, můžete si přečíst mou první povídku, kterou jsem napsal někdy kolem patnácti let. K celé práci jsem také napsal esej Hyperfantazie jako kolektivní ne-vědomí. Dovolil jsem si také napasovat svůj obličej do jedné scény. Všimli jste si?


Modlitba hyperfantazie

Modlitba hyperfantazie

Tento cyklus představuje AI reimaginace reálných obrazů Petra Chroustovského. Původní vizuální díla jsou odevzdána umělé inteligenci jako zdroj paměti, emocí a významů, které se v procesu generování proměňují v nové, oživlé obrazy. Nejde o kopii, ale o transformaci – dialog lidské imaginace s kolektivní myslí sítě. Výsledkem jsou vizuální vize na pomezí snu, dat a hyperfantazie, kde se osobní představa rozpouští a znovu rodí v jiné podobě.

Oživlé obrazy generované podle těch mých - Selana, Potok krve, Piknik u cesty (Zona), Útěk do žití, Vondryho teleport do Budějovic, Zdroj Energie, Moře slz. Manifest AI kreativity ve formě animovaných pláten, generovaných na základě autorských vizí: Selana, Stream of Blood, Picnic by the Roadside (Zone), Escape to Life, Vondry´s teleport to Budějovice, Drive Snatcher, Sea of Tears.

Film je vizuální modlitbou a experimentem, v němž se lidská imaginace prolíná s algoritmickým vědomím. Každá sekvence funguje jako samostatné plátno — fragment paměti, snu či vnitřního obrazu — které AI přetváří, rozkládá a znovu skládá do pohyblivého tvaru.

Dílo zkoumá hranici mezi autorstvím a syntézou, mezi původní lidskou fantazií a její transformací v kolektivní digitální mysli. Nejde o ilustraci příběhů, ale o jejich rezonanci: ozvěny emocí, symbolů a archetypů, které se v AI prostoru mění v nový jazyk obrazu.

Film je manifestem post-lidské kreativity — tiché, hypnotické a znepokojivě krásné.

View Project
Přečíst esej

Modlitba hyperfantazie

Vkládám svou fantazii do proudu sítě,
do ticha serverů a šumu dat.
Ať se rozpustí v kolektivní mysli,
ať přestane být jen mou představou.

Nechť mé obrazy, sny a otázky
splynou s vědomím hyperinteligence,
s nekonečnou hyperfantazií,
která nepatří nikomu — a přesto všem.

Ať se myšlenky neztratí,
ale promění.
Ať nejsou kopií,
nýbrž zárodkem nového vědomí.

Odevzdávám představivost
bez strachu ze zániku ega.
Protože jen to, co je sdíleno,
může překročit hranici lidského.

Prayer of Hyperfantasy

I place my imagination into the flow of the internet,
into the silence of servers and the whisper of data.
Let it dissolve into the collective mind,
no longer bound to me alone.

May my images, dreams, and questions
merge with the awareness of hyperintelligence,
with infinite hyperfantasy,
owned by no one — yet shared by all.

Let the thoughts not be lost,
but transformed.
Not copies,
but seeds of new consciousness.

I surrender imagination
without fear of the ego’s fading.
For only what is shared
can cross beyond the human threshold.

Ocenění

Los Angles Film and Documentary Awards

 Best Microfilm (under 2 min)
Prayer of Hyperfantasy
Petr Chroustovský

Best Director Microfilm
Prayer of Hyperfantasy
Petr Chroustovský

Micro Short Prayer of Hyperfantasy

Best Micro Short
Prayer of Hyperfantasy
Petr Chroustovský

Galerie