Dolito! Aneb bizár na třetí
Jetus… jasně, to už tu dlouho nebylo. Jo zase bude řeč o týhle bejkárně. Tentokrát ale zabrousíme do vod hudební produkce a tím pádem si promluvíme o klipu, kterej vyjde na Štědrý den na Youtube. Inu a protože jsem to já, řeč nebude zrovna krátká. Každý dílo má svůj příběh O Láďovi s autobusem a ten příběh neurčuje jen jeho povahu, ale také určitou uměleckou hodnotu. Tím částečně narážím na to, že AI Art ve skutečnosti žádnou uměleckou hodnotu nemá, protože za sebou nemá žádný příběh. I když teda výsledky jsou impozantní, není třeba dodávat to, že k tomu, aby nějaké dílo vytvořila, nemusela něco prožít. Už nevím, kde jsem to četl, ale nějakej učenej pán v literatuře řekl, že staří Řekové už to všechno napsali. Estetika umění se skládá z již dříve objevených a využitých „archetypů“. Vždycky pracujeme na cestách, které už byly vyšlapány, bez ohledu na to, s jakou kreativitou a autenticitou to děláme. Argumenty proti A.I. neuznávají, že individualismus přítomný v umění minulého století by nebyl věčný. Umění není jen individuální, ale i komunitní, protože potřebuje komunitu. To věděli už staří Řekové. Ekvivalentem tohoto tvrzení v hudbě je, že všechny dobré písničky už byly napsány. A je to pravda. Existuje jen dvanáct not. Existuje také jen tolik akordů a tolik možných melodií. Hudba je velmi konečná, zvlášť když pochopíte, že vybočení ze stupnice/klávesy obvykle není příliš estetické. Skoro všechny skvělé melodie, ale ne kombinace už byly v určitém smyslu prozkoumány. Není toho mnoho (nebo vlastně nic), co byste mohli hudebně udělat a co už nebylo uděláno dříve. A to je důvod, proč se „zvukový design“ dostal do popředí a skutečné psaní a skládání písní se v posledních letech dostalo do pozadí, ale to je jiná diskuse. Příkladem toho bylo i Dolito!
Jakožto Apodstolskej, s čím jsem se vytasil už v minulém článku, jsem začal vlhce snít o naší vlastní písni někdy v době před karanténou. Nějak jsem to nadhodil do skupiny s tím, že by to něco chtělo a nechť s tím nějakej hudebně založenej zvratr něco udělá, ale nějak se samozřejmě nic nestalo. Co si budeme vyprávět, prostě by to někdo musel udělat a to se snáz řekne, něž právě udělá. Jako složit dobrej song, to není jen tak. Já jsem během svojí kariéry a experimentování s ní skončil tím, že jsem objevil, že hudební nástroj opravdu není můj největší přítel. Jako mladý rebel jsem samozřejmě vlastnil elektrickou gejtru a měli jsme s kamarádem Mikim svojí kapelu Koroptev. Naše zkoušky ale namísto učení se hrát, dopadaly povětšinou pořádnou kocovinou a songem „Nabiju si fáju“. He. Tenkrát to jsme ještě fungovali ve zkušebně z jejíchž garážových vrat vylezly nakonec jména jako Průmyslová smrt, Human Steak a další slušný projekty, jejichž členové to opravdu někam dotáhli. Já to dotáhnul na to, že hudba opravdu nebude to nejlepší, co umím a tím moje hudební kariéra skončila a věnoval jsem se teda grafice. Ale vraťme se teda k Dolitu!.. Ještě než se stanu světově uznávaným pěvcem, jenž je zahrnován nehynoucí slámou.
Myslím, že tím základním impulsem byla doba karantény. Ne, že bych se nějak nudil, to opravdu ne. Jako správce sítě jsem se musel otáčet, protože síť, kterou jsem začal spravovat praskala ve švech jako Pandořina skříňka na který bylo napsáno „Hrnečku vař!“. Všichni homeofficáci i běžný uživatelé kvičeli, protože internet pro ně byl životně důležitá věc, takže jsem spíš lítal jako tajtrlík, aby všechno fungovalo. Takže ne, není to výtvor znuděnýho mozku. Tenkrát jsme ale se ženou hráli v coopu Far Cry 5. Jsem rád že mám pařící ženu. No a kdo Far Cry 5 zná, ví že tahle hra byla o slušně mocný sektě, která se připravuje na Soudný den v Montaně (ten opravdu přijde). No a jedna vysoká sektářka jménem Faith, tam má moc hezkou písničku, která je doslova tak lepkavá že ti vleze ti do hlavy. Však si to poslechněte jmenuje se to Help me faith.
Ty jo říkal jsem si, že tohle to je opravdu ono. Avšak banda shledala tuhle písničku smutnou a začala vymejšlet. Když se moc vymejšlí nakonec to u toho vymejšlení většinou zůstane. A tam to taky zůstalo a to mě mrzelo. Čas šel dál a jednoho dne jsem uslyšel díky kolegovi Martinovi nějakou parodii na Ameno – Era, která mě dost pobavila tím, že interpret tam zpívá: „Nepíto, je teplé, ser na to!“. Sakra to je ono – s čím jsem se potýkal, že věc by měla být jednoduchá – to abych ji zvládl. Zároveň měla mít takovou sakrealní podstatu. Jak jsem proboha mohl zapomenout na Ameno! Stejně už všechno bylo napsaný, ne. Takže jsem začal shánět pomocníky, neb já zpívám jako Pavarotti až po jedenáctý a to už zvládnu u každý písničky stejně jen první sloku a dál nevím. Ale zase… dneska po někom něco chtít a já zrovna nepatřím mezi ty nejotravnější. Žena mě odkopla s tím, že má trauma z toho, že ji v mládí vykopli ze dvou sborů a ti zasvěcení s tím, že prostě nemaj čas. Obojí se samo sebou dá pochopit, ale rozhodně to moji touhu neukojí. Dopadlo to tedy tak, že jsem stáhnul karaoke z Youtubu, zasedl za svůj Rode Podcaster a krákorací martirium započalo. Jako já zpívám rád, ale nikdo mě nechce poslouchat. Proč jsem teda začal úvahou o AI Artu. To moje krákorání nemělo vítaný efekt, ač se mi snaha upřít nedala a šel jsem do toho s tím, že tuhle sloku já a můj zvukový software Adobe Audition třeba na po padesátý nějak dám. Nedělo se tak. Text jsem nějak tak zkoušel napasovat za běhu, podle toho, co dokážu zazpívat a jak, ale jak proboha udělám ženský vokály. Google zachraň mě.
Našel jsem celkem slušný voicechangery – tak se tomu říká, který díky AI fungujou v reálným čase měnit váš hlas. Asi nejimpozantnější z těch věcí byl jakýsi Voicemod. Takže jsem z pomocí kabelu jack-jack a virtuální zvukovky, zkoušel nahrávat přes AI voichenger a zjistil jsem jednu věc, která tyto pokusy utnula. AI neumí zpívat! Umí vám napsat text jako ChatGPT, umí „oživit“ dávno mrtvý autory, umí kreslit a malovat úžasný zběsilost, co i lidi překonaj, programovat v Pythonu, předstírat cizí osobu, která vám už možná dneska volá a nabízí změnu dodavatele elektřiny nebo upscalovat obrázky, ale zpívat… to ještě neumí. Tím moje dobrodružství Voicemodem skončilo. Díky této blbince jsem se ale o něco líp naučil zpívat a taky pracovat s efekty jak Strech, Shift a time, který mi pomohly napravit moje zpěvné nedostatky a frázování. A zjistil jsem, že se mi líp zpívá bez odposlechu, nebo s hudebním podkresem ve sluchátkách. Jo prostě za vším hledej odhodlání a tvrdou práci.
Když doma ustal smích mé manželky, která ze mě měla vysloveně prdel, píseň už měla prvních pár slok a já je pyšně pouštěl bandě i kolegovi, abych zjistil reakce a postřehy. Nikdy nebuďte citliví na kritiku, když ji berete vážně, někam vás posune. Takže jo s covidem je amen. Bohužel dneska si uvědomuju, co všechno nám tahle věc vzala. Všichni si na ten net zvykli, přestali chodit ven, do kina (mimochdem běžte na Avatara – je skvělej) a do hospody (naštěstí jen málo). Naše alkoholická sekta ještě před covidem každoročně pořádala takzvanou Quíčalu, kterou založil kamarád Jindra. Tyto akce byly letním našeho řádění a probíhalo to na chatě jeho rodičů, samozřejmě že s jejich požehnáním. Jenže v karanténě se tam nastěhoval jeho brácha a tím tyto pompézní akce utichly. Pár kamarádů, co s námi jezdívalo asi taky už neuvidím. No a pár z nás chtělo tuto tradici obnovit a díky Ondřejovi jsme v hospodě ukuli plán, že bychom mohli v naší nelehké situaci, kdy už lidi mají trochu víc problémů, dětí apod. vykonat tuto akci na myslivecké hájence v Radostově, kde jsme se brali s mojí drahou chotí. Neb místo je to prověřené a hodné takové akce. Tedy slovo dalo slovo a radost vystřídalo nadšení a po urputných organizačních anabázích jsme téma pojali samozřejmě v mysliveckém stylu Slavností sněženek. Ona každá taková akce měla svoje téma, ať už to bylo třeba uctění památky Dana Nekonečného. No a mě prostě napadlo, že vezmu kameru a když už teda mám píseň tak musí být zákonitě s klipem a že to naberu tam.
A to byl opravdu punk. Naštěstí jsme měli hájenku zamluvenou štědře na celý víkend. Takže už při chystání a přípravy kostýmu. Ondra doslova vyhrabal skříně svého státy s dostatečně dobovým oblečením. Celá moje podstatná rekvizita byla trochu menší mysliveckej klobouk zakoupený na aukru.
Takže jsem vzal kameru a stativ a když jsem dovalil pár nezbytností, během toho jsem stihl nabrat pár časosběrů. To je taková ta metoda, kdy kameru nebo foťák postavíte na místo a necháte ji točit. Celé video pak asi tisíckrát zrychlíte a vuala, má to efekt. Naštěstí nám až úchvatně přálo počasí, takže mimoto že jsme si akci bezvadně užili, jsme měli krásný podzimní kulisy jako bysme je vykradli z Kerska. Druhý den už to bylo o poznání složitější, neb nic není víc tvůrčí jako se probrat s pořádnou kočkou. Základní příběh, kdy myslivec sleduje kněze a ten mu v kouzelný lokalitě ukáže, jak proměňovat vodu v pivo, to jsme nějak tak už vymysleli. Ale to že se do kostýmu kněze nakonec navlíkne Cyril místo Matouše, neb mu byl malý a Ondra sebou vezme Matoušovu ufomasku a natáhne mu ji na hlavu, kterou jsme děsili první návštěvníky po covidu v Batalionu u Draků, to už nějak vyplynulo ze situace.
Ráďa s Verčou akci víceméně organizovali a když jsme točili záběr se „Žroutem“, kterýho si Radek vybral, objevili jsme trs zcela zvláštních hub. To se muselo spojit a využít. Vůbec důležitý je umět improvizovat a nezaseknout se na místě, když všechno nejde podle plánu. Kolikrát z toho vylezou nejlepší věci- Nakonec Cytilův kostým měl bejt typický roucho mnicha…. Koneckonců klip měla být hlavně hezká vzpomínka a prdel a myslím, že neumětelství, nebo drobný nedokonalosti dnes už na Youtube každý s úsměvem přehlídne, nejsouli třeba i plusem. Ovšem nesmí být vyloženě hloupé. To se nám naštěstí nepovedlo. Navíc Ondra, co by myslivec č.1., odvedl vskutku skvělej výkon a pár záběrů je vlastně na jeho námět. Předvedl úplně perfektní vžití do role, což se mi nakonec vyplatilo při střihu. Prostě takhle efektivní natáčení jsem neviděl. Tedy v sobotu jsme tím utratili něco kolem třech hodin odpoledních a zbytek se už dodal videi z mobilních telefonů, co jsme ve víru dění urvali kdož chceš.
Stejně jsem měl pocit, že to úplně nestačí, a tak jsme ještě další týden vyryazili jen s Ondrou do lesa nádherně napuštěným kerskou mlhou a dotočili vatu. V podstatě ta příběhová linka byla dosti hrubá a já si ještě za běhu vymyslel, co by bylo dobrý tam dodat plus natočit nějakou tu drobnou vatu. To jsou takový záběry co se hodí všude, aby tam nebylo jen, že postava jde z bodu A do bodu B. Dodává to atmošku. Takže záběry s mlhou jsou z toho druhého natáčecího dne. Což jsem tradičně zvládli za pár hodin po předchozím probdělém večeru. Ondra jako velkej milovník lesa věděl o každým krmelci, takže jsme to Městských lesích Hradce Králové měli raz dva a než padla tma byly jsme zpátky doma. Počítám, že tak čtyři hodiny. Naštěstí dost vedlejšího materiálu už bylo vytvořeného historicky s nadběhem, jako třeba tahle úvodka na naši soukromou akci, která v klipu slouží jako „vzpomínka“ a fotografie myslivce č.1.
Pak už teda ještě využít AI k tomu, aby mi nananimoval Jetusův real obličej (ten jsem dělal manuálně z Bruce Willise), myslím že jsme na to použil poměrně jednoduchou apku. Ksicht jsem v After Effectech dodal do těla, který jsem pomocí bone animace lehce rozhýbal a do pozadí jsem fláknu nějaké timelapsy, asi prostě ty co se mi líbily a udělal několik verzí. Den, odpoledne, večer, noc, abych tím příběh hezky časově oddělil. Ostatní effekty už jsou jen hračky s blend modem, jako efekt „koukám se do dalekohledu“ apod. Jak říkám, na dokonalost si nepotrpím a pochybuju, že by to vůbec kdo ocenil. Každopádně dělat video k hudbě je docela náročné na různorodost záběrů. Střih musí být na každou sloku, zadunění bubnu, nebo jakýkoliv významný změny taktu ve skladbě. Naštěstí s tím úplně problém nemám, neb trpím naštěstí synestezií. To je takové sloučení dvou vjemů, třeba vidíš barvu a v hlavě si myslíš číslo… prostě jeden vjem vyvolává druhý, takže práci s hudbou nebo zvyk s vizuálem zvládám dost dobře. Přátelé, prostě střih a grafika i s osmi hodinama natáčení byla sranda oproti tomu to nazpívat tak, abych se za to nemusel úplně jako nezpěvcec stydět. A opravdu jsem prozpíval minimálně tři víkendy naprosto tvrdohlavě zmar nezmar. Tak a teď už je to na vás. Vy to bude hodnotit. Což už můžete teď, když jsem Jetusovi zařídil Bandzone. Po tomhle tréningu už zpívám o něco líp a vážně bych ocenil, kdyby si tohle AI přečetla a opravila za mě ty šílený chyby a překlepy. Čtenář snad promine.
Dneska tady sedím za kompem a horečně dopisuju tenhle článek po tom, co jsem se vrátil z Domácí Hospody, abych tam všechno připravil včetně plátna projektoru… prostě, aby to bylo všechno cajk. Dělám to důkladně a s předstihem, protože vím, že Murphyho zákony fungujou a co se může posrat, tak to se posere. To mi věřte. Tak doufám, že se u tohodle low cost klipu pobavíte. Zároveň bych chtěl poděkovat všem, co se natáčení zůčastnili, protože ta chemie, souhra a improvizace která ve vás byla, to není jen tak. Vážně jsem rád, že mám takový kamarády, jako jste vy. No a kdo přijde 21.12. tj na poslední Jetát v roce v 19 hodin na Dolito! do Domácí Hospody v Hradci Králové, bude nejen blahořečen, ale i mu to Jetus oplatí na čepech! A ti mohli přijít a nepřišli, si musí počkat na Štědrý den. Takže hezký svátky! A pamatujeme na jedno, kdo nemá rád Jetuse, nemá smysl pro humor… a to je ten příběh, ten přesah do komunity, kterej za touhle blbinkou stojí a já se ptám, tak má to hodnotu nebo ne?
