Petr Chroustovský

Za oknem dětského pokojíku panovalo nejisté a chmurné počasí. Venku se začalo rychle stmívat a temně modré mraky se tiše shlukovaly až úplně zakryly zapadající slunce. Chladný větřík si lehounce pohrával s korunami stromů i se stébly trávy. Kap! Zaduněla dešťová kapka a roztříštila se okenní tabulku. Kap! Kap! Ozvalo se znovu a v zápětí se lehce blýsklo a mocně zahřmělo. Dětské oči, které pozorovaly dění venku se křečovitě sevřely úlekem. Mami! Mami! Rozlehl se křik po celém domě. Když se otevřely dveře pokoje, dítě opatrně vykouklo z podpeřiny a před světlem na chodbě se ve dveřích objevila černá silueta. Uplakané dítě se opět schovalo pod peřinu a pak tiše vypísklo, když se cosi dotklo peřiny pod kterou bylo schována.

„To nic, Sabinko, to nic. To je jenom bouřka, “ konejší jí mámin hlas.

„ Mami!“ Vyhrklo dítě a objalo maminku tak pevně, že by jí málem radostí umačkalo.

„Už se neboj, Broučku! Maminka je u tebe,“ ozval se uklidňující hlas. Sabinka se odtáhla a zadívala se pátravě svýma uplakanýma bleděmodrýma očkama na mámin obličej a odfrkla si .

„Víš, co jsem dělala, když jsem byla malá a bála se bouřky, Buzlíčku? “ zeptala se maminka a osušila dítěti zvlhlé tváře teplou dlaní s dlouhými ženskými prsty.

„Co ?“ vyhrklo holčička zvědavě.

„No, počítala jsem.“ odvětila matka.

„A to pomáhá ?“zeptala se znovu Sabina.

„Víš, když uvidíš, že se blýská, tak začni počítat a přestaneš až uslyšíš hrom.“vysvětlovala nevtíravým mateřským hlasem.

„A ?“ Zeptalo se drze děcko .

„No a potom čekáš na další blesk a když napočítáš víc ,než před tím tak poznáš ,že se bouřka vzdaluje .“,tiše domluvila a než stačila cokoli říci tak se opět blýsklo .

Sabina se lehce pousmála a šišlavým hláskem počítala : „Jedna, dva, tři …“ Prásk!

„Správně, když už tohle víš, tak u tebe už nemusím být. Dobrou noc, Broučku .“ domluvila maminka a uložila dítě zpět do postýlky. Ještě ve dveřích se starostlivě ohlédla a pak tiše zavřela. Jazýček zámku  cvakl a Sabinka zůstala úplně sama.

„Dobrou noc, Maminko.“ popřála malá holčička tiše, i když maminka již byla za dveřmi a schovala se zase pod peřinu, odkud se ozývalo tichounké  odpočítávání.

„Ale jak uvidím blesk, když jsem pod peřinou?“ zeptala se sama sebe.

Našla trochu odvahy a vykoukla. Venku hustě lilo a stromy na ulicích se ohýbaly větrem, jako by ožily. Kousek asi pět metrů od okna se choulil podivný paskvil vrby.  

„Zvláštní, že si ho ještě nevšimla, přistěhovali jsme se sem přece už před týdnem.“ napadlo ji.  Znáte to. Někdy chodíte kolem nějaké věci dnes a denně a když se na ní zadíváte, zdá se vám tak zvláštní a neznámá. Jeho pokroucené větve připomínající pařáty se divoce zmítaly ve větru. Byl velký asi jako šestileté dítě a jeho kmen byl nezvykle silný, po dlouhých a křečovitě ohnutých kořenech stékaly proudy vody do rozbláceného trávníku. Zrovna když ho Sabinka soustředěně pozorovala, silně se několikrát zablesklo a mezi záblesky, když byla tma, jako by strom ožil .Stál přímo u jejího okna a divoce mával pařáty. Sabina se střelhbitě schovala  pod peřinu a začala vystrašeně počítat. Počítala a počítala nahlas… Jedna! Dva! Tři! Čtyři! Pět …Prásk! Ozývalo se neustále z postele, než bouřka pomalu ustávala a vzdalovala se. Když opět našla odvahu a podívala se ven, našla strom zpět na svém místě. Daleko od okna jejího pokoje, teď jen zplihle stál a z listů koruny a větví mu kapalo. Už se nezdál být tak strašidelný. Malá holčička ho ještě chvíli pozorovala, ale pak začala mžourat a tak se schoulila do svého úkrytu. Pomalu a tiše usnula a bouřka zcela ustoupila, teď bylo všude, venku i v domě, úplné ticho.

 „Sabino“ zaznělo tiše a dlouze sykavým hláskem. Holčička se probudila, ale ne tím, že by uslyšela svoje jméno. Probudila se  zimou. V jejím pokoji se náhle ochladilo, tak že se jí skoro kouřilo od úst. Zachumlala se tedy ještě víc a zase usnula. Vzzz, zavrzaly dveře .Což  dítko probudilo a úlekem otevřela rychle oči a začala se třást. Kap! Kap! Zaslechla, ale nebyl to zvuk kapek narážejících do okna. Kap! Kap! Kap! Přibližoval se zvuk pomalu k její postýlce, což způsobilo, že Sabinka začala ti kňourat a bezmocně pískla. Náhle se něco začalo chlípně dotýkat její pokrývky. Ale nepřipadalo jí to, jako dotek její maminky, dotek jejích dlouhých  a hřejivých rukou. Bylo to vlhké, neforemné a studené. Kap! Kap! Ozývalo se neustále. Voda teď kapala přímo na její pokrývku a s tlumeným nárazem se chladné kapky vsakovaly do peřinky. Vpíjeli se a olizovali malé zkoprnělé tělíčko. Vlhké a studené prsty pomalinku zajížděli k cípu peřinky a najednou se začali ozývat další zvuky. Šustění, ledový dech jako by k ní pronikal až do hlavy a kroky. Kroky na chodbě! Klap, klap.

„To jsou přeci kroky maminky! Takhle chodí maminka! “ drkotala nesrozumitelně s nadějí mezi brekem a vzlykáním. Náhle se věc, která se jí dotýkala odtáhla a hlučně začala prchat. Bum! Plesk! Padaly věci z jejího stolečku u okna. Vzzz. Do pokoje začal proudit teplý vzduch z chodby, Plác! Jak kdyby někdo upadl do bláta. ¨

„Sabinko, co tu děláš ? Zbláznila ses! Otvírat si okno, když prší, vždyť budeš nemocná a po celém pokoji je mokro! “ bědovala maminka .

„Mami! Maminko!“ zavřeštělo vzlykem dítě a opět matku pevně objalo kolem nohou .

Matka jí vzala do náručí a zavřela okno.

„No, tak dnes asi budeme spát spolu, že Kočičko?“zeptala se matka, ačkoliv odpověď už znala.

  Když  odcházeli z pokoje a matka už zavírala dveře škvírou mezi futry se Sabinka naposled podívala z okna. To co tam bylo jí ještě více překvapilo, než ulekalo. Maminka byla přece u ní. Nic tam nebylo, jen prázdná zahrada. Dobrou noc, Srdíčko.